ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2437.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 2437/2018-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Československé obchodní banky, a. s se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalovaným 1) H. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, PSČ 150 00, 2) J. H. , narozenému XY, bytem XY, a 3) R. J. , narozenému XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 80/2016, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2018, č. j. 5 Cmo 23/2018-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 2. května 2016, č. j. 47 Cm 80/2016-19, uložil žalovaným, aby do patnácti dnů ode dne jeho doručení zaplatili žalobci společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 969.816,14 Kč s 6% úrokem „od do zaplacení“, směnečnou odměnu ve výši 3.232,72 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 48.653,- Kč.
K námitkám žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2016, č. j. 47 Cm 80/2016-45, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.).
Proti tomuto rozsudku podal odvolání (i) první žalovaný a následně (podáním ze dne 5. ledna 2017 – č. l. 62) požádal o osvobození od soudních poplatků.
Usnesením ze dne 13. února 2017, č. j. 47 Cm 80/2016-129, Krajský soud v Praze zamítl návrh prvního žalovaného „na osvobození od soudních poplatků“; Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného usnesením ze dne 31. srpna 2017, č. j. 5 Cmo 179/2017-143, toto usnesení potvrdil. Usnesení nabylo právní moci dne 11. září 2017.
Usnesením ze dne 25. září 2017, č. j. 47 Cm 80/2016-147, Krajský soud v Praze, odkazuje na ustanovení §4 odst. 1 písm. a) a §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil řízení o odvolání prvního žalovaného proti rozsudku ze dne 14. prosince 2016, č. j. 47 Cm 80/2016-45.
Proti tomuto usnesení podal první žalovaný odvolání a opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků (č. l. 150-151).
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. října 2017, č. j. 47 Cm 80/2016-152, zastavil řízení o návrhu prvního žalovaného „na osvobození od soudního poplatku ze dne 16. října 2017“; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. prosince 2017, č. j. 5 Cmo 339/2017-163, toto usnesení potvrdil.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. března 2018, č. j. 5 Cmo 23/2018-173, potvrdil usnesení ze dne 25. září 2017, č. j. 47 Cm 80/2016-147, ve znění, že se zastavuje řízení o odvolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016, č. j. 47 Cm 80/2016-45.
Odvolací soud – cituje ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a poukazuje na průběh řízení (viz shrnutí shora) – uzavřel, že soud prvního stupně po právu zastavil řízení o odvolání prvního žalovaného proti (výše označenému) rozsudku soudu prvního stupně pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Současně shledal neopodstatněnou výhradu prvního žalované o tom, že mu nebyla poskytnuta dostatečná lhůta k zaplacení soudního poplatku za odvolání.
Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a maje za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 2060/2017 (jde o usnesení ze dne 8. ledna 2018) a sp. zn. 22 Cdo 1032/2015 (jde o usnesení ze dne 21. dubna 2015), jakož i se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/15 (jde o nález ze dne 24. srpna 2016).
Dovolatel akcentuje, že soudy nižších stupňů pochybily, když řízení o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (ze dne 14. prosince 2016) zastavily, aniž ho (poté, kdy zamítly jeho žádost o osvobození od soudních poplatků) znovu vyzvaly k zaplacení soudního poplatku za odvolání.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, popřípadě aby rozhodnutí soudů nižších stupňů změnil tak, že se řízení o odvolání nezastavuje.
Dovolání prvního žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že vznik poplatkové povinnosti za (odvolací) řízení a splatnost poplatku (za odvolání) upravují ustanovení §4 odst. 1 písm. b) a §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, tak, že poplatková povinnost vzniká podáním odvolání a poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (k tomu srov. např. v judikatuře Nejvyššího soudu důvody usnesení ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 674/2001, 29 Odo 675/2001, uveřejněného pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 12. května 2005, sp. zn. 21 Cdo 1885/2004, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 3827/2013).
Současně platí, že možnost zaplatit soudní poplatek za odvolání měl první žalovaný až do okamžiku, kdy odvolací soud vydal (dovoláním napadené) usnesení, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. 29 ICdo 38/2015, uveřejněného pod číslem 5/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dále srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 5034/2016.
O tom, že dovolatel měl pro zaplacení soudního poplatku za odvolání dostatečnou lhůtu, rovněž není pochyb.
Z obsahu spisu je totiž zjevné, že prvnímu žalovanému vznikla poplatková povinnost podáním odvolání (dne 21. prosince 2016), lhůta, kterou určil soud prvního stupně k zaplacení poplatku (viz výzva ze dne 2. ledna 2017 – č. l. 59), prvnímu žalovanému marně uplynula dne 9. ledna 2017, žádost prvního žalovaného o osvobození od soudních poplatků soudy nižších stupňů zamítly (usnesení nabyla právní moci dne 11. září 2017 – viz doklad o doručení u č. l. 145) a usnesení, jimiž soudy nižších stupňů zastavily řízení o (nové) žádosti prvního žalovaného o osvobození od soudních poplatků, nabylo právní moci 12. ledna 2018 (srov. doklad o doručení u č. l. 165). Přitom odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení o odvolání prvního žalovaného (pro nezaplacení soudního poplatku), až usnesením ze dne 15. března 2018.
K faktickému poskytnutí dodatečné (a přiměřené) lhůty k zaplacení soudního poplatku viz důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3827/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14.
Dovolatelem zmíněná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu přitom zjevně vycházela z odlišných skutkových poměrů; v projednávané věci (viz průběh řízení popsaný výše) se tak (z pohledu tam formulovaných závěrů o porušení práv účastníků řízení) neprosadí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu