ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1928.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 1928/2017-673
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce M. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, PSČ 120 00, proti žalované L. Š. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Buchtou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 43/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2016, č. j. 5 Cmo 241/2016-622, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2016, č. j. 53 Cm 43/2010-581, (ve znění usnesení ze dne 13. března 2017, č. j. 53 Cm 43/2010-666) zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 28. května 2010, č. j. 53 Cm 43/2010-83, jímž původně uložil žalované zaplatit žalobci částku 1.800.000 Kč s 6% úrokem od 10. února 2010 do zaplacení a náhradu nákladů řízení, (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.), státu (výrok III.) a o odměně ustanoveného zástupce žalobce (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná se včas vznesenými námitkami povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem ubránila.
Přitom zdůraznil, že námitky podpisu směnky v omylu a neexistence kauzy směnky, které shledal soud prvního stupně důvodnými, představují v poměrech projednávané věci pouze „jeden problém o dvou stranách“. Důvodem vystavení sporné směnky totiž v posuzovaném případě nemohlo být (mimo jiné též se zřetelem k tvrzení účastníků) nic jiného než zajištění případných nároků vzniklých v souvislosti s „převodem bytu žalované na žalobce“. Vzhledem k tomu, že v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 158/2007 bylo již pravomocně rozhodnuto, že „se udál skutek, který je pokusem trestného činu podvodu, a jehož podstatou je podstrčení dohody o převodu bytu žalované na žalobce s cílem se takto podvodně dostat k předmětnému bytu žalované“, je pak rovněž zřejmé, že mezi žalobcem a žalovanou žádná dohoda o převodu bytu (pro úplný nedostatek vůle žalované převést byt na žalobce) platně uzavřena nebyla. Jestliže žalovaná „pro podvod žalobce vůbec nevěděla, že převádí svůj byt, je absurdní, aby povinnost, o které vůbec neví, jakkoliv zajišťovala“.
Z uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že žalovaná neměla žádný důvod k podpisu sporné směnky a směnku proto také nemohla vědomě podepsat.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a nikoli již pro tzv. skutkový dovolací důvod uplatnitelný pro dovolací řízení omezeně před 1. lednem 2013 na základě tehdejšího znění §241a odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto pro výsledek dovolacího řízení v této věci shledává právně bezcennými především všechny námitky, jež dovolatel v dovolání uplatňuje ke skutkovým závěrům, které soudy nižších stupňů učinily ohledně okolností podpisu sporné směnky žalovanou a ve vztahu k namítané (ne)existenci kauzy vystavené směnky. Prostřednictvím těchto námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého žalovaná „neměla žádný důvod k podpisu sporné směnky a směnku proto také nemohla vědomě podepsat“, totiž dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
K výše řečenému budiž pro úplnost dodáno, že dovolatel v projednávané věci navíc v dovolání předestírá částečně své vlastní (oproti odvolacímu soudu odlišné) skutkové závěry (zejména ohledně okolností, jichž si měla být žalovaná při podpisu sporné směnky vědoma). Potud ovšem dovolatel zjevně přehlíží, že i pro účely zkoumání přípustnosti dovolání platí, že Nejvyšší soud nemůže posuzovat správnost právního posouzení věci odvolacím soudem na základě skutkových závěrů, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a které pro potřebu svých odlišných právních závěrů v dovolání zformuloval teprve sám dovolatel.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., jež se nepochybně uplatní i v řízení, ve kterém žalobce uplatňuje pohledávky ze směnky) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Dovolání nečiní přípustným ani řešení otázky rozložení důkazního břemene (ohledně prokázání skutečnosti, zda věřitel předal dlužníku před vystavením směnky finanční částku odpovídající svou výší požadované směnečné sumě), když na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (odvolací soud své potvrzující rozhodnutí na posouzení uvedené otázky nezaložil).
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. jsou konečně právně bezvýznamné rovněž výhrady dovolatele, podle kterých v projednávané věci nemohl být odvolací soud vázán ve smyslu ustanovení §135 o. s. ř. rozhodnutím vydaným v označené trestní věci, neboť ve vztahu ke sporné směnce nebylo „prokázáno žádné trestně relevantní jednání“. Potud se ovšem dovolací argumentace zjevně zcela míjí s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž naopak odvolací soud výslovně uvedl, že „trestní řízení nebylo zaměřeno na skutek podpisu směnky žalovanou a z tohoto hlediska nebyla ani konstatována žádná vina žalobce. Tedy v této souvislosti se uvedené ustanovení neuplatní“.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu