ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.962.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 962/2019-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně V. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, proti žalované M. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o zaplacení částky 215.675,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 343/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2018, č. j. 58 Co 231/2018-312, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 11.470,80 Kč k rukám Mgr. Jana Kořána, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 27 C 343/2008-287, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7.487,- Kč (výrok I.), co do částky 262.440,50 Kč žalobu zamítl (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 217.232,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.) a rovněž rozhodl, že se žalobkyni vrací poměrná část zálohy na náklady znaleckého dokazování ve výši 1.656,47 Kč (výrok IV.). Dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 6 náklady řízení ve výši 196,47 Kč (výrok V.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 58 Co 231/2018-312, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., pokud jím bylo rozhodnuto o částce 215.675,- Kč, potvrdil, ve výroku III. změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí částku 208.321,34 Kč, jinak potvrdil, ve výroku IV. změnil jen tak, že se vrací částka 1.530,80,- Kč, jinak potvrdil, a ve výroku V. změnil jen tak, že výše nákladů řízení státu činí 70,80,- Kč, jinak potvrdil (výrok I.). Dále uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 34.412,40 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.).
Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího rozhodnutí usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012, č. j. 58 Co 403/2012-167, vyšel ze zjištění, že žalobkyně investovala bez souhlasu žalované finanční prostředky do nemovitostí – domu č. p. XY a pozemku parc. č. XY, na němž se dům nachází, vše v katastrálním území XY (dále „předmětné nemovitosti“) – jež byly v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně, žalované a její sestry. Shledal, že téměř všechny investice, z nichž žalobkyně dovozovala svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované, se týkaly prací a oprav nezbytných, a tudíž nárok na jejich náhradu vznikl ihned po jejich vynaložení, tedy již za trvání spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu, že všechny práce byly provedeny v letech 1997 až 2005 a žaloba byla podána dne 21. 11. 2008, označil soud prvního stupně nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení (s výjimkou malé části, v níž žalobě vyhověl) za promlčený (§107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“). Odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně toliko ve vztahu k výši náhrady nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že závěry soudů nižších stupňů jsou nejen „v rozporu se zákonem, s rozhodováním obecných soudů, se stávající judikaturou a převažujícím právním názorem publikovaným v odborné literatuře“, ale též v kontradikci s principem předvídatelnosti rozhodnutí. Má za to, že - kromě běžné správy majetku - žalobkyně provedla práce a výkony a pořídila materiál nad rámec nutných oprav a údržby předmětných nemovitostí, a tudíž lhůta pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení počala běžet až ode dne zrušení spoluvlastnictví. Podotýká, že rozhodnutí soudů nižších instancí jsou založena na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, jelikož charakter nákladů vydaných na zhodnocení předmětných nemovitostí představuje odbornou otázku, jež může být zodpovězena pouze soudem jmenovaným znalcem, přičemž znalecký posudek vypracovaný soudním znalcem jmenovaným soudem prvního stupně považuje za nedostatečný. Dále nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření označila dovolání za nepřípustné, a to již proto, že žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí je v souladu s názorem Nejvyššího soudu uvedeným v jeho usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 817/2014 (zmíněné usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), neboť úvahy a závěry odvolacího soudu o povaze vynaložených nákladů nelze považovat za nelogické, nekonzistentní a ani za extrémně rozporné se skutkovými zjištěními plynoucími z provedeného dokazování. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 9. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (označené stanovisko je přístupné i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání – §237 o. s. ř.) sluší se uvést, že ani z pohledu benevolentnějšího přístupu k dovolání žalobkyně, tj. zda z jeho obsahu nelze některý z důvodů přípustnosti dovodit, dovolání neobstojí. Žalobkyně obsahově spojuje svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem při zvažování charakteru prací provedených na předmětných nemovitostech s potřebou řešení právní otázky, k níž by se měl dovolací soud vyjádřit, a to z pohledu kritéria přípustnosti dovolání spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Činí tak ovšem na základě námitek dožadujících se odlišně zjištěného skutkového stavu. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem) s účinností od 1. 1. 2013 přitom nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud z něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na odlišném (dovolatelem tvrzeném) skutkovém základu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017). Proto v dovolacím řízení podle současné právní úpravy nelze účinně uplatnit ani námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ze strany nalézacích soudů (srovnej též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1995/2015).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že obecné posouzení toho, jaké náklady vztahující se ke společné věci, lze považovat za náklady nezbytné na opravu nebo údržbu společné věci, není možné pro všechny případy stanovit. Je třeba přihlédnout k okolnostem konkrétního případu a zejména k povaze společné věci; úvahy nalézacích soudů by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 817/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1248/2013).
Závěr odvolacího soudu, který zohlednil charakter předmětných prací, spočívajících především v montáži stoupaček, napojení vany a umyvadla, výměně shnilých oken a dveří, nákladech na rekonstrukci dvorku z důvodu zatékání do obvodových zdí, výměně vodovodního a odpadního potrubí z důvodu jeho dožití či rekonstrukci bytu z důvodu jeho dezolátního stavu, nelze považovat za zjevně nepřiměřený ani za kolidující s výše citovanou rozhodovací praxí.
Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, není případný, neboť v odkazovaných věcech se dovolací soud vyjadřoval k otázce povahy žalovaného nároku v závislosti na tom, zda investice do společné nemovitosti byly vynaloženy za souhlasu (byť konkludentního) spoluvlastníků nebo bez takového souhlasu a zda jde tedy o majetkové právo ve smyslu ustanovení §137 obč. zák. nebo o právo na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyní tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu nemůže být poměřován ani se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008, neboť v uvedeném rozhodnutí dovolací soud posuzoval otázku rozsahu bezdůvodného obohacení v případě investic do cizího majetku, na níž ovšem rozhodnutí v nyní projednávané věci rovněž není založeno.
Vytýká-li pak dovolatelka, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí, dlužno předně uvést, že prostřednictvím dané námitky vytýká vadu řízení před soudy nižších stupňů. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), jejím prostřednictvím však na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtka dovolatelky ostatně postrádá relevanci. Zásada předvídatelnosti rozhodnutí je v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu pojímána tak, že by soudy měly zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku, liší-li se od právní kvalifikace účastníků, a umožnit tak účastníkům, aby se k právnímu názoru soudu mohli vyjádřit a vznést tomu odpovídající důkazní návrhy (k tomu srovnej více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009). Ostatně, dovolatelka jen sotva může označit rozsudek odvolacího soudu za nepředvídatelný v dílčím právním názoru o charakteru prací a výkonů provedených na společné nemovitosti, jenž byl určující pro závěr o promlčení žalovaného práva, pokud z téhož právního náhledu na věc vycházel již dovolatelkou (odvoláním) napadený rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl částečně změněn a jinak potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu