ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3462.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3462/2019-755
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. T. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované O. Š. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, o zaplacení částky 72 876 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 436/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. dubna 2019, č. j. 9 Co 68/2019-726, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 3. 8. 2018, č. j. 9 C 436/2007-690) potvrzen ve výrocích pod body I a III, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 72 876 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů státu, změněn ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Rozhodováno bylo o žalobcem uplatněném požadavku na vydání bezdůvodného obohacení (v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) za užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY v žalobcově vlastnictví bez právního důvodu v letech 2004, 2005 a 2006 (do 30. 11. 2006), na němž stojí budova č. p. XY ve vlastnictví žalované, pokrývající vymezenou část předmětného pozemku. Dle zjištění soudů nižších stupňů je však užívání dotčené části pozemku žalovanou i po žalobou vymezené období podloženo právním důvodem, dohodou o dočasném užívání pozemku uzavřenou dne 9. 7. 1990 tehdejším Městským bytovým podnikem Teplice, státním podnikem (na straně vlastníka), jenž měl k pozemku právo hospodaření, a žalovanou a jejím manželem J. Š. (jako uživateli); kupní smlouvou ze dne 12. 3. 1998, jíž uzavřel jako kupující s městem Teplice (vlastníkem, prodávajícím) bylo vlastnické právo k předmětnému pozemku převedeno na žalobce. Nadto odvolací soud shledal žalobcem uplatněné právo za část vymezeného období (jde-li o náhradu požadovanou za dobu do 24. 1. 2005) promlčeným (§107 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, části výroku pod bodem I, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soud prvního stupně ve věci samé, podal dovolání žalobce (dále též jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a krom toho i na řešení právních otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Dovolací argumentaci dovolatel upíná k posouzení otázky přechodu práva hospodaření (z Okresního bytového podniku Teplice, socialistické organizace, na Městský bytový podnik Teplice, státní podnik), zpochybňuje i závěr o právním režimu dohody o dočasném užívání pozemku uzavřené žalovanou (a jejím později zemřelým manželem) a Městským bytovým podnikem Teplice, státním podnikem (odvolací soud uzavřel, že tato dohoda se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, a nemá být aplikována úprava zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku), jakož i k posouzení, že nesprávný výpočet náhrady za užívání pozemku dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, nezpůsobuje absolutní neplatnost dohody o dočasném užívání; krom toho dovolatel namítá i neplatnost kupní smlouvy (podle níž žalovaná a její manžel nabyli do vlastnictví dům, jenž stojí na pozemku, jehož se týká dohoda o dočasném užívání) pro rozpor se zákonem č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Napadeným rozsudkem se odvolací soud nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž Nejvyšší soud ve skutkově a právně podobné věci týchž účastníků (na stejném skutkovém základě konstruovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, lišící se toliko vymezeným obdobím užívání téhož pozemku) poukázal již v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1264/2018 (ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3466/18, odmítnuta jako zjevně bezdůvodná), v němž zodpověděl i dovolatelem kladené otázky (jež znovu nastoluje i v této věci a jež, zjevně nepřípadně, považuje za dovolacím soudem neřešené), způsobuje-li nesprávné určení výše úplaty (v částce nižší než stanovila tehdy platná vyhláška č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků) v dohodě smluvních stran o dočasném užívání pozemku absolutní neplatnost celé dohody podle §39 obč. zák. (na níž Nejvyšší soud odkazovaným rozhodnutím odpověděl záporně), resp. „zda je možné aplikovat ustanovení §16 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. týkající se pozemků druhu zahrada a pozemek pro stavbu k individuální rekreaci, i na pozemek, který je evidován jako druh zastavěná plocha a nádvoří a je na něm postaven provozní objekt nesloužící osobní potřebě“ (kterou při závěru vylučujícím absolutní neplatnost celé smlouvy toliko pro rozpor dílčího ujednání s obecně závazným cenovým předpisem Nejvyšší soud nepovažoval již za relevantní).
Zpochybňuje-li dovolatel řešení dle jeho názoru „nejzásadnější“ otázky hmotného práva, zda právo hospodaření k předmětnému pozemku, za jehož užívání požaduje náhradu, vskutku přešlo na Městský bytový podnik Teplice, státní podnik (jenž uzavřel dohodu o dočasném užívání pozemku), tedy je-li tento státní podnik právním nástupcem Okresního bytového podniku, socialistické organizace, k čemuž dovolatel poukazuje na vady zakládající listiny uvedeného státního podniku a konstatuje „závažný deficit v konstruovaném skutkovém stavu, který znemožňoval věc řádně právně posoudit“ (s tím, že právní nástupnictví Městského bytového podniku Teplice, státního podniku, dle interpretace dovolatele nevyplývá ani ze zakládacích listin ani z usnesení Okresního národního výboru o založení státního podniku), jde zjevně o argumentaci odvíjející se od jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení odvolací soud (zmíněnou argumentací dovolatel především zpochybňuje skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel, a předestírá skutkové závěry vlastní, na nichž pak buduje své, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci). Taková argumentace nevystihuje způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a nemůže založit přípustnost dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.). [Za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. nelze považovat zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není]. Stejné závěry platí i pro argumentaci dovolatele prolínající se i jinými pasážemi dovolání (srov. např. námitky shrnuté pod písm. d/ čl. VI dovolání), jíž se rovněž vyjadřuje k soudy zjištěnému skutkovému stavu.
Za daného skutkového stavu pak rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelem citovanou judikaturou dovolacího soudu – s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2236/2000, jímž byla mj. posuzována otázka vzniku státního podniku (dle zákona č. 88/1988 Sb.) a povinných náležitostí jeho zakládající listiny, či s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 494/2013, z nějž dovolatel dovozuje, že pouhá žádost o záznam v evidenci nemovitostí nemůže být právním důvodem převodu práva (opačný závěr zde ovšem odvolací soud nečiní, uzavírá-li na podkladě skutkových zjištění, že v dané věci šlo o přechod práva hospodaření k majetku na nově vzniklý státní podnik a zápis tohoto práva tehdy do evidencí nemovitostí měl význam toliko evidenční; k tomu srov. body 15 – 22 odůvodnění napadeného rozsudku).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolací argumentace v otázce, jakým právním režimem se řídí dohoda o dočasném užívání pozemku uzavřená dne 9. 7. 1990 žalovanou (a jejím později zemřelým manželem) a Městským bytovým podnikem Teplice, státním podnikem, k níž odvolací soud uvádí, že jde o regulovanou výlučně zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dohoda o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání dle §397 obč. zák., ve znění do 31. 12. 1991), zatímco dovolatel se dožaduje aplikace zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ovšem opět na podkladě vlastní verze skutkového stavu odlišné od té, k níž dospěl odvolací soud. Ten uzavírá, že v řízení nebyly prokázány ani jinak nevyšly najevo skutečnosti o tom, že manželé Š. posuzovanou smlouvu uzavřeli v rámci podnikatelské činnosti (že takový závěr není bez dalšího předurčen pouze tím, že na předmětném pozemku situovaný dům č. p. XY, nyní vedený v katastru nemovitostí jako objekt k bydlení, byl v době uzavření dohody veden jako provozní objekt nesloužící k osobní potřebě). V rámci svých zjištění přitom soudy konstatovaly, že z dohody neplyne vůle užívat pozemek pro podnikatelské účely, podnikatelský režim nelze dovodit ani při zohlednění dříve uzavřené kupní smlouvy ani z jiných skutečností (následné jednání žalované a jejího manžela v době po uzavření smlouvy apod.). Za daného skutkového stavu pak odvolací soud poukázal i na ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, jež stanoví, že užívání národního majetku občany upravuje občanský zákoník, popřípadě zvláštní předpisy (k tomu srov. i aprobaci uvedeného závěru obsaženou v důvodech již shora odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1264/2018).
Argumentace, jíž dovolatel zpochybňuje platnost kupní smlouvy ze dne 14. 3. 1990 (smlouva o koupi domu č. p. XY) a v závislosti na ní i platnost dohody o dočasném užívání pozemku, maje za to, že uzavření kupní smlouvy odporuje zákonu č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, nemůže přípustnost dovolání založit v situaci, kdy zpochybňovaná kupní smlouva byla dle skutkových zjištění soudů uzavřena dne 14. 3. 1990 (registrována 23. 5. 1990), resp. na ni navazující dohoda o dočasném užívání předmětného pozemku dne 9. 7. 1990, avšak zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, vstoupil v platnost dnem 25. 10. 1990 , resp. v účinnost dnem 1. 12. 1990 (srov. §27 cit. předpisu). Na neplatnost dohody tedy dovolatel usuzuje s použitím právního předpisu, jenž v době vzniku posuzovaného právního vztahu nebyl účinný, ba ani platný (a jímž se tak – logicky – nemohl řídit vznik právního vztahu, k němuž došlo před účinností daného předpisu). Odkazovaný zákon také neobsahuje žádné (přechodné) ustanovení, jež by způsobovalo (umožňovalo) jeho pravou zpětnou účinnost, nehledě na to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu není pochyb, že pravá zpětná účinnost právního předpisu (o níž jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a práv a povinností účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo práva a povinnosti z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu) není v českém právním řádu přípustná [přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, opírající se v tomto směru například i o právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.]. Jestliže tedy aplikovatelnost zákona č. 427/1990 Sb. v dané věci nepřichází vůbec v úvahu (a odvolací soud proto tento předpis nepoužil), pak nemůže založit přípustnost dovolání ani dovolatelem kladená otázka platnosti smlouvy, jež je založena na poměřování okolností vzniku dohody tímto až později přijatým právním předpisem.
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v posuzované věci zjevně naplněny nebyly (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalované, jež by na náhradu nákladů tohoto řízení měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 11. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu