ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3261.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3261/2019-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce A. F. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1233/22, za účasti 1) České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, 2) V. T. , narozené XY, bytem XY, jako vedlejší účastnice na straně žalobce, 3) D. K. , narozené XY, bytem XY, jako vedlejší účastnice na straně žalobce, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 178/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2019, č. j. 18 Co 128/2017-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 4 C 178/2014-110, zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2019, č. j. 18 Co 128/2017-189, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že se zamítá žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Jihomoravský kraj, rozhodnutím ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 1RP13031/2013-523206, č. j. SPU 315855/2014/Pa, a ve výroku II. potvrdil (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady odvolacího řízení ve výši 300,- Kč (výrok II.).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že žalobce uplatnil restituční nárok na vydání předmětných pozemků prokazatelně až dne 19. 3. 1993, kdy byl příslušnému orgánu doručen originál uplatnění restitučního nároku žalobce s žádostí o dodatečné zaevidování. S ohledem na lhůtu vymezenou v ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), jež je stanovena do 31. 1. 1993, proto uzavřely, že žalobce uplatnil restituční nárok až po uběhnutí zákonné lhůty, přičemž marným uplynutím lhůty došlo k prekluzi práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v potřebě posoudit dovolacím soudem vyřešenou právní otázku jinak, respektive v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Nesouhlasí s tím, že by uplatnění restitučního nároku nebylo možno posoudit jako řádné, a tedy i včasné, neboť nelze klást k tíži žalobce nezaevidování podání, jež bylo dle názoru žalobce učiněno vůči správnímu orgánu ve lhůtě, přičemž v této souvislosti zmiňuje též porušení práva na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 120/96 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), v němž se Ústavní soud vyjádřil ve vztahu k podání uskutečněnému poštovní přepravou v situaci, kdy se zásilka v průběhu přepravy ztratila. Navíc pokud by byl restituční nárok uplatněn až v březnu 1993, je přesvědčen, že pro rozpor s dobrými mravy nemohlo dojít k prekluzi práva. Domnívá se přitom, že na prekluzi práva je nutno analogicky aplikovat judikaturu vztahující se ke vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, pročež poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, a vyzdvihuje princip předvídatelnosti práva. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. 1. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné. Ač žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jiné - dle mínění žalobce správné - právní posouzení věci odvozuje od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. Převážný obsah dovolání vyjadřuje nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o tom, že restituční nárok byl žalobcem uplatněn opožděně. Dovolatel přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Přiléhavost postrádá odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 120/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 92 ve sv. 6, a to pro rozdíl ve skutkových okolnostech tehdejšího sporu, v němž jako průkaz řádného a včasného uplatnění nároku postačilo, že byla na poštu ve lhůtě podána určitá zásilka určená osobě povinné (aniž by byly prokázány jakékoli bližší údaje), a nyní projednávané věci, v níž soudy nižších stupňů shledaly, že žalobce nárok prokazatelně uplatnil dne 19. 3. 1993, tedy až po lhůtě stanovené v ustanovení §13 odst. 4 zákona o půdě (a tudíž nelze aplikovat v posledně citovaném nálezu Ústavního soudu zastávaný značně tolerantní přístup ve vztahu k míře důkazního břemene, kterou má osoba oprávněná v restitučních věcech snášet při průkazu doručování výzvy).
Přisvědčit nelze ani námitce, že k prekluzi práva nemohlo dojít pro rozpor s dobrými mravy. Použití korektivu „dobrých mravů“ přichází v úvahu ve vztahu k výkonu práva (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále obč. zák.), popř. při úvaze o platnosti právního úkonu (§39 obč. zák.), nikoli však ve vztahu k právní skutečnosti, jakou je plynutí času. K zániku práva prekluzí dochází jednak uplynutím lhůty stanovené v zákoně, jednak tím, že oprávněný účastník ve stanovené lhůtě své právo neuplatnil zákonem stanoveným způsobem. Marné uplynutí prekluzivní (propadné) lhůty má – na rozdíl od promlčení – za následek zánik práv a povinností z právních vztahů, přičemž k zániku práva prekluzí je soud povinen v řízení přihlédnout, i když to žádný z účastníků řízení nenamítal. Jinak řečeno, zatímco uplynutí času při promlčení nemá samo o sobě vliv na existenci práva (oprávnění, nároku), jestliže k němu nepřistoupí kvalifikovaný úkon povinného ze závazku (uplatnění námitky promlčení), při prekluzi (zániku, propadu práva) uplynutím stanoveného času právo (oprávnění, nárok) bez dalšího zaniká. Z výše uvedeného je zřejmé nejen to, že promlčení a prekluze jsou rozdílné důsledky uplynutí času v právu, ale také to, že tyto rozdílné instituty nelze mezi sebou vzájemně zaměňovat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1420/2010). Proto – jak odvolací soud na základě skutkových zjištění správně dovodil – zanikl-li restituční nárok žalobce uplynutím prekluzivní lhůty (srovnej §13 odst. 4 zákona o půdě), nelze namítat postup v rozporu s dobrými mravy. Ze shora předestřeného je rovněž patrné, že se dovolatel mýlí, pokud má za to, že v projednávané věci je třeba vycházet z judikatury vztahující se k námitce promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy.
Přípustnost dovolání rovněž nemůže odůvodnit mínění dovolatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Žalobcem uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatele týkající se porušení jeho ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu a soudu prvního stupně nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatel ohledně ní nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
Vytýká-li pak dovolatel, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti práva, dlužno předně uvést, že prostřednictvím dané námitky vytýká vadu řízení před soudy nižších stupňů. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), jejím prostřednictvím však na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtka dovolatele ostatně postrádá relevanci. Zásada předvídatelnosti rozhodnutí je v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu pojímána tak, že by soudy měly zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku, liší-li se od právní kvalifikace účastníků, a umožnit tak účastníkům, aby se k právnímu názoru soudu mohli vyjádřit a vznést tomu odpovídající důkazní návrhy (k tomu srovnej více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009). V projednávané kauze jde o aplikaci – v daném případě odvolacím soudem správnou – podústavního (procesního) práva, přičemž založily-li soudy nižších instancí své odůvodnění na zřetelně stanovených kritériích (zákonná lhůta k uplatnění restitučního nároku a datum samotného uplatnění nároku žalobcem), není důvodu se domnívat, že by nemohla naplnit princip předvídatelnosti v jednotlivém případě.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož relevantní právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil napadeným rozsudkem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledává přesvědčivé důvody, pro které by tyto v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené právní otázky měly být posouzeny jinak, dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 11. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu