ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4545.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4545/2018-1177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alenou Pařízkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Řešovská 519/1, proti žalovanému F. V. , advokátovi se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Václavem Kopáčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, o 107.280 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 225/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2018, č. j. 54 Co 192/2015-1134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobci částku 6.921,20 Kč k rukám advokátky Mgr. Aleny Pařízkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 6 C 225/2010-606, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce na žalovaném dožadoval zaplacení částky 55.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), jinak však návrhu vyhověl a žalovanému uložil uhradit žalobci 143.800 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.) i náklady řízení (výrok III.). Z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi žalobcem a žalovaným byla v lednu 2007 uzavřena dohoda o zastupování, na jejímž základě V. vykonal specifikované právní služby. Žalobce žalovanému zaplatil zálohy 5.000 Kč a 50.000 Kč, jakož i posléze též fakturovanou úplatu ve výši 152.200 Kč. Soud dospěl k závěru, že si účastníci sjednali smlouvu o poskytování právních služeb bez ujednání výše odměny, pročež se vzájemné nároky zúčastněných subjektů posoudí dle ustanovení o mimosmluvní odměně vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Jelikož se právní služby, které žalovaný poskytl žalobci, týkaly smluvních jednání o vypořádání společného jmění manželů, byla tarifní hodnota určena v souladu s §8 odst. 6 advokátního tarifu (při stanovení zmíněné veličiny soud vycházel z částky 3.193.000 Kč, kterou žalobce prostřednictvím žalovaného nabídl své manželce při vypořádání společného jmění). S ohledem na charakter provedených úkonů pak podle názoru soudu V. náležela odměna ve výši 42.800 Kč, ve zbývajícím rozsahu představují hodnoty přijaté žalovaným bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalobci tudíž svědčilo právo na částečné vrácení poskytnutého peněžitého plnění, jež se ovšem, pokud jde o zálohy v souhrnné výši 55.000 Kč, již promlčelo. Žalobě tak bylo možné vyhovět jen ve zbývajícím rozsahu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 54 Co 192/2015-866, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky
8.400 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), dále uvedené rozhodnutí ve výroku II. změnil tak, že žalobu zamítl co do dalších 98.880 Kč s příslušenstvím, jinak (tj. pokud jde o částku 44.920 Kč s příslušenstvím) je v daném výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 28 Cdo 2445/2016-983, dovolání žalobce směřující proti části výroku II. uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně částky 44.920 Kč s příslušenstvím, odmítl; jinak rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil řečenému soudu v dotčeném rozsahu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 54 Co 192/2015-1134, rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 8.400 Kč s příslušenstvím a ve vyhovujícím výroku stran částky 98.880 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud, ztotožniv se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, shrnul, že mezi žalobcem a jeho manželkou nepanovala shoda o tom, co tvoří jejich společné jmění manželů, ani nebylo postaveno na jisto, jaké konkrétní hodnoty navrhovali vypořádat. Nepodařilo-li se přes značné úsilí odvolacího soudu zjistit dostatečně cenu majetku, který byl předmětem jednání v době, v níž žalovaný poskytoval žalobci právní pomoc, o jejíž ocenění se jedná, nezbývá než za tarifní hodnotu považovat částku 5.000 Kč v intencích §9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném v době realizace dvou předmětných úkonů právní služby, za něž žalovanému příslušela odměna. Bylo-li co do 44.920 Kč s příslušenstvím žalobcově nároku vyhověno v předchozí fázi řízení (rozhodnutí odvolacího soudu nebylo v naznačené části kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu dotčeno), zůstala předmětem řízení suma 107.280 Kč s příslušenstvím. Zamítnutí žaloby v částce 8.400 Kč s příslušenstvím zdůvodnil městský soud shodně se soudem prvního stupně promlčením práva na vydání 55.000 Kč s příslušenstvím představujících zaplacenou zálohu (v dosavadním řízení byla z tohoto důvodu žaloba pravomocně zamítnuta co do 46.600 Kč s příslušenstvím). Jelikož pak uvedená záloha zcela pokrývá nárok žalovaného na odměnu za právní služby, soud ve zbytku žádání žalobce vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí (dle svých slov v celém rozsahu) dovoláním žalovaný, spatřuje jeho přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v odchýlení se odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu. Konkrétně cituje jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, zdůrazňuje zároveň, že se městský soud neřídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 2445/2016. Nesouhlasí s aplikací §9 advokátního tarifu, prosazuje, že odvolací soud měl dle pokynů Nejvyššího soudu zjistit hodnotu předmětu společného jmění manželů, jenž byl mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou vypořádáván, a od ní odvodit tarifní hodnotu nezbytnou pro výpočet odměny žalovaného. V závěru navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření kvitoval řešení odvolacího soudu a dovolání navrhl jako nepřípustné odmítnout, respektive jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předně je dovolání žalovaného dílem subjektivně nepřípustné, napadá-li jím rozsudek odvolacího soudu v celku, tj. i v části výroku I., jíž bylo potvrzeno zamítnutí nároku žalobce v částce 8.400 Kč s příslušenstvím soudem prvního stupně. Naznačeným žalovanému nevznikla žádná procesní újma, kterou by Nejvyšší soud mohl napravit změnou, případně zrušením napadeného rozhodnutí, pročež muselo být dovolání v tomto rozsahu podle §243c odst. 3, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto (srovnej předchozí rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této věci pod sp. zn. 28 Cdo 2445/2016, jakož i v něm citovaná usnesení).
Přípustnost dovolání nezakládá ani jediná v něm uplatněná námitka rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu. Nelze přisvědčit žalovanému, že by odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu artikulovaný ve shora jmenovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2445/2016, v němž Nejvyšší soud, věnuje se podrobně otázce určení tarifní hodnoty při specificích projednávané věci, výslovně (s odkazem zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 36/2016, a ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3446/2012) připustil možnost v řešené kauze aplikovat §9 advokátního tarifu, tj. vycházet z fixní tarifní hodnoty v případě, nezdaří-li se bezpečně zjistit hodnotu věcí, pohledávek, potažmo závazků, jež byly předmětem vypořádání společného jmění žalobce a jeho manželky v době, kdy V. poskytl sporné úkony právní služby. Dovolací soud ve zmiňovaném rozhodnutí naopak připomněl judikaturou zastávaný názor, dle něhož je nepřijatelné bez dalšího přejímat hodnotu předmětu vypořádání z žádostí či nabídek finančního vyrovnání ze strany manželů. Irelevantní se pak jeví dovolatelem žádaná konfrontace napadeného rozsudku s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, bylo-li zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15.
Závaznému právnímu názoru se postup odvolacího soudu rovněž nepříčí stran dovolatelem namítané údajné rezignace na doplnění dokazování, vykazuje-li řízení před městským soudem nespornou snahu (byť neúspěšnou) o zjištění shora naznačené hodnoty sporu. Dovolatel v této souvislosti pouze akcentuje další důkazní prostředky, jež jsou dle jeho mínění s to ji definovat. Dovozuje-li současně konkrétní závěry o ocenění předmětu vypořádání mezi manželi, napadá tím toliko hodnocení důkazů odvolacím soudem, potažmo jeho skutková zjištění, jež však revizi v dovolacím řízení podléhat nemohou, neboť Nejvyšší soud jakožto instance přezkumná, nikoliv nalézací není nadán kompetencí k jejich korekci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014, ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1906/2016, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora vylíčeného se tudíž podává, že se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Nepředestřel-li dále žalovaný v dovolání žádnou jinou otázku, pro niž by je bylo lze shledat přípustným, přistoupil dovolací soud v intencích §243c odst. 1 o. s. ř. k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě advokátního tarifu. Dle jeho §7 bodu 5 a §8 odst. 1 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 5.420 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního tarifu a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.921,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu