ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2193.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 2193/2019-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně HOLUŠA, s. r. o. „v likvidaci“ , se sídlem v Ostravě, Karla Svobody 81/2, PSČ 725 27, identifikační číslo osoby 48 39 33 47, zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) V.T. , narozenému XY, bytem XY, 2) P. B. , narozené XY, bytem XY, 3) Š. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 17/9, PSČ 746 01, 4) I. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 17/9, PSČ 746 01, 5) J. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, PSČ 702 00, 6) M. P. , narozenému XY, bytem XY, 7) J. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, PSČ 702 00, 8) L. Ch. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, PSČ 702 00, 9) J. S. , narozenému XY, bytem v Opavě, Tomáškova 141/6, zastoupenému Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, PSČ 702 00, 10) V. D. , narozenému XY, bytem XY, 11) M. D., narozenému XY, bytem XY, 12) V. B. , narozené XY, bytem XY , zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, PSČ 702 00, 13) Česká republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01 31 27 74, 14) J. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3083/1, PSČ 702 00, 15) Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3162/3, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 72 08 00 43, 16) Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, a 17) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41 19 75 18, o peněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 289/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2018, č. j. 11 Co 254/2018-253, ve znění usnesení ze dne 22. ledna 2019, č. j. 11 Co 254/2018-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. II. Žalobkyně je povinna zaplatit čtvrté žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6.921,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a ostatními žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. května 2018, č. j. 81 C 289/2016-222, (mimo jiné) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (HOLUŠA, s. r. o. „v likvidaci“) domáhala, aby žalovaní byli povinni jí zaplatit částky: první žalovaný (V. T.) 192.095,40 Kč, druhá žalovaná (P. B.) 190.745,40 Kč, třetí žalovaná (Š. V.) 34 090,70 Kč, čtvrtá žalovaná (I. H.) 107.516,40 Kč, pátá žalovaná (J. K.) 69.590,- Kč, šestý žalovaný (M P.) 190.074,80 Kč, sedmý žalovaný (J. P.) 197.074,40 Kč, osmá žalovaná (L. Ch.) 226.808,90 Kč, devátý žalovaný (J. S.) 489 384,- Kč, desátý žalovaný (V. D..) 15.638,70 Kč, jedenáctý žalovaný (M. D.) 130.518,70 Kč, dvanáctá žalovaná (V. B.) 1.494.986,- Kč, třináctá žalovaná (Česká republika - Státní pozemkový úřad) 42.434,70 Kč, čtrnáctý žalovaný (J. S.) 328.801,50 Kč, patnáctý žalovaný (Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj) 19.455,70 Kč, šestnáctá žalovaná (Československá obchodní banka, a. s.) 3.006,50 Kč a sedmnáctá žalovaná (Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky) 22.900,- Kč, to vše spolu se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 14. listopadu 2016 do zaplacení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. listopadu 2018, č. j. 11 Co 254/2018-253, ve znění usnesení ze dne 22. ledna 2019, č. j. 11 Co 254/2018-257, odmítl odvolání žalobkyně ve vztahu k šestnácté žalované (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
Odvolací soud − odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (v důvodech rozsudku specifikovanou) − uzavřel, že nároky žalobkyně (rozuměj nároky z titulu tzv. lepšího práva k výtěžku zpeněžení nemovitostí v konkursu vedeném na majetek dlužníka Majetkového družstva Děhylov „v likvidaci“, který byl v rámci rozvrhu vyplacen věřitelům – žalovaným) jsou nároky z bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Přitom zdůraznil, že „tzv. žalobou z lepšího práva se rozumí žaloba, kterou se třetí osoba domáhá po tom, komu z konkursní podstaty byla vyplacena jeho pohledávka za úpadcem, zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění, když má za to, že jí byla pohledávka vyplacena (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť třetí osoba tu ve skutečnosti měla k plnění z konkursní podstaty ,lepší právo‘ než věřitel uspokojené pohledávky, a tedy, kdyby bylo postupováno podle hmotného práva, plnění by náleželo třetí osobě“.
Současně ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „žalobkyni začala běžet subjektivní dvouletá promlčecí lhůta nejpozději dne 27. března 2014, skončila dnem 27. března 2016, a byla-li žaloba podána u soudu až 14. listopadu 2016, stalo se tak po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty“. Vzhledem k uplatněné námitce promlčení, nebylo možno žalobkyni promlčené právo přiznat (§100 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to s výjimkou té části, kterou odvolací soud rozhodl ve vztahu mezi žalobkyní a třetí, desátým, třináctou, patnáctým, šestnáctou a sedmnáctou žalovanými, podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když uplatněný nárok by měl (podle jejího názoru) Nejvyšší soud posoudit odchylně od závěrů, které formuloval v rozhodnutích sp. zn. 29 Cdo 1511/2015 (jde o rozsudek ze dne 28. února 2017 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2018, pod číslem 64), sp. zn. 21 Cdo 3350/2014 (jde o rozsudek ze dne 4. prosince 2014) a sp. zn. 28 Cdo 3722/2015 (jde o usnesení ze dne 4 května 2016). Přitom snáší argumenty, podle nichž nejde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, nýbrž o nárok „svého druhu – z lepšího práva“. Z takto vymezené povahy nároku dovozuje, že pro něj „platí“ obecná tříletá promlčecí doba.
Čtvrtá žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobkyně, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, zcela odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2015“), podle nichž byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty.
Následně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 3318/2016, vysvětlil, že jeho judikatura, vycházející z R 81/2005 (srov. např. rozsudek ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 2496/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2016, pod číslem 89), je ustálena v závěru, podle něhož se tzv. žalobou z lepšího práva (uplatňovanou v souvislosti s konkursním řízením vedeným podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) rozumí žaloba, kterou se třetí osoba domáhá po tom, komu byla z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) vyplacena jeho pohledávka za úpadcem, zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění, když má za to, že mu byla pohledávka vyplacena (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť třetí osoba tu ve skutečnosti měla k plnění z konkursní podstaty „lepší právo“ než věřitel uspokojené pohledávky a tedy, kdyby bylo postupováno podle hmotného práva, plnění by bylo náleželo třetí osobě. Žaloba z tzv. lepšího práva uvedeným způsobem slouží k ochraně třetích osob, jejichž právo na uspokojení z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) bylo v konkursním řízení porušeno (srov. též např. obdobně pro poměry žaloby z lepšího práva uplatňované v souvislosti s exekučním řízením usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, uveřejněné pod číslem 74/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska hmotně právního jde v žalobě z tzv. lepšího práva o právo z bezdůvodného obohacení, které vzniká tehdy, jestliže věřitel pohledávky uspokojené z konkursní podstaty získal na úkor třetí osoby majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (shodně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3350/2014, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3722/2015). Při žalobě z lepšího práva, která je uplatňována v souvislosti s konkursním řízením, soud posuzuje podle hmotného práva, zda má k předmětu zpeněžení (výtěžku konkursu) lepší právo třetí osoba (žalobce), nebo ten, kdo byl uspokojen v konkursu. Jinak řečeno, žaloba z lepšího práva slouží k zajištění souladu způsobu rozvržení výtěžku zpeněžení s hmotně právními vztahy (srov. obdobně v exekuci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 2146/2015).
K tomu viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 239/2016.
Od shora uvedených ustálených závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Závěr, podle něhož se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, vyplývá z výslovného znění ustanovení §107 odst. 1 obč. zák.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalovaným (s níže uvedenou výjimkou) žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Účelně vynaložené náklady dovolacího řízení čtvrté žalované sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. června 2019), která podle ustanovení §7 bodu 5., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu v aktuálním znění)), činí (z tarifní hodnoty 107.516,40 Kč) 5.420,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 6.921,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu