ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1951.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 1951/2017-400
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobců a) J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Pražská 84/15, PSČ 301 00, a b) JUDr. Jana Klímy, se sídlem v Plzni, Pražská 45, PSČ 301 00, jako správce konkursní podstaty úpadce J. K., zastoupeného JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Pražská 37/45, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45 31 70 54 a 2) PEYTON INVESTMENTS HOLDINGS LTD., se sídlem Road Town, Porter Road 33, British Virgin Islands, registrační číslo 1016107, zastoupenému JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, PSČ 261 01, o určení solidární povahy zajištění a o určení, že zajištění přešlo na druhého žalovaného, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 37/2010, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. listopadu 2016, č. j. 25 Co 270/2016-368, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. listopadu 2016, č. j. 25 Co 270/2016-368, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 30. března 2016, č. j. 16 C 37/2010-339, rozhodl takto: I. Ve vztahu mezi oběma žalobci a žalovaným PEYTON INVESTMENTS HOLDINGS LTD. (dále jen „druhý žalovaný“) se určuje, že zajištění podle článku X odst. 2 úvěrové smlouvy č. 715098200203, uzavřené mezi AKTIVOU, a. s. (dále jen „společnost A“) a žalovanou Komerční bankou, a. s. (dále jen „banka“) dne 19. ledna 1999 (dále jen „smlouva o úvěru“), včetně dodatku č. 4 ze dne 20. prosince 2000, tedy zajištění zřízené v souladu s dohodou o postupu při realizaci zajištění, uzavřenou dne 7. prosince 2000 mezi bankou, žalobcem a) J. K., J. P., společností DNA International (dále jen „společnost D“) a společností SCHWACH, spol. s r. o. (dále jen „společnost S“), je zajištěním solidárním, a to do 15.000.000,- Kč. V této výši také zajištění přešlo na právního nástupce banky spolu s postoupením zajišťované pohledávky, tedy i na druhého žalovaného.
II. Ve vztahu mezi oběma žalobci a bankou se žaloba na určení, ve znění výroku (I.), zamítá.
III. Ve vztahu mezi oběma žalobci a bankou se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) náklady řízení ve výši 8.652,- Kč.
V. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) náklady řízení ve výši 13.552,- Kč.
Usnesením ze dne 21. dubna 2016, č. j. 16 C 37/2010-347, soud prvního stupně doplnil výše označený rozsudek o tyto výroky:
VI. Druhý žalovaný je povinen zaplatit Českému státu – Okresnímu soudu Plzeň - město náklady řízení spočívající v nákladech zastupování žalobce a) ustanoveným advokátem ve výši, která bude určena v samostatném usnesení.
VII. Druhý žalovaný je povinen zaplatit Českému státu – Okresnímu soudu Plzeň - město soudní poplatek 1.000,- Kč.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. listopadu 2016, č. j. 25 Co 270/2016-368, k odvolání druhého žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV. a V. (první výrok) a rozhodl o povinnosti druhého žalovaného nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho že:
1) Banka poskytla na základě smlouvy o úvěru společnosti A úvěr ve výši 450.000.000,- Kč; úvěr byl mimo jiné zajištěn ručením poskytnutým společností Gateway International spol. s r. o. (dále jen „společnost G“), a to do výše 15.000.000,- Kč (společnost G byla akcionářem společnosti A).
2) Dne 7. prosince 2000 uzavřely smluvní strany [banka, společnost D, žalobce a), P a společnost S] dohodu o postupu při realizaci zajištění (dále jen „dohoda“). Touto dohodou byla zajištěna pohledávka z úvěru, a to její „část do výše 15.000.000,- Kč“, přičemž bylo ujednáno, že:
a) Společnost S dává do zástavy nemovitosti v k. ú. P;
b) Společnost A téhož dne vystavila směnku vlastní, kterou avalují společnost D, žalobce a) a P.;
c) Společnost S ručí do částky 15.000.000,- Kč;
d) Pořadí realizace: nejprve realizace zástavy nemovitostí nebo uplatnění avalu směnky (v libovolném pořadí), teprve poté uplatnění z titulu ručení společnosti S;
e) Případné využití obou způsobů zajištění je limitováno částkou 15.000.000,- Kč s tím, že ručení (tj. ručení společnosti S) lze uplatnit jen tehdy, pokud výnos prodeje zástav a plnění směnečných avalistů nedosáhne 15.000.000,- Kč. V takovém případě se nárok banky vůči ručiteli rovná rozdílu mezi částkou dosaženou v realizaci předchozích zajištění a částkou 15,000.000 Kč.
6) Dne 7. prosince 2000 vystavila společnost A vlastní směnku na řad banky, splatnou dne 11. prosince 2003, na částku (zřejmě později doplněnou věřitelem) 376.903.806,23 Kč. Na směnce jsou podpisy tří avalistů, vždy s údajem „per aval do 15.000.000,- Kč“ [P., společnosti D a žalobce a)].
7) V dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru společnost A uvedla, že vystavila bance zajišťovací blankosměnku, která je avalovaná třemi osobami. Banka je oprávněna rozhodnout, zda bude vymáhat pohledávku z úvěru nebo pohledávku ze směnky, tyto pohledávky existují i nadále vedle sebe. Zaplacením směnky pak zaniká také příslušná část zajištěné pohledávky.
8) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. srpna 2002, sp. zn. 20 K 34/2001, prohlásil konkurs na majetek žalobce a).
9) Banka přihlásila do konkursního řízení dne 12. září 2002 pohledávku ve výši 15.000.000 Kč z titulu směnečného rukojemství žalobce a).
10) Dne 18. února 2003 banka postoupila na GE Capital Bank, a. s. (dále jen banka G“) pohledávku z úvěru a dne 5. března 2003 indosovala ve prospěch banky G i směnku.
11) Dne 12. prosince 2003 „došlo k prodlení“ s placením na směnku, na které byl „učiněn notářský protest pro neplacení“.
12) Dne 25. listopadu 2004 vydal Městský soud v Praze směnečný platební rozkaz č. j. 30 Sm 237/2004-9; oprávněným je banka G a povinným P.
13) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 27 K 1/2003-631, prohlásil konkurs na majetek společnosti A. Do konkursní podstaty úpadce (společnosti A) zaplatila společnost S (jako zástavce) částku 15.000.000 Kč; banka G z této částky obdržela dne 10. listopadu 2005 „příslušnou část ve výši 10.492.469,40 Kč“. Na složení částky 15.000.000,- Kč do konkursní podstaty společnosti A reagovala banka G tak, že vzala zpět návrh na soudní prodej zástavy, který původně podala dne 3. září 2004.
14) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2006, č. j. 30 Cm 53/2005-74, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz (ze dne 25. listopadu 2004); Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2008, č. j. 5 Cmo 89/2008-194, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti ve vztahu k žalovanému J. P., a to v rozsahu částky 15.000.000,- Kč s 6% úrokem od 12. prosince 2003 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 50.000,- Kč a nákladů řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 151/2009, odmítl odvolání žalovaného P. proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud i dovolací soud již rozhodovaly ve vztahu k (novému) žalobci (společnosti Poradenství pro podniky – Aleš Klaudy, spol. s r. o.), na kterého směnku indosovala banka G dne 20. listopadu 2007. Pohledávku směnkou zajištěnou (tj. pohledávku ze smlouvy o úvěru) postoupila banka G označenému žalobci dne 17. září 2007.
15) Posledně označená společnost převedla směnku dne 13. listopadu 2014 rubopisem na druhého žalovaného.
Na tomto základě odvolací soud především dospěl k závěrům, podle nichž:
Žalobce a) je aktivně legitimován k podání žaloby o určení podle ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když „v daném řízení může jít o rozmnožení majetku v konkursní podstatě a již sama tato skutečnost vede k závěru o existenci aktivní legitimace“ tohoto žalobce. Aktivně věcně legitimovaným k podání žaloby je i žalobce b), jako správce konkursní podstaty J. K., který „je veden zájmem na odstranění právní nejistoty ve vztahu ke druhému žalovanému, jenž v řadě soudních řízení uplatňuje věřitelské postavení a tím zcela ovlivňuje celkový výsledek a vypořádání věřitelů v konkursu“.
Žalobci mají též naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když v situaci, kdy se druhý žalovaný „domáhá několika plnění z jedné pohledávky a v samostatných řízeních komplexně vztahy účastníků vyřešeny nebyly, je dán naléhavý právní zájem na určení povahy zajištění“.
K projednání věci je dána příslušnost „obecného soudu, nikoli soudu insolvenčního“, když „o jednotlivých nárocích vyplývajících z komplexu vztahů bylo vedeno několik řízení a pevný právní rámec vztahů účastníků nebyl vymezen“.
Dále odvolací soud akcentoval, že dohoda je „platná a srozumitelná“; potud poukázal (mimo jiné) na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 28/2013 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 94/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 94/2016“). „Závazkový vztah věřitelsko-dlužnický sjednaný na zajištění ve výši 15.000.000,- Kč, které má věřitel právo požadovat jen jednou a může je požadovat po společně zavázaných dlužnících, a to po kterémkoli z nich, je vztahem se základními prvky solidarity“. Smyslem, cílem a účelem dohody bylo uspokojení věřitele do rozsahu 15.000.000,- Kč některým ze způsobů zajištění; vyplacením ceny zástavy (společností S do konkursní podstaty úpadce – společnosti A) tak „došlo k zániku zajišťovacích závazků i ostatních dlužníků, neboť plnění sjednané jako jediné bylo poskytnuto“.
Současně doplnil, že si je „vědom podstaty zajištění směnečným rukojemstvím, tedy podstaty plnění ze směnky ve vztahu k plnění ze závazku, avšak o posouzení z hlediska směnečné kauzy se v dané věci nejedná. Předmětem tohoto řízení je posouzení smluvního závazku sjednaného účastníky v rámci jejich smluvní volnosti, jehož obsahem je zajištění plnění pohledávky poskytnuté několika dlužníky, z nichž každý zajišťuje pohledávku na základě jiné právní skutečnosti, a v němž účastníci svůj úmysl o obsahu právního úkonu zcela jasně vyjádřili. Zajištění jednoho dluhu směnkou a jinými způsoby může být ve vztahu solidarity a na tom nic nemění ani to, že ve směnečném řízení směnečný rukojmí nemohl uplatnit, případně nemůže uplatnit námitku z kauzálního vztahu“.
Konečně odvolací soud přitakal i závěru soudu prvního stupně „o přechodu práv a povinností“ z banky na druhého žalovaného, když „zajištění pohledávky trvá i po jejím postoupení, neboť pohledávka přechází v tom stavu, v jakém v době postoupení existovala“; tvrzení „o nemožnosti přechodu závazků z dohody s odkazem na ustanovení §531 zákona č. 40/1964 Sb. tak nemůže obstát“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. a to k řešení těchto otázek:
1) Může mít správce konkursní podstaty naléhavý právní zájem na určení povahy zajištění ze směnečného rukojemství, když pohledávka z tohoto směnečného rukojemství byla v konkursním řízení při přezkumném jednání uznána?
2) Může mít směnečný rukojmí, který je dlužníkem v konkursu podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, naléhavý právní zájem na podání žaloby na určení povahy pohledávky ze směnečného rukojemství, která byla v konkursním řízení při přezkumném jednání uznána?
3) Je v případě sporu o určení povahy zajištění ze směnečného rukojemství dána věcná příslušnost okresního soudu nebo krajského soudu jako soudu prvního stupně? Je k řízení o určovací žalobě, která „obsahuje petit s vymezením určeno vztahu, který je podstatou v konkursu přihlášeného nároku a který se tohoto nároku týká, výlučně příslušným soudem soud konkursní - krajský soud“?
4) Může být pomocí výkladu právního úkonu dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu?
5) Je vadou provádění důkazů, když soud učiní z písemného důkazu skutkové zjištění, které není v písemném důkazu obsaženo?
6) „Při zajištění závazků několika způsoby vztahuje se solidarita zavázaných i tam, kde jde o závazek spoluzavázaného, a který není svou povahou solidární (zajištění směnkou)“?
Shora formulované otázky přitom (dle dovolatele) dílem nebyly dosud Nejvyšším soudem zodpovězeny, dílem je odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu označenou v dovolání.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch právního názoru, podle něhož žádný ze žalobců nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když pohledávka dovolatele ze směnky byla v konkursním řízení vedeném na majetek žalobce a) zjištěna.
Dále poukazuje na skutečnost, že předmětem sporu je určení povahy zajištění ze směnečného rukojemství [a současně určení existence vztahu, který je základem nároku uplatněného přihláškou v konkursním řízení na majetek žalobce a)]; proto je věcně příslušným k projednání žaloby v prvním stupni krajský soud.
Konečně dovolatel nesouhlasí se soudy nižších stupňů ani ohledně výkladu dohody, když na obsah tohoto právního úkonu nelze usuzovat z „pozdějšího“ prohlášení banky (ze dne 25. července 2006), které „mění smysl a obsah jinak jasného právního úkonu“. Nepatřičným shledává i poukaz na závěry obsažené v R 94/2016, které podle jeho názoru nelze vztáhnout na spor o určení povahy pohledávky ze směnečného rukojemství, když „rukojemský závazek ze směnky je zásadně samostatný a nepodmíněný, vylučuje solidaritu mezi více rukojmími a tím spíše vylučuje solidaritu mezi směnečným rukojmím a jinými způsoby zajištění“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, respektive aby rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Žalobce a) považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, respektive zamítl. Současně upozorňuje, že „dovolatel řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky, zda žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ustanovení §80 o. s. ř. dosud ve skutkových poměrech obdobných v projednávané věci beze zbytku nezodpovězené.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. listopadu 2012, č. j. Ncp 1593/2012-184, rozhodl, že k projednání věci v prvním stupni (jsou) příslušné okresní soudy (§104a o. s. ř.). Uvedeným rozhodnutím tak byla otázka věcné příslušnosti soudu prvního stupně vyřešena a nemůže být úspěšně znovu otevřena. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §80 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2014) určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle nichž:
1) Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm citovanou judikaturu, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 107/2014“).
2) Věřitel, který má za to, že do soupisu majetkové podstaty dlužníka měl insolvenční správce zahrnout i další majetek, který by byl následně v insolvenčním řízení zpeněžen a výtěžek zpeněžení použit k poměrnému uspokojení přihlášených věřitelů, má k dispozici jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle, než žalobu na určení vlastnického práva dlužníka k takovému majetku. V prvé řadě může navrhnout insolvenčnímu soudu, aby při výkonu dohlédací činnosti [§10 písm. b) a §11 odst. 1 zákona č. 182/206 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] uložil insolvenčnímu správci zapsat do soupisu majetkové podstaty i další věci, o nichž se domnívá, že by tam měly být zahrnuty (k tomu srov. §217 insolvenčního zákona). Dále může požádat věřitelský výbor (byl-li ustaven), aby se k otázce soupisu takového majetku vyjádřil (§58 a §217 insolvenčního zákona) a konečně v situaci, kdy by insolvenční soud nebo insolvenční správce jeho návrhům nevyhověli (v rozporu se zákonem), má věřitel k dispozici žalobu na náhradu škody. Konečně nelze přehlédnout, že ani případné vyhovující rozhodnutí by (samo o sobě) nemělo účinky soupisu majetkové podstaty ve smyslu §217 a násl. insolvenčního zákona. V konkursních poměrech podle zákona o konkursu a vyrovnání srov. k tomu např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1194/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2007, pod číslem 160, jenž z obdobných skutečností dovozuje nedostatek žalobcovy věcné legitimace.
Lze tudíž shrnout, že přihlášený věřitel zpravidla nemá naléhavý právní zájem na určení, že dlužník je vlastníkem určitého majetku (jenž dosud nebyl sepsán do majetkové podstaty dlužníka), ani tehdy, je-li žaloba podána (za trvání insolvenčního řízení) u insolvenčního soudu, jelikož insolvenční zákon mu přiznává jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle. Odůvodňuje-li dovolatel naléhavý právní zájem na požadovaném určení skutečnostmi, které mohou mít význam jen pro insolvenční řízení jde o skutečnosti právně bezcenné, jelikož rozhodnutím o nich, vydaným za trvání insolvenčního řízení u obecného soudu, by insolvenční soud nebyl vázán.
Srov. opět důvody R 107/2014.
3) Probíhá-li před soudem spor o zaplacení pohledávky ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem, má se dlužník proti takovému nároku bránit v rámci tohoto sporu [a nikoli mu oponovat vzájemnou určovací žalobou (žalobou o určení neexistence právního vztahu z takové smlouvy)]. V situaci, kdy podle účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nahrazuje věřitelovu žalobu o plnění přihláška pohledávky [srov. §109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], je úsudek, že obrana dlužníka proti pohledávce má být vedena v rámci insolvenčního řízení, úsudkem triviálním.
Viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2019, sp. zn. 29 Cdo 3742/2018, a ze dne 28. února 2019, sp. zn. 29 Cdo 2987/2018 a sp. zn. 29 Cdo 3506/2018, včetně judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu tam zmíněné.
Shora formulované závěry se, jde-li o posouzení otázky (ne)existence naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, prosadí i v poměrech projednávané věci.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že posouzení, zda (a případně v jakém rozsahu) bude v konkursním řízení vedeném na majetek žalobce a) uspokojena pohledávka druhého žalovaného z titulu směnečného rukojemství, přísluší výhradně konkursnímu soudu.
Současně shledává neudržitelnou i argumentaci odvolacího soudu, podle níž je dán naléhavý právní zájem obou žalobců na „určení povahy zajištění“ proto, že „se druhý žalovaný domáhá několika plnění z jedné pohledávky a v samostatných řízeních komplexně vztahy účastníků nebyly vyřešeny“. Vzhledem k okruhu účastníků řízení je totiž zjevné, že požadované určení by mohlo mít význam jen mezi žalobcem a) a druhým žalovaným a jen ve vztahu k pohledávce z titulu směnečného rukojemství. Z téhož důvodu nemůže obstát ani závěr odvolacího soudu o (souběžné) věcné legitimaci obou žalobců (k tomu viz obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 597/2009).
Nad rámec shora uvedeného a bez vazby na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud poukazuje na závěry, které přijal k možnému postupu konkursního soudu, jde-li o zjištěné pohledávky, např. v usnesení ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 579/2003, uveřejněném pod číslem 21/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v důvodech rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 2600/2011, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2014, pod číslem 20.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomu to soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu