ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1735.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1735/2019-2416
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v konkursní věci dlužníka V. B. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 K 1001/2006, o návrhu věřitelů a/ ARTA REAL, k. s. , se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26174545, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, b/ Glory Daze Associated S. A. , se sídlem 33 Porter Road, P. O. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 584444, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, a c/ ČEPRO, a. s. , se sídlem v Praze 7 - Holešovicích, Dělnická 213/12, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 60193531, zastoupeného JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, PSČ 140 00, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 K 1001/2006, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Palác Zdar, Dlouhá 1, PSČ 400 85, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2018, č. j. 4 Ko 2/2018-2118, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
[1] U snesením ze dne 25. května 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1915, ve znění opravného usnesení ze dne 12. července 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1943, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“) rozhodl k návrhu věřitelů a/ ARTA REAL, k. s. (dále jen „věřitel A“), b/ Glory Daze Associated S. A. (dále jen „věřitel G“), a c/ ČEPRO, a. s. (dále jen „věřitel Č“), tak, že (mimo jiné ) :
1/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka V. B. (bod I. výroku).
2/ Správkyní konkursní podstaty dlužníka ustavil JUDr. Dagmar Mixovou (dále jen „D. M.“) [ bod II. výroku ] .
[2] Konkursní soud – vycházeje z ustanovení §1 odst. 2, §1a, §12a a §67c odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – dospěl k závěru, že dlužník je v úpadku, když navrhující věřitelé a další označení věřitelé osvědčili, že vůči němu mají splatné pohledávky a dlužník tak má více věřitelů, kterým není schopen hradit splatné závazky.
[3] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. listopadu 2018, č. j. 4 Ko 2/2018-2118, potvrdil usnesení konkursního soudu v bodu I. výroku a odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu II. výroku.
[4] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §1, §4 odst. 2 a §12a ZKV – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
[5] Pohledávka věřitele A vznikla na základě smlouvy o úvěru, kterou dlužník uzavřel dne 2. prosince 2014 s právním předchůdcem věřitele A (Investiční a Poštovní bankou, a. s.) a následnými postoupeními přešla na věřitele A. V době podání návrhu na prohlášení konkursu činila splatná pohledávka věřitele A za dlužníkem (včetně příslušenství) 10.892.451,76 Kč. Dlužník se proti pohledávce bránil jen tak, že namítal její promlčení; námitku promlčení však odvolací soud nemá za důvodnou. Pohledávka měla být splacena 25. září 1998, 18. dubna 2001 ji dlužník uznal a běh promlčecí doby se přerušil podáním žaloby o zaplacení pohledávky (vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 92/2005).
[6] Věřitel G uplatnil svou pohledávku vůči dlužníku ve výši 732.212,42 Kč, s tím, že jde o částku, kterou mu měl dlužník (coby správce konkursní podstaty) vyplatit (coby věřiteli) na základě usnesení konkursního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 18 K 140/97. Dlužník se bránil námitkou, že proti této pohledávce započetl pohledávku ve výši 3 milióny Kč, existenci této započitatelné pohledávky však neprokázal.
[7] Věřitel Č uplatnil své pohledávky vůči dlužníku ve výši 3.811,50 Kč, 8.712 Kč, 2.178 Kč a 8.228 Kč jako vykonatelné pohledávky přiznané usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. října 2014, č. j. 23 E 27/2013-111, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2017, č. j. 2 Nc 1502/2015-122, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. 190 ICm 3295/2017-17, a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2017, č. j. 16 Cmo 7/2017-140. Proti pohledávkám tohoto věřitele dlužník namítal, že částku 3.811,50 Kč uhradil a jinak, že tomuto věřiteli ničeho nedluží; to však nedoložil.
[8] Dalšími známými věřiteli se splatnými pohledávkami vůči dlužníku jsou Okresní soud v Ústí nad Labem (2.855 Kč), Okresní správa sociálního zabezpečení v Ústí nad Labem (730.014 Kč), Městský obvod Ústí nad Labem – město (1.980.123,33 Kč), P. K. (69.000 Kč), Finanční úřad pro Ústecký kraj (23.229 Kč a 211.064,94 Kč), Česká pojišťovna, a. s. (11.068 Kč), V. P. (126.958,17 Kč), OZP Praha (64.044 Kč), Slavia pojišťovna, a. s. (99.661 Kč) a Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky (13.499 Kč).
[9] Konkursní soud nepochybil, když věc projednal a rozhodl o ní na jednání konaném 26. dubna 2018 v nepřítomnosti dlužníka.
[10] Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem konkursního soudu o úpadku dlužníka ve formě platební neschopnosti, s tím, že během 12 let probíhajícího konkursního řízení dlužník neprokázal, že je schopen své závazky řádně a včas uhradit.
[11] Odvolání dlužníka proti výroku o ustavení D. M. správkyní jeho konkursní podstaty odmítl odvolací soud jako bezpředmětné, poukazuje na to, že u snesením ze dne 17. července 2018, č. j. 43 K 1001/2006-1948, které ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 2. listopadu 2018, č. j. 4 Ko 3/2018-2027, nabylo právní moci dne 9. listopadu 2018, konkursní soud zprostil D. M. funkce správkyně konkursní podstaty a novým správcem konkursní podstaty ustavil společnost Sdružená konkurzní v. o. s.
[12] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání (podáním datovaným 19. února 2019), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
[13] Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [ které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ].
[14] Dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu jako celek, tedy i v té části, kterou odvolací soud odmítl odvolání proti výroku o ustavení D. M. do funkce správkyně konkursní podstaty dlužníka. V této části ovšem dovolání není objektivně přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu. Srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 174, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1689/2011. Proto Nejvyšší soud dovolání v této části bez dalšího odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
[15] Dovolání proti té části napadeného usnesení , kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Důvod založit přípustnost dovolání prostřednictvím ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
[16] Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
[17] Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
[18] Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
[19] Dovolatel sám v dovolání žádnou otázku zásadního právního významu Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá. Poměřováno obsahem dovolání se jeho dovolací výhrady soustřeďují k tezi, že vliv na rozhodnutí v dané věci mělo procesní pochybení odvolacího soudu, který nerozhodl o jeho odvolání proti opravnému usnesení (jež se týkalo výroku o ustavení správkyně konkursní podstaty). Důvod připustit dovolání na tomto základě však Nejvyšší soud nemá, když v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku o odmítnutí odvolání ohledně výroku o ustavení správkyně konkursní podstaty, bylo dovolání odmítnuto a rozhodnutí o prohlášení konkursu není v žádném směru závislé na rozhodnutí o ustavení správce konkursní podstaty.
[20] Další dovolací námitkou je výhrada, že chtějí-li být účastníky konkursu (všech jeho fází) měli věřitelé A, G a Č přihlásit své pohledávky do 30 dnů od prohlášení konkursu (od 25. května 2018). K tomu budiž uvedeno, že již pod bodem XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 183-184 (359-360), Nejvyšší soud ozřejmil, že v jednotlivých fázích konkursního řízení je okruh účastníků řízení odlišně upraven, přičemž na tom, že v první fázi konkursního řízení (do právní moci usnesení prohlášení konkursu) jsou účastníky konkursního řízení též věřitelé, kteří podali návrh, ničeho nemění to, zda se tito věřitelé stali účastníky konkursního řízení (přihlášením pohledávky) v jeho druhé fázi. Na rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka tato námitka žádný vliv nemá.
[21] Co do (ne)existence pohledávek věřitelů A, G a Č je dovolání prostým opakováním námitek, s nimiž se vypořádává napadené rozhodnutí (žádná otázka zásadního právního významu z této dovolací argumentace neplyne).
[22] Ve zbývajících částech se dovolání soustřeďuje k argumentaci ve prospěch závěru, že soudy svým postupem porušily dovolatelovo právo na spravedlivý proces. Těmito námitkami dovolatel vystihuje (z obsahového hlediska) tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[23] Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání (v rozsahu potvrzujícího výroku) jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto i potud odmítl podle §243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř.
[24] Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel dovolání doplnil podáním datovaným 19. února 2019, podaným u soudu osobně 28. února 2019. Ty argumenty, jež dovolatel oním podáním uplatnil coby obsahově nové, však pro dovolací přezkum byly právně bezvýznamné. Měnit dovolací důvody (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatele tuto podmínku nesplňuje (srov. shodně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[25] Odmítnutím dovolání v přiměřené lhůtě se stal bezpředmětným (bez nutnosti o něm samostatně rozhodovat) i dovolatelův návrh na odklad právní moci napadeného usnesení; ostatně, podle ustanovení §243 o. s. ř. v rozhodném znění není odklad právní moci možný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. září 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu