ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3361.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3361/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) F. K. , O., b) P. K. , P., obou zastoupených JUDr. Pavlem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 2959/7, c) J. K. , P., zastoupeného Karlem Kašpercem, bytem v Kostelci na Hané, Luční 897, d) P. V. , O. – N., e) K. K., K. n. H., a f) T. P. , O. – Ř., zastoupeného Mgr. Ivo Přečkem, bytem v Olomouci – Řepčín, Rubešova 116/4, proti žalovanému statutárnímu městu Prostějov , se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 12/14, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 155/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2016, č. j. 17 Co 196/2014-299, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2016, č. j. 17 Co 196/2014-299, a rozsudky Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. září 2013, č. j. 5 C 155/2008-247, a ze dne 18. února 2014, č. j. 5 C 155/2008-271, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. září 2013, č. j. 5 C 155/2008-247 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. února 2014, č. j. 5 C 155/2008-271), Okresní soud v Prostějově určil, že vlastníky pozemků p. č. 3443/14 a p. č. 3443/15, evidovaných u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 15433, pro kat. území P. (dále jen „předmětné pozemky“), byly ke dni své smrti F. K. a T. K., oba posledně P., a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III). Vzájemný návrh žalovaného na určení, že je vlastníkem předmětných pozemků, zamítl (doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 2. 2014).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. ledna 2016, č. j. 17 Co 196/2014-299, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, že jako vlastníci předmětných nemovitostí jsou v katastru nemovitostí duplicitně zapsáni jednak žalovaný (na základě přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a jednak F. a T. K. – právní předchůdci žalobců, každý s podílem o velikosti jedné poloviny, kteří byli vlastníky původního pozemku p. č. 3446, z něhož byly později předmětné pozemky odděleny. Vzal za prokázané, že pozemek parc. č. 3446, nebyl předmětem smlouvy o převodu nemovitostí z 15. 2. 1967, jíž původní vlastníci převedli vlastnického práva ke svým dalším pozemkům na „Československý stát – Městský národní výbor v Prostějově“, avšak – jako ve vlastnictví F. a T. K. – nebyly pozemky projednány v řízení o dědictví po těchto zůstavitelích. Nárok na vydání pozemků uplatňují žalobci též v řízení u pozemkového úřadu, jež bylo přerušeno z důvodu, že žalobci uplatňují vlastnická práva k týmž pozemkům touto určovací žalobou.
V rovině právního posouzení věci pak odvolací soud dochází k závěru, že mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva svých předchůdců k předmětným pozemkům, ve smyslu §80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (ve znění účinném do 31. 12. 2013), zejména s ohledem na duplicitní zápis vlastnictví do katastru nemovitostí, kdy za nedůvodnou pokládá odvolací soud námitku žalovaného, že žalobou o určení práva se zde obcházejí restituční předpisy. Jestliže předchůdci žalobců vlastnické právo ke spornému pozemku na stát smlouvou z roku 1967 nepřevedli, pak – uzavírá odvolací soud – zůstali vlastníky (podílovými spoluvlastníky) i ke dni své smrti. Vlastnické právo nenabyl žalovaný ani vydržením, neboť pro držbu chybí právní titul a nejde tak podle závěru odvolacího soudu o držbu oprávněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení relevantních otázek napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod žalovaný ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Za ně označuje posouzení otázky, zda se žalobci mohou domáhat určení vlastnického práva svého právního předchůdce k nemovitosti, ačkoliv se mohou domáhat vydání věci podle restitučních předpisů, konkrétně podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); přitom žalovaný poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, zejm. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, s nímž se řešení přijaté odvolacím soudem – dle názoru žalovaného – rozchází. Zmiňuje, že i pokud sporný pozemek nebyl předmětem převodní smlouvy z roku 1967 a stát se jej tak chopil bez právního důvodu, jde o důvod restituce podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Tvrdí, že určení vlastnictví k pozemku povede jenom k dalším sporům (v situaci, kdy žalovaný současně tvrdí a dokládá, že jde o pozemky podléhající výluce dle §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě a oprávněným osobám tak přísluší náhrada). Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Poukazují zejména na okolnost, že k předmětným pozemkům je v katastru nemovitostí evidován duplicitní zápis vlastnického práva, k jehož odstranění slouží právě určovací žaloba. Odmítají názor o obcházení restitučních předpisů. Navrhli odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř.), jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázek hmotného práva (uplatnitelnost nároku podle restitučního předpisu a možnost domáhat se v konkurenci s tím prosazení tvrzeného vlastnického práva podle obecného předpisu, žalobou o určení práva), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány, z obsahu spisu se nepodávají, a proto se Nejvyšší soud v hranicích otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní závěr, že žalobci se mohou domáhat svých tvrzených nároků podle obecných předpisů a že je jim k dispozici žaloba na určení vlastnického práva svých zemřelých předchůdců k věci (§80 písm. c/ o. s. ř.), zakládá odvolací soud jednak na úvaze, že předchůdci žalobců své vlastnické právo k předmětným pozemkům nepozbyli, jelikož tyto pozemky (totiž původní pozemek, z nějž byly odděleny) nebyly předmětem smlouvy, jíž v roce 1967 převedli na stát vlastnické právo ke svým dalším pozemkům, a při duplicitním zápisu vlastnického práva k témuž pozemku do katastru nemovitostí může být žaloba o určení vlastnického práva účinným prostředkem k nastolení jistoty v tomto právním vztahu.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, že z povahy zákona o půdě jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř.; to platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto. Zda vydání věci podle zákona o půdě brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, je pro posouzení věci nerozhodné; ochranu podle obecných předpisů tu nelze uplatnit bez ohledu na existenci takové překážky (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Uvedený závěr se uplatní i ve vztahu k žalobě oprávněné osoby na určení vlastnictví svého zemřelého právního předchůdce k takové věci (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Cdo 154/2006, uveřejněný pod č. 41/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 státem převzat bez právního důvodu, je přiznáván zákonem o půdě, konkrétně jeho ustanovením §6 odst. 1 písm. p), podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.
Uvedená pravidla se uplatní pochopitelně jen pro ty věci, které na stát skutečně bez právního důvodu přešly, jinak řečeno na ty, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se totiž rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, pak však nezaniklo vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a proto nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pak ani v takovém případě nelze soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).
Naproti tomu pokud stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, pak se nemůže domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví k věci a nemůže uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010).
Jestliže v souzené věci odvolací soud zakládá závěr o uplatnitelnosti práva žalobců podle obecných předpisů, žalobou o určení vlastnického práva svých zemřelých právních předchůdců k věci (§80 písm. c/ o. s. ř.) toliko na úvaze, že předmětné pozemky předchůdci žalobců formálně nikdy nepozbyli, jelikož pozemky nebyly předmětem převodní smlouvy, jíž uzavřeli se státem v rozhodném období, a že je k těmto pozemkům zapsáno do katastru nemovitostí duplicitní vlastnictví, jde o posouzení neúplné a tím i nesprávné. Odvolací soud se při něm nezabýval tím, zda nárok na vydání pozemků přiznává žalobcům restituční předpis jako lex specialis , tedy se stát – navzdory tomu, že stran těchto pozemků nedošlo k relevantnímu úkonu – chopil v rozhodném období i držby těchto pozemků a jsou-li tak zjištěné okolnosti podřaditelné restitučnímu důvodu podle §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě (jak namítá žalovaný) a zda se žalobci reálně mohli domáhat vydání pozemků (či náhrady za ně, je-li dána některá ze zákonem stanovených překážek naturální restituce; §11 odst. 1 zákona o půdě) ve lhůtách a způsobem, jenž zákon o půdě jako zvláštní restituční předpis stanoví. [Z dalších skutkových zjištění se přitom podává, že tak žalobci snad i činí, byť příslušný pozemkový úřad dosud o takto uplatněném nároku nerozhodl, vyčkávaje právě výsledků tohoto řízení o určení vlastnictví, ovlivněn snad i názory opřenými i předchozí, v rozhodovací praxi soudů již překonanou judikaturu o možné uplatnitelnosti nároku i podle obecných předpisů.]
Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích o věci samé, spolu se všemi na nich závislými výroky zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.); jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu