ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1448.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 1448/2017-603
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Š. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) M. K. , narozenému XY a 2) M. K. , narozené XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 75/2008, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2016, č. j. 4 Cmo 171/2016-563, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání žalovaných potvrdil usnesení ze dne 21. července 2016, č. j. 22 Cm 75/2008-553 (posléze opravené usnesením ze dne 4. října 2016, č. j. 22 Cm 75/2008-569), jímž Krajský soud v Brně rozhodl, že v přerušeném řízení se pokračuje.
Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu podaným u Krajského soudu v Brně dne 30. listopadu 2007 se původní žalobce (D.) domáhal po žalovaných, aby mu zaplatili společně a nerozdílně částku 3.000.000 Kč s 6% úrokem od 20. června 2005 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 10.000 Kč, a to ze směnky vlastní vystavené dne 20. února 1998 společností K. na řad Komerční banky, a. s., znějící na směnečný peníz 3.000.000 Kč, se splatností dne 20. června 2005 (dále jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení měli oba žalovaní převzít směnečné rukojemství.
2/ Proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 29. května 2008, č. j. 22 Sm 321/2007-26, kterým soud prvního stupně návrhu původního žalobce vyhověl, podali oba žalovaní včas odůvodněné námitky.
3/ V průběhu námitkového řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 2. července 2013, č. j. 22 Cm 75/2008-435, které nabylo právní moci dne 1. srpna 2013, na návrh účastníků přerušil řízení podle §110 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
4/ Společným podáním ze dne 17. dubna 2014, doručeným soudu prvního stupně dne 18. dubna 2014), společnost P. (po změně názvu – P. – dále jen „společnost P“) a současná žalobkyně (Š.) informovaly soud prvního stupně, že původní žalobce ztratil ke dni 31. října 2013 způsobilost být účastníkem řízení a že univerzálním nástupcem zaniklého žalobce se stala společnost P. Dále navrhly, aby v přerušeném řízení bylo pokračováno podle §111 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2015).
5/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2014, č. j. 22 Cm 75/2008-469 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2014, č. j. 4 Cmo 266/2014-483), bylo podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodnuto, že na místo původního žalobce (D.) do řízení vstupuje společnost P.
6/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. července 2014, č. j. 22 Cm 75/2008-472 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. října 2014, č. j. 4 Cmo 267/2014-486), bylo vyhověno návrhu společnosti P, aby podle §107a o. s. ř. na její místo vstoupila společnost Š., na kterou společnost P spornou směnku indosovala.
Na takto ustaveném základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že společnost P podala návrh na pokračování v řízení přerušeném podle §110 o. s. ř. ještě před uplynutím jednoroční lhůty stanovené ustanovením §111 odst. 3 o. s. ř. (17. dubna 2014), tedy včas. K podání návrhu na pokračování v řízení přitom byla společnost P jako univerzální právní nástupce původního žalobce aktivně legitimována, a to bez zřetele k tomu, že soud prvního stupně rozhodl podle §107 o. s. ř. o tom, že v řízení bude pokračováno se společností P, až dne 20. června 2014. Z ničeho totiž nelze usuzovat, že v období od zániku původního žalobce až do právní moci usnesení o procesním nástupnictví v řízení „chyběl na straně žalobce subjekt legitimovaný k výkonu procesních práv“.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že odporuje závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 64/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 64/2007“), jelikož soud prvního stupně vyhověl návrhu na pokračování v přerušeném řízení, který podala společnost P v době, kdy ještě nebyla účastníkem řízení. Tím se stala až právní mocí usnesení podle §107 o. s. ř., nikoli již okamžikem samotné hmotněprávní sukcese.
Dovolatelé rovněž odvolacímu soudu vytýkají, že se nevypořádal s jejich odvolací argumentací, a pouze konstatoval, že se ztotožňuje se závěry, na kterých spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z těchto důvodů požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že řízení se zastavuje.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelé mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 192/2004, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož vydal-li soud prvního stupně k návrhu univerzálního sukcesora rozhodnutí podle ustanovení §107a o. s. ř., aniž vyčkal právní moci rozhodnutí, jímž ve smyslu ustanovení §107 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude s univerzálním sukcesorem pokračováno, jde o vadu řízení, která nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když rozhodnutím o tom, s kým bude v řízení pokračováno (§107 o. s. ř.), byl pouze v rovině procesní „potvrzen“ stav, který zde podle hmotného práva nastal již dříve.
Jinými slovy, nabylo-li usnesení podle ustanovení §107 o. s. ř. právní moci dříve, než odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně vyhověl návrhu procesního nástupce na vstup nabyvatele práva do řízení na jeho místo (§107a o. s. ř.), je samotná skutečnost, že návrh podle ustanovení §107a o. s. ř. byl podán před právní moci rozhodnutí podle ustanovení §107 o. s. ř. z hlediska správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nevýznamná (srov. dále též důvody usnesení ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2344/2015, uveřejněného pod číslem 105/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kterým Nejvyšší soud zamítl dovolání žalovaných podané v téže věci proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. října 2014).
Výše uvedené závěry se přitom nepochybně (obdobně) prosadí také při řešení otázky, zda soud prvního stupně mohl rozhodnout o pokračování v řízení přerušeném podle §110 o. s. ř. na základě návrhu, který podala společnost P dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto ve smyslu ustanovení §107 o. s. ř. o tom, že se společností P jako s univerzální nástupkyní původního žalobce bude v řízení pokračováno. I zde platí, že nabylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 20. června 2014, č. j. 22 Cm 75/2008-469 (vydané podle ustanovení §107 o. s. ř.), právní moci dne 8. října 2014 (srov. č. l. 483 spisu), tj. dříve, než soud prvního stupně o návrhu univerzálního sukcesora na pokračování v přerušeném řízení podle §111 odst. 3 o. s. ř. rozhodl, nejsou dovolateli namítané časové souvislosti z hlediska věcné správnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů o pokračování v řízení právně významné.
Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Za přiléhavý pak zjevně nelze považovat ani poukaz dovolatelů na závěry formulované Nejvyšším soudem v R 64/2007, neboť toto rozhodnutí se zabývalo jinou procesní situací (na rozdíl od nyní projednávané věci se týkalo opakované singulární sukcese).
Konečně k námitce, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s argumentací dovolatelů obsaženou v odvolání, Nejvyšší soud podotýká, že požadavkům kladeným ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. na obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci v rozhodnutí soudu prvního stupně, z nichž potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu vychází (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, včetně tam obsaženého poukazu na usnesení ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu