ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.214.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 214/2018-457
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce M. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem, se sídlem v Plzni, Radyňská 479/5, PSČ 326 00, proti žalovaným 1) E. U. , narozené XY, bytem XY, 2) J. K. , narozenému XY, bytem XY, 3) L. U. , narozenému XY, bytem XY, 4) D. U., narozené XY, bytem XY, a 5) V. Ch., narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky 1.125.483 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 83/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2017, č. j. 8 Cmo 211/2016-407, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. května 2016, č. j. 42 Cm 83/2004-371, zamítl žalobu, jíž se žalobce (M. M. – dále též jen „úpadce“) domáhal zaplacení částky 1.125.483 Kč po druhém žalovaném jako po bývalém zvláštním správci konkursní podstaty úpadce a ostatních žalovaných jako dědicích zemřelého Ing. Jana Ungera, bývalého správce konkursní podstaty úpadce, z titulu náhrady škody, kterou mu měli bývalý správce konkursní podstaty a bývalý zvláštní správce konkursní podstaty (dále jen „bývalí správci“) způsobit tím, že při vymáhání pohledávky úpadce za jeho dlužníkem DŘEVOKOV, výrobní družstvo (dále jen „družstvo“), v řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 543/99 nepostupovali s odbornou péčí.
Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 17. prosince 2010, č. j. 42 Cm 83/2004-177 (jímž byla žaloba rovněž zamítnuta), potvrzený k odvolání rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2011, č. j. 8 Cmo 143/2011-201, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. června 2015, č. j. 29 Cdo 1374/2012-263, (spolu s uvedeným rozsudkem odvolacího soudu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1374/2012-263 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – zamítl žalobu s tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno vztahující se k tvrzení, že (i) bývalí správci porušili své právní povinnosti správce konkursní podstaty, (ii) žalobci vznikla škoda a (iii) tato škoda má příčinu právě v onom pochybení na straně bývalých správců.
Dále se soud prvního stupně ztotožnil (vycházeje též z obsahu spisu ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 543/99) se závěry vyslovenými v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č. j. 4 Cmo 249/2002-108, (jímž bylo rozhodnuto o odvolání družstva proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2001, č. j. 12 Cm 543/99-62), podle kterých družstvo (zhotovitel) nebylo v prodlení s dokončením a předáním díla (přístavby) pro prodlení žalobce (objednatele) [§365 in fine zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku], a tudíž žalobci nevznikl nárok na (v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Cm 543/99) žalovanou smluvní pokutu vůči družstvu.
S ohledem na tyto závěry soud prvního stupně uzavřel, že jelikož žalobce spatřuje pochybení bývalých správců způsobující mu škodu právě v onom nevymáhání smluvní pokuty bývalými správci v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Cm 543/99 (za trvání konkursního řízení) tím, že bývalí správci vzali zpět žalobcem podané odvolání, nepodali dovolání proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, nebo se jinak nebránili (tvrzenému) procesnímu pochybení, jehož se Vrchní soud v Praze v uvedeném řízení (dle žalobce) dopustil (tím, že řízení o odvolání žalobce zastavil pro jeho zpětvzetí), nemohli bývalí správci způsobit žalobci škodu, neboť žalobci na zaplacení smluvní pokuty (bývalými správci nevymáhané) nikdy právo nevzniklo.
Soud prvního stupně tedy dovodil, že kdyby bylo odvolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze meritorně projednáno (tj. kdyby ho druhý žalovaný nevzal zpět), nebylo by s to na právním posouzení věci Vrchním soudem v Praze způsobilé ničeho změnit, naopak uplatněním uvedené obrany bývalými správci (proti v očích žalobce nesprávnému rozsudku Vrchního soudu v Praze) by došlo pouze k navýšení nákladů řízení.
Po posouzení předběžné otázky (k jejímuž zkoumání zavázal soud prvního stupně Nejvyšší soud), zda by na rozhodnutí o věci vedené pod sp. zn. 12 Cm 543/99 něčeho změnilo odvolání, či případné dovolání bývalých správců, došel soud prvního stupně k závěru, že nedošlo k pochybení na straně bývalých správců, jež by bylo způsobilé zapříčinit neúspěch žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Cm 543/99.
Soud prvního stupně přihlédl rovněž ke skutečnosti, že návrh žalobce a jeho manželky na zproštění bývalých správců jejich funkcí správců konkursní podstaty byl v minulosti projednán a zamítnut, a to i odvolacím soudem.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dodal, že i kdyby k nějakému pochybení na straně bývalých správců došlo (což jak uvedeno výše, nebylo prokázáno), „rozhodně by nebylo prokázáno, že by na straně žalobce došlo ke vzniku tvrzené škody v příčinné souvislosti s takovým pochybením“, neboť „ze všech (odvolacím) soudem zjištěných a popsaných skutkových okolností, a rovněž popsaných a rozebraných soudy v předchozích (v rozsudku odvolacího soudu uvedených) řízeních, se lze naopak domnívat, že by i v případě, že by (bývalí správci) postupovali jiným způsobem, bylo řízení o nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty družstvem (…) pro žalobce neúspěšné“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2560/2012, vysvětlil, že návrhem na pokračování v řízení (tam přerušeném podle §110 o. s. ř.) je též podání účastníka s návrhem na úkon, který může soud učinit pouze v (pokračujícím) řízení. Pro řízení přerušená prohlášením konkursu se k tomuto výkladu Nejvyšší soud přihlásil usnesením ze dne 30. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 993/2012. Dovoláním napadaný rozsudek je s uvedeným závěrem v souladu.
Přípustnost dovolání nezakládají ani ty námitky dovolatele, jež jsou z obsahového hlediska polemikou se skutkovými závěry, na nichž spočívá rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 249/2002-108, s nimiž se ztotožnily oba soudy. Výhrady dovolatele v tomto směru nevystihují způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
K té části dovolací argumentace, jež je z obsahového hlediska kritikou hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Jinou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., dovolatel (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
K dovolatelem namítaným vadám předcházejícího řízení (zejména nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí) poukazuje Nejvyšší soud na ustanovení §237 o. s. ř., z něhož vyplývá, že dovolací přezkum se zásadně předpokládá pro posouzení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k §241a o. s. ř., který jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), nejsou způsobilým dovolacím důvodem tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na řešení zbývajících námitek dovolatele pak napadené rozhodnutí nespočívá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu