ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4173.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4173/2017-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce R. V. , L., zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků , vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 78/2016, k dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2017, č. j. 10 Co 541/2016-214, ve znění opravného usnesení ze dne 21. března 2017, č. j. 10 Co 541/2016-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, jímž odvolací soud řízení v části týkající se pozemku parc. č. v katastrálním území Ž. u S. pro překážku věci rozhodnuté zastavil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. srpna 2016, č. j. 4 C 78/2016-159, ve výroku I, kterým byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v katastrálních územích Ž. u S., P., H. B., B.u L. a R. u R. nad K., toliko však v čl. II. smlouvy, a to tak, že hodnota žalobcem nárokovaných náhradních pozemků činí 7.840.057,95 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované nahradit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 308.434,20 Kč a před soudem odvolacím 98.739,63 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda liknavost či svévoli dovolatelky, k níž mělo dojít v souvislosti s uspokojováním restitučního nároku žalobce ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“), lze konstatovat „pouze s odkazem na dlouhodobost“ neuspokojení restitučního nároku oprávněné osoby. Odkázala na blíže nekonkretizovanou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nezbytné uvedenou otázku řešit individuálně. Uváděla rovněž, že požadavek žalobce na přecenění nároku je promlčen a že skutečná výše nároku nebyla řádně prokázána. Poukázala přitom na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1782/16.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první občanského soudního řádu - o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpoklady přípustnosti dovolání však v posuzované věci naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminační (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Současně se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za přinejmenším liknavý, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobce (žádost žalobce o přecenění jeho restitučního nároku podaná v roce 2004) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem v řízení před soudy nižších stupňů více než pětkrát převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nárok právní předchůdkyně žalobce byl deklarován rozhodnutími pozemkového úřadu z let 1997, resp. 2002; na žalobce byl převeden v roce 2003, resp. přešel v roce 2006), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Namítá-li dovolatelka, až v dovolacím řízení, že „požadavek žalobce na přecenění nároku je promlčen“, opomíjí, že námitku promlčení v dovolacím řízení vznést nelze, jelikož dovolací soud může přezkoumávat pouze závěry vyslovené soudem odvolacím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 492/2014, či ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012) a je mu v souladu s §241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet k novým skutečnostem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2561/2012, a ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1206/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014, dle nichž námitku promlčení lze vznést kdykoli během řízení, nejpozději však do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu). Samotný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, ostatně ani nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení (srov. ust. §100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. §611 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění).
Uvádí-li pak dovolatelka, že výše restitučního nároku žalobce nebyla v řízení před soudy nižších stupňů řádně prokázána, neuplatňuje tím ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je dle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a jehož prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání. Touto námitkou totiž zpochybňuje výlučně skutkové závěry odvolacího soudu. Odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1782/16, není přitom v souvislostech posuzované věci jakkoliv relevantním, neboť citované rozhodnutí se zabývá otázkou, zda má být náhradní pozemek oceněn podle charakteru, který má v době, kdy dochází k převodu na oprávněnou osobu.
Napadá-li dovolatelka konečně rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích, neuplatňuje ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - §242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto, a žalobci, jenž v dovolacím řízení nepodal vyjádření, žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu