ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3092.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3092/2019-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) E. F. , narozené XY, bytem XY, b) B. S. , narozené XY, bytem XY, a c) M. F. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmanem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 39/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2019, č. j. 11 Co 274/2018-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné - poté, co na základě návrhů žalobců usnesením ze dne 9. 5. 2016, č. j. 19 C 39/2016-51, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2016, č. j. 11 Co 305/2016-62, a dále usnesením ze dne 25. 7. 2016, č. j. 19 C 39/2016-84, nařídil předběžná opatření, kterými žalované zakázal jakkoli nakládat s pozemky parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a poté, co usneseními ze dne 5. 9. 2016, č. j. 19 C 39/2016-87, a ze dne 10. 3. 2017, č. j. 19 C 39/2016-117, připustil změnu žaloby
- výrokem I. rozsudku ze dne 12. 4. 2018, č. j. 19 C 39/2016-294, nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci jakožto oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), o bezúplatném převodu pozemků podle §11a tohoto zákona do jejich podílového spoluvlastnictví (každému v rozsahu ideálního podílu o velikosti 1/3),
a to parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY
v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY s tím, že hodnota těchto pozemků činí 1.728.035,40 Kč a nárok žalobců byl ke dni 3. 5. 2016 vyčíslen v částce 1.724.340 Kč, výrokem II. uložil každému ze žalobců povinnost zaplatit žalované částku 1.231,80 Kč a dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 699.596,60 Kč k rukám jejich zástupce. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobcům jakožto osobám oprávněným podle §4 zákona o půdě vzniklo na základě pravomocného rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Karviné ze dne 11. 1. 1996 podle §11 odst. 2 tohoto zákona právo na bezplatné převedení náhradních pozemků každému v rozsahu id. 1/3 za pozemky, které jim nebylo možno z důvodu jejich zastavěnosti vydat, že v době jejich zabrání a posléze výkupu v roce 1964 již existovalo územní rozhodnutí vydané v roce 1963 pro výstavbu objektů v XY, přičemž stavby byly následně realizovány, že znaleckým posudkem ze dne 15. 5. 1996 vyžádaným právním předchůdce žalované Pozemkovým fondem ČR (dále jen Fond“) byly odňaté pozemky oceněny jako zemědělské částkou 92.023,40 Kč, že žalobci se opakovaně a průběžně (neúspěšně) hlásili do veřejných nabídek, že z vlastnictví státu nabyli jen dva pozemky, že žalovaná eviduje v současné době u každého z nich tzv. zbytkový nárok ve výši 17.187,80 Kč, přičemž odmítla přecenění pozemků, ačkoliv znaleckým posudkem znalce Ing. Petra Ondrascheka vyžádaným žalobcem c) byly oceněny jakožto stavební částkou 1.764.800 Kč. Soud posoudil postup žalované při vypořádávání restitučních nároků žalobců jako liknavý a svévolný, neboť za dobu 22 let nebyl uspokojen restituční nárok žalobců a žalovaná jim nevyhověla ani v požadavku na přecenění odňatých pozemků. Otázka hodnoty nevydaných pozemků, resp. nesouhlas žalobců s jejich oceněním, byla sice mezi účastníky nastolena až v roce 2016, avšak došlo k tomu proto, že žalovanou vyžádaný znalecký posudek ze dne 15. 5. 1996 byl žalobcům zaslán až dne 24. 2. 2015. N ámitku promlčení požadavku žalobců na přecenění hodnoty nevydaných pozemků vznesenou žalovanou nepovažoval soud za důvodnou s poukazem na závěr vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, stejně jako její návrh na vyžádání revizního znaleckého posudku, jelikož znalecký posudek předložený žalobci považoval za správný. Pokud šlo o žalobci nárokované pozemky, pak žalovaná ve vztahu k žádnému z nich neprokázala, že by nebyly vhodné k převodu jako pozemky náhradní. Namítala-li dále, že ohledně pozemků v k. ú. XY byla dne 13. 6. 2016 vyhlášena veřejná nabídka, do níž se přihlásily jiné (jmenované) oprávněné osoby, pak soud uvedl, že „tato nabídka nebyla žalovaným vyhodnocena, s těmito osobami nebyla uzavřena smlouva o převodu pozemků“, a navíc žalované byla pravomocným předběžným opatřením ze dne 25. 7. 2016, č. j. 19 C 39/2016-84, zapovězena jakákoli dispozice s těmito pozemky. Nelze tak učinit závěr, že tyto pozemky jsou dotčeny nároky jiných oprávněných osob a že nejsou převodu schopné (výslovné prohlášení žalované, že právo na převod pozemků těmto oprávněným osobám uznává, nemůže na dané situaci ničeho změnit).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 11 Co 274/2018-373, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v tom rozsahu, v jakém jím byl nahrazen projev vůle žalované, konkrétně s uzavřením smlouvy o převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY v důsledku zpětvzetí žaloby zrušil a řízení ve stejném rozsahu zastavil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.), ve výroku II. jej změnil tak, že povinnost zaplatit žalované částku 1.231,80 Kč se žalobcům neukládá (výrok III.), ve výroku III. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit každému žalobci k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně částku 113.626 Kč (výrok IV.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit každému žalobci k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22.544 Kč (výrok V.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho závěrům právním. Pokud žalovaná nesouhlasila s posouzením jí vznesené námitky promlčení, odvolací soud dovodil (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 360/2000, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3381/2009), že odmítla-li žalovaná „kompenzovat nárok žalobců v ceně odpovídající charakteru odňatých pozemků ke dni jejich převodu na stát dopisem ze dne 31. 3. 2016“, počala promlčecí běžet následujícího dne, a byla-li žaloba podána u soudu prvního stupně dne 5. 5. 2016, stalo se tak v tříleté promlčecí lhůtě „dle §101 zák. č. 40/1964 Sb., obč. zák., ve spojení s §3036 zák. č. 89/2012 Sb., o. z.“; nárok žalobců tudíž promlčen není. Důvodnými neshledal odvolací soud ani námitku žalované ohledně ocenění nevydaných pozemků (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 108/2018), jakož i námitky zpochybňující nestrannost znalce
Ing. Petra Ondrascheka a objektivitu jeho znaleckého posudku, neboť ten je opatřen doložkou dle §127a o. s. ř. K další námitce žalované, že vyhověním žalobě dojde k nezákonnému zvýhodnění žalobců na úkor jiných oprávněných osob přihlášených do veřejné nabídky, odvolací soud uvedl, že tato námitka „odporuje závěrům již vydaných rozhodnutí v typově shodných případech a že sám nenašel důvod pro odklon od rozhodovací praxe
(ve smyslu §13 o. z.). Shrnul, že postup žalované a Fondu lze bez pochyby označit za liknavý a odporující účelu zákona o půdě, neboť od doby rozhodnutí o nevydání odňatých pozemků ke dni podání žaloby uplynulo více než 20 let a žalovaná až dosud bez přiměřených důvodů nerespektovala - v rozporu s konstantní judikaturou - závěry „aktuálního znaleckého posudku o ceně odňatých nemovitostí“ (v tomto ohledu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 108/2018). Námitkou místní nepříslušnosti soudu se odvolací soud se nezabýval, neboť ji žalovaná uplatnila opožděně (v rozporu s §105 odst. 1 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež má ve smyslu §237 o. s. ř. za přípustné k řešení těchto otázek: 1) „výlučná místní příslušnost soudu“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 1583/2018, 2) „otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a to 2a) „Jsou vhodnými náhradními pozemky podle zákona o půdě takové pozemky, ke kterým před nařízením předběžného opatření soudem v řízení, zahájeném na návrh oprávněné osoby, získala právo na uzavření smlouvy o převodu jiná oprávněná osoba na základě účasti ve veřejné nabídce?“; 2b)„Má oprávněná osoba, která právě podala žalobu na vydání konkrétního náhradního pozemku, přednost při vypořádání svého restitučního nároku před jinou oprávněnou osobou ve stejném postavení, která již dříve, tj. před vydáním předběžného opatření, získala právo uzavřít smlouvu ke stejnému pozemku na základě řádné účasti ve veřejné nabídce?“, 3) „promlčení“, která „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, a 4) „výše restitučního nároku“. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle dovolatelky v tom, že odvolací soud nerespektoval výlučnou místní příslušnost soudu, která je nutnou podmínkou řízení a která musí být zkoumána a řešena ex officio s respektem k platné právní úpravě. Dále odvolací soud nesprávně posoudil otázku vhodnosti náhradních pozemků v případě, kdy se rozdílné oprávněné osoby ve stejném postavení ucházejí o stejné pozemky, z nichž jedna je úspěšná v řádném procesu veřejné nabídky a vznikne jí právo na převod náhradního pozemku, a druhá ohledně stejného pozemku podá žalobu s návrhem na předběžné opatření, jemuž je vyhověno. K tomu namítá, že jiné osoby (sourozenci) s restitučním nárokem se (jako jediné) zúčastnily veřejné nabídky a vznikl jim tak nárok na uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků ještě před tím, než byly tyto pozemky „zablokovány návrhem na vydání předběžného opatření“, že musela (nikoliv pouze mohla) s takovými osobami „zahájit jednání o uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků“ , že však „proces uzavření smlouvy s těmito osobami byl přetržen právní mocí usnesení o nařízení předběžného opatření“. Podáním žaloby i návrhu na předběžné opatření tak žalobci získali výhodu, v důsledku níž byla založena nepřípustná nerovnost osob ve stejném postavení. Soud však měl respektovat „dřívější výsledek veřejné nabídky“ a v rozsahu dotčených pozemků žalobu zamítnout, neboť úspěch osob ve veřejné nabídce není „méněcenný ve vztahu k soudnímu řízení o stejné pozemky“ . Odvolací soud tak rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, dle kterého se restituční řízení nesmí podobat loterii a má být v rámci stejné skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, nakládáno stejným způsobem. K otázce promlčení dovolatelka namítá, že pokud žalobci zpochybnili výši jejich restitučního nároku po 20 letech, je námitka promlčení obranou proti „zvěčňování restitučních nároků“ (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 360/2000). Počátek běhu promlčecí doby tak nelze ztotožnit až s doručením dopisu žalované ze dne 31. 3. 2016 žalobcům, nýbrž dle §16 odst. 3 zákona o půdě ve spojení se lhůtou stanovenou v §13 tohoto zákona.
K bodu 4) dovolání žalovaná uvedla, že není správný názor odvolacího soudu, že výše restitučního nároku žalobců činí částku ve výši stanovené znaleckým posudkem
Ing. Ondrascheka. Navrhla, aby „dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se tento rozsudek zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), za níž jedná pověřená zaměstnankyně s odpovídajícím právnickým vzděláním, dospěl k závěru, že není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
K bodu ad 1) dovolání: Jestliže žalovaná v dané věci uvedla v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že „pro řízení o těch náhradních pozemcích, které se nacházejí mimo okres XY, je zákonem založena výlučná místní působnost soudu, v jehož obvodu se nacházejí“, pak se jednak nejedná o vznesení námitky místní nepříslušnosti Okresního soudu v Karviné, a i kdyby se o takovou námitku jednalo, byla by vznesena zjevně opožděně (k tomu srov. §105 odst. 1 o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3347/2016, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007, nebo usnesení téhož soudu ze dne 30. 4. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 937/2009).
K otázkám uvedeným pod bodem 2) dovolání:
Otázka 2a) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jelikož takovou otázku odvolací soud neřešil, a to již proto, že žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nenamítala, že by některé pozemky požadované žalobci nebyly k převodu vhodné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Nejvyšší soud dále podotýká, že dovolací přezkum není vyhrazen k řešení otázek akademických či spekulativních (byť i Nejvyšším soudem dosud neřešených), ale pouze k těm otázkám, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014). Otázka formulovaná žalovanou pod bodem ad 2b) je však natolik široce pojata, že na ni nelze obecně odpovědět. Soud je totiž povinen každou projednávanou věc posuzovat se zřetelem k individuálním skutkovým zjištěním a okolnostem případu zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci.
V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu (s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 108/2018) založeno na (dovolatelkou v dovolání nikterak nezpochybněném) závěru, že žalovaná (resp. Fond) postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobců liknavě a svévolně proto, že vzhledem k žalovanou (resp. Fondem) nesprávnému ocenění původních odňatých pozemků (a potažmo výše restitučních nároků žalobců) se žalobci mohli účastnit jen některých veřejných nabídek (v nichž uspěli jen ohledně dvou pozemků) a že žalovaná jim nevyhověla v požadavku na přecenění odňatých pozemků, takže uspokojení jejich restitučního nároku zásadně jinak zákonem předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků, jim prakticky znemožnila, a žalobci tudíž neměli jinou možnost, než se domáhat uspokojení jejich nároků žalobou na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu konkrétních jimi vybraných pozemků (ohledně nichž byla k jejich návrhu nařízena předběžná opatření, jimiž žalované byla zakázána jakákoli dispozice s nimi). Žalobcům tak bylo znemožněno účastnit se i veřejné nabídky (vyhlášené žalovanou na 13. 6. 2016, do níž se přihlásily jiné oprávněné osoby), když žalovaná od roku 1996 evidovala (a dosud eviduje) jejich nárok v nesprávné výši celkem 51.563,40 Kč, a v této veřejné nabídce tudíž nemohli „dosáhnout“ na pozemky (v k. ú. XY) mající podstatně vyšší hodnotu, jak z obsahu spisu vyplývá. Již z toho je zřejmé, že dovolatelkou formulovaná otázka pod bodem 2b) je nejen příliš obecná, ale zejména vychází z jiného skutkového stavu, neboť žalobci rozhodně nebyli ve stejném postavení jako jiné oprávněné osoby
(jak se dovolatelka mylně domnívá), neboť - na rozdíl od nich - byla žalobcům účast v této veřejné nabídce právě nesprávným oceněním jejich restitučního nároku žalovanou zcela znemožněna. Ani otázka ad 2b) z uvedených důvodů proto přípustnost dovolání nezakládá.
Přiléhavost pak zcela postrádá poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž - s respektem k principu rovnosti a z něj dovozovaného pravidla o ekvivalentnosti ceny náhradního pozemku ceně odňatého pozemku - jako ústavně nepřípustnou odmítl mechanickou aplikaci zásady shody charakteru původního a náhradního pozemku na případy zákonem nijak nezohledňovaných změn územního uspořádání obcí.
K bodu 3) dovolání je třeba poukázat na to, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně vznesla námitku promlčení požadavku žalobců na přecenění hodnoty nevydaných pozemků, kterou tento soud nepovažoval za důvodnou s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017, v němž byl vysloven závěr, že samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. §611 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění). Námitku promlčení „celého restitučního nároku žalobců“, žalovaná v řízení nevznesla, a jakékoli úvahy odvolacího soudu na toto téma byly tudíž nadbytečné. Námitky dovolatelky, jimiž polemizuje se právními závěry odvolacího soudu ohledně posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby „celého restitučního nároku žalobců“, tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Namítá-li dovolatelka pod bodem 4) dovolání, že není správný názor odvolacího soudu, podle nějž výše restitučního nároku žalobců činí částku ve výši stanovené znaleckým posudkem Ing. Ondrascheka, a to s ohledem na zásadu, že „každému se má dostat toho, čeho pozbyl“, přičemž smyslem zákona o půdě není úplná náprava všech způsobených křivd vlastníkům zemědělského majetku, ale jejich částečné zmírnění“, pak v souvislosti s touto námitkou žádnou kvalifikovanou otázku procesního či hmotného práva, jež by splňovala kritéria uvedená v §237 o. s. ř., neformulovala a neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; v této části jde tedy o dovolání vadné.
Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, z něhož snad dovozuje (výslovně to ani nenamítá) údajnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť by se mohlo jednat pouze o vadu řízení, k níž dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), když dovolatelka Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a jež by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. S ohledem na obsah dovolání lze nadto uzavřít, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností ani netrpí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalované proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů pak není přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu