ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4658.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4658/2018-492
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Nákupního centra Jihlava, s.r.o. , IČ 276 77 087, se sídlem ve Znojmě, Pontassievská 918/1, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému městu Třebíč , IČ 002 90 629, se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 104/55, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o 29.497.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 70/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 7. června 2018, č. j. 54 Co 620/2015-426, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 68.244 Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Ondruše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27. 3. 2015, č. j. 6 C 70/2010-223, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uhrazení v záhlaví označené částky s úrokem z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Sporný obnos žalovaný coby prodávající obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně, společnosti LIMA REAL, a.s., na základě smlouvy o koupi pozemků v katastrálním území Třebíč, kterou žalobkyně pokládala za neplatnou, neboť měla za to, že při jejím uzavírání nebyl dodržen postup dle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně nebyl náležitě zveřejněn záměr prodeje. Soud však dovodil, že žalovaný zákonným požadavkům na publikaci zamýšleného převodu obecního majetku dostál, předmětný kontrakt tudíž není stižen neplatností. I kdyby tomu tak ovšem bylo, právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení dle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), by muselo být shledáno promlčeným s ohledem na uplynutí promlčecí doby ve smyslu §107 obč. zák. Z obou těchto důvodů bylo nutné žalobu zamítnout.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, č. j. 54 Co 620/2015-283, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně v upřesněném znění výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaný nesplnil svou povinnost řádně zveřejnit záměr prodat předmětné nemovitosti, pročež je převodní smlouva podle §39 odst. 1 obecního zřízení neplatnou. K žalovaným vznesené námitce promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení pak dle §107 odst. 3 obč. zák. nelze v daném kontextu přihlédnout se zřetelem k nepromlčitelnosti vlastnického práva žalovaného. Žalobě nicméně přesto nebylo možné vyhovět, neboť mezi stranami neplatné smlouvy se v souladu s §457 obč. zák. utvořil synallagmatický právní vztah, a žalobkyně by tudíž požadavek na vrácení peněžitého plnění poskytnutého její právní předchůdkyní mohla úspěšně uplatnit, toliko pokud by předem (nebo souběžně) splnila svou vlastní restituční povinnost k obnovení zápisu žalovaného jakožto vlastníka předmětných pozemků v katastru nemovitostí. Odvolací soud podotkl, že sice zaznamenal rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1672/2014, v němž byla připuštěna možnost úspěchu žaloby nevyjadřující synallagmatičnost poměru účastníků neplatné smlouvy o převodu bytové jednotky, jež byla kupujícím dále převáděna, jelikož však tento judikát pokládal za ojedinělý, přidržel se dominantní rozhodovací praxe, z níž vyplývá potřeba splnění restituční povinnosti kupujícím (v tomto směru krajský soud odkázal na usnesení sp. zn. 28 Cdo 3215/2011). V nastíněných úvahách byl odvolací soud dále utvrzen též skutečností, že dle aktuální judikatury nelze upřednostňovat princip „nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má“ před ochranou dobré víry (srovnej kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 247/14), pročež je krajně nejisté, zda by se žalovaný domohl určení svého vlastnického práva vůči subjektům zapsaným v současnosti coby vlastníci v katastru nemovitostí, neboť tyto osoby mohly vlastnické právo nabýt od neoprávněného (společnosti LIMA REAL, a.s.). V každém případě je na žalobkyni, aby docílila obnovy katastrálního zápisu ve prospěch žalovaného, a splnila tak svou povinnost vrátit plnění, jež dle neplatné smlouvy získala, ve smyslu §457 obč. zák., což je předpokladem vyhovění jejímu žalobnímu požadavku. Rovněž nebylo možné přehlédnout, že pohledávka na vydání kupní ceny zaplacené žalovanému společností LIMA REAL, a.s., byla žalobkyni postoupena správcem konkursní podstaty řečené společnosti, aniž žalobkyně souběžně převzala povinnost k vrácení plnění přijatého kupujícím od města Třebíč. Soud prvního stupně tedy žalobu správně zamítl (ač tak učinil z nepřiléhavých důvodů), pročež byl jeho rozsudek odvolacím soudem potvrzen.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 28 Cdo 4032/2016-327, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud připomněl, že §457 obč. zák. nepředstavuje samostatnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, nýbrž jen zvláštní způsob vypořádání majetkového prospěchu u neplatné nebo zrušené oboustranně zavazující smlouvy, podle níž si strany vzájemně plnily. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je tudíž protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, je prodávající povinen mu kupní cenu vrátit, což je na druhé straně vyváženo tím, že mu zůstává vlastnictví k předmětu převodu. Při posuzování případů, v nichž byla neplatně převáděna věc zapsaná v katastru nemovitostí, je však naznačený výklad poněkud modifikován, neboť ačkoli má neplatnost kupní smlouvy za následek, že se kupující řádným vlastníkem věci nikdy nestal, nelze vyloučit, že si znovuustavení plnohodnotného vlastnického statusu prodávajícího vyžádá další úkony dotčených osob k tomuto směřující. Protihodnotou vrácení kupní ceny by pak v případě katastrálně evidované nemovitosti mohla být především součinnost zúčastněných osob umožňující obnovení zmíněného zápisu vlastnického práva, jenž je stěžejní pro plný a řádný výkon práv vlastníka. Ani právě uvedenou myšlenku nelze arci chápat dogmaticky, způsobem, jenž by úspěšné uplatnění nároku na vydání plnění poskytnutého jednou ze stran neplatné kupní smlouvy podmiňoval splněním povinnosti neúměrně zatěžující či který by realizaci vypořádání smluvních stran dle §451 a §457 obč. zák. činil obtížně realizovatelnou. Zpravidla proto lze podmínit přiznání práva na vrácení kupní ceny poskytnutím přiměřené součinnosti k obnovení katastrálního zápisu znějícího ve prospěch prodávajícího kupujícím, na druhou stranu se však povětšinou bude jevit disproporčním nutit kupujícího, aby před vznesením požadavku na vrácení kupní ceny docílil plného obnovení původního stavu knihovních zápisů prostřednictvím určovací žaloby podané proti třetím osobám, na něž sporný majetek dříve převedl. Dovolací soud tak uzavřel, že v posuzovaném případě nelze na důsledném zachování vzájemné podmíněnosti nároků smluvních stran na vrácení poskytnutého plnění bezvýhradně trvat, a navíc vyzdvihl, že v souladu s poslední judikaturou je možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Konstatoval-li tedy odvolací soud, že v úvahu přicházelo též nabytí vlastnického práva k pozemkům třetími osobami od právní předchůdkyně žalobkyně, navzdory nedostatku vlastnického práva na její straně vyvolanému absolutní neplatností kupní smlouvy mezi městem Třebíč a společností LIMA REAL, a.s., pokládal dovolací soud za nezbytné zdůraznit, že důsledkem originárního vzniku vlastnického práva ke sporným nemovitostem na straně pozdějších nabyvatelů by nebyla faktická nemožnost prosadit právo na vrácení zaplacené kupní ceny, nýbrž – podle §458 odst. 1, věty druhé, obč. zák. – vznik povinnosti vrátit prodávajícímu peněžitou náhradu za předmět smluvního plnění, který již nelze restituovat naturálně. Povinnost vydat pekuniární ekvivalent pozemků, k nimž právní předchůdkyně žalobkyně vlastnické právo nenabyla, které nicméně na základě další kontraktace s ní následně do svého vlastnictví získaly třetí subjekty, pak bude poměřována obvyklou hodnotou dotčených nemovitostí.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č. j. 54 Co 620/2015-426, následně rozsudek soudu prvního stupně z 27. 3. 2015 ve výroku I. s formulačním upřesněním potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku II. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že společnosti Imobilia Sen s.r.o. a Treinvest s.r.o., jednající v dobré víře, originárně nabyly vlastnické právo ke sporným pozemkům na základě smluv uzavřených s právní předchůdkyní žalobkyně. Plnění poskytnuté žalovaným tak již nemůže být naturálně restituováno a musí za ně být poskytnuta peněžitá náhrada (§458 odst. 1 obč. zák.), kterou je třeba započíst proti právu žalobkyně na vrácení uhrazené kupní ceny. Obvyklá cena předmětných nemovitostí dle stavu v době uzavření kupní smlouvy pak jednoznačně převyšovala částku, kterou zaplatila právní předchůdkyně žalujícího subjektu. Po provedení zúčtování práv na vydání bezdůvodného obohacení obou procesních stran tedy nelze než dovodit, že je žalobní požadavek nedůvodný. Nadto krajský soud podotkl, že právo žalobkyně je nutno posoudit jako promlčené (§107 odst. 3 obč. zák. by bylo možné aplikovat, pouze pokud by proti žalobkyní uplatňovanému nároku stálo nepromlčitelné vlastnické právo, nikoli pouze nárok na vydání peněžité náhrady). Konečně považuje uplatnění požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za zjevné zneužití práva žalobkyní, která se pokouší těžit z protiprávního jednání své právní předchůdkyně. I proto bylo namístě žalobu zamítnout.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvíjí od řešení několika otázek hmotného a procesního práva. V první řadě namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil promlčení žalovaného oprávnění, když neaplikoval §107 odst. 3 obč. zák., přestože proti nároku žalobkyně na vrácení poskytnuté úplaty i nadále stojí právo žalovaného na vydání věcí z titulu vlastnictví. Ani jeden ze soudů nižších stupňů navíc dosud řádně neprověřil, zda byla právní předchůdkyně žalobkyně v dobré víře ohledně řádnosti sjednané kupní smlouvy, respektive zdali měla již v době zaplacení kupní ceny povědomí o nedostatcích tohoto právního úkonu, jež podmiňovalo započetí běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. Význam dané skutečnosti byl navíc žalobkyni ozřejměn až v meritorním rozhodnutí, jež tudíž trpí nepřípustnou překvapivostí.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud dezinterpretoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4032/2016, z nějž vyplývá, že povinnost žalobkyně poskytnout dané peněžité plnění by nastoupila pouze v případě, že by žalovaný neuspěl s určovací žalobou podanou proti aktuálním katastrálním vlastníkům sporných pozemků. Při zvolení opačného výkladu by žalovaný mohl získat peněžitou náhradu a následně též obnovit své postavení knihovního vlastníka. Zmínil-li dovolací soud ve svém rozsudku, že soud provede zúčtování vzájemných nároků na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba podotknout, že mezi stranami nynější pře žádná kompenzace proběhnout nemůže, jelikož žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávky nabyla od své předchůdkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení, s nímž se však nepojily žádné povinnosti. Žalobkyně tedy není tím, vůči komu má žalovaný potenciální právo na peněžitou náhradu (povinnost vydat náhradu dle §458 odst. 1 obč. zák. ovšem nemohla stíhat ani právní předchůdkyni žalobkyně, jež se nikdy nestala vlastnicí předmětných pozemků).
Dovolatelka konečně zpochybňuje úsudek, že je podání projednávané žaloby zjevným zneužitím práva či těžením z neplatného jednání její právní předchůdkyně, a ze všech výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, který navrhl, aby je Nejvyšší soud zamítl, popřípadě odmítl.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však přípustné není.
Namítá-li dovolatelka, že od své právní předchůdkyně nabyla toliko pohledávku na vrácení bezdůvodného obohacení obdrženého žalovaným na základě vzpomínané kupní smlouvy, avšak povinnost vydat prospěch, jejž v souladu s týmž právním úkonem naopak poskytl žalovaný, nikoli, podotýká Nejvyšší soud, že není akceptovatelná výkladová alternativa, dle níž by byla k tíži žalovaného modifikována jeho restituční povinnost v důsledku toho, že právní předchůdkyně žalobkyně (nezávisle na vůli města Třebíč) postoupila svou pohledávku na dovolatelku (k tezi, že při postoupení pohledávky nedochází ke změně rozsahu ani obsahu povinností dlužníka, viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1221/2004, a ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3844/2012). Žalovaný tedy nemůže být zavázán vydat žalobkyni prospěch ve větší míře, než by byl podle §457 obč. zák. (spojujícího v zájmu zachování rovnováhy dotčených osob restituční povinnosti obou stran neplatné či zrušené smlouvy) povinen plnit její právní předchůdkyni. Právnímu názoru vyslovenému v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu je namístě rozumět tak, že bylo připuštěno přiznání práva na vrácení kupní ceny žalobkyni v rozsahu, v němž zaplacená částka převyšuje peněžitou náhradu za protiplnění poskytnuté podle téže smlouvy (tedy potud, pokud by totéž právo mohla, nebýt postoupení pohledávky, uplatnit společnost LIMA REAL, a.s., coby smluvní protějšek žalovaného). Myšlence, že by byla žalobkyně oprávněna dožadovat se s úspěchem vrácení kupní ceny bez jakéhokoli omezení, naopak přisvědčit nelze. Výklad odvolacího soudu je proto s rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4032/2016, konformní, přičemž dovolací soud neshledává přesvědčivých důvodů, aby svůj náhled na otázky řešené v citovaném judikátu revidoval.
Za pravdu nelze dovolatelce dát, ani co se týče tvrzení, že se její právní předchůdkyni nedostalo žádného bezdůvodného obohacení. Společnost LIMA REAL, a.s., byla podle kupní smlouvy uzavřené se žalovaným nejen zapsána do katastru nemovitostí jako vlastnice, ale navíc uskutečnila prodej předmětných pozemků společnostem Imobilia Sen s.r.o. a Treinvest s.r.o., a zjevně si tedy počínala jako jejich držitelka. Za daných okolností nelze ze skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně s ohledem na neplatnost kupní smlouvy uzavřené se žalovaným ve skutečnosti sama nenabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem, dovozovat, že na základě tohoto právního úkonu nezískala vůbec žádný majetkový prospěch.
Za nepřiléhavou konečně pokládá dovolací soud také konstrukci, dle níž by oproti povinnosti k vrácení kupní ceny stála povinnost k vydání peněžité náhrady ve výši obvyklé ceny pozemků (§458 obč. zák.), až pokud by žalovaný neuspěl s určovací žalobou podanou proti osobám zapsaným aktuálně jako vlastníci v katastru nemovitostí. Takové pojetí vychází z nedostatečného odlišení hmotného a procesního práva. Rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, má deklaratorní charakter, a není tudíž skutečností ve smyslu práva hmotného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 247/99, či jeho usnesení ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4779/2009, a ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2088/2011). Zda společnosti Imobilia Sen s.r.o. a Treinvest s.r.o. vlastnictví sporných nemovitostí nabyly, se odvíjí od objektivního naplnění hmotněprávních předpokladů nastoupení tohoto právní následku, jak byly pro režim právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 vyloženy zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (a následně reflektovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Z hlediska předmětného sporu představuje zánik vlastnického práva žalovaného a vznik vlastnictví zmíněných obchodních korporací předběžnou otázku, kterou si soudy mohly zodpovědět samostatně a nemusely vyčkávat skončení (respektive též vyvolání) sporu mezi žalovaným a aktuálními knihovními vlastníky. Pakliže odvolací soud z důkazů provedených v řízení dovodil, že podle hmotného práva se staly vlastníky dotčených nemovitostí společnosti Imobilia Sen s.r.o. a Treinvest s.r.o., pročež restituční povinnost žalovaného vyvažuje nikoli jeho trvající vlastnické právo, nýbrž nárok na vydání peněžité náhrady za plnění, které není možné restituovat naturálně, dle §458 obč. zák., není jeho právnímu posouzení v tomto směru čeho vytknout.
Rozsudek odvolacího soudu tedy (v mezích předestřené dovolací argumentace) obstojí již na základě s judikaturou souladného úsudku, že oproti pohledávce žalobkyně na vrácení žalovaným přijaté kupní ceny je třeba v režimu §457 obč. zák. započíst právo žalovaného na vydání peněžité náhrady ve smyslu §458 obč. zák. za předmět bezdůvodného obohacení, který nelze restituovat naturálně, přičemž výše této náhrady odvíjející se od obvyklé hodnoty převáděných pozemků přesahuje žalobkyní požadovaný obnos (závěr odvolacího soudu o ceně sporných nemovitostí dovolatelka nikterak nezpochybnila). Za dané situace by bylo nadbytečné zabývat se dalšími důvody zamítnutí žaloby, jež odvolací soud nabídl toliko alternativně, tj. otázkou promlčení žalobou uplatněného práva a údajným zneužitím práva ze strany žalobkyně (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 615/2014, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3451/2017, a ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2068/2018). Stejně tak dovolatelkou namítaná překvapivost napadeného rozsudku se týká pouze úsudku o uplynutí promlčecí doby, a nemůže mít tudíž vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud ze shora předestřených důvodů dovolání žalobkyně odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), dle jejíhož §8 odst. 1 a §7 bodu 7 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) částku 56.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 68.244 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu