ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2830.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 2830/2019-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 121/8, PSČ 690 02, proti žalovanému R. M. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 4083/14, PSČ 695 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 106/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. července 2018, č. j. 7 Cmo 47/2018-340, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.874,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. března 2017, č. j. 42 Cm 106/2015-241, ve znění usnesení ze dne 14. června 2017, č. j. 42 Cm 106/2015-252, ponechal vůči žalovanému (R. M.) v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. července 2015, č. j. 42 Cm 106/2015-16, jímž uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci (M. P.) částku 500.000,- Kč s 6% úrokem od 18. srpna 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.666,67 Kč a náklady řízení ve výši 51.834,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. července 2018, č. j. 7 Cmo 47/2018-340, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud − odkazuje na ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a poukazuje na zásadu koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – zdůraznil, že žalovaný „až při jednání ve věci konaném dne 21. června 2016 ,nově‘ tvrdil nejen to, že směnku vystavil ve prospěch J. J. na přání a dle instrukcí žalobce, třebaže nevěděl, proč je směnka vystavena, resp. tvrdil, že J. J. dle informací žalobce měl být soukromým investorem (…), ale současně k okolnostem vystavení směnky uvedl, že byla jím podepsána u něj doma, kde se za ním dostavil žalobce, dle pokynů žalobce do předtištěného formuláře směnky doplnil své označení v rubrice výstavce, datum a místo vystavení směnky a údaj směnečné sumy, číselně i slovně.“ Žalovaný tak „nově tvrdil vystavení směnky jako blankosměnky a její předání žalobci“; potud jde o tvrzení, která nebyla uvedena v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když „se těmito tvrzeními nezabýval a vyhodnotil je jako námitky podané opožděně“.
Konečně odvolací soud uzavřel, že žalovaný své tvrzení ohledně nedostatku kauzy směnky neprokázal; naopak výsledek provedeného dokazování „nepochybně nasvědčuje tomu, že existoval závazek, k jehož zajištění byla směnka vystavena“ (rozuměj závazek z titulu vrácení finančních prostředků poskytnutých žalobcem žalovanému).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když odvolací soud se (podle jeho názoru) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [konkrétně od rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 3/2010“) a rozsudku ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 4711/2008].
Dovolatel snáší argumenty na podporu závěru, že jeho procesní obrana, ke které soudy nižších stupňů nepřihlédly, byla přípustným doplněním tvrzení obsažených ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu; požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
Již v dovolatelem odkazovaném R 3/2010 Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že:
1) Předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá.
2) Žalovaný nemůže − se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu − po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít − podle jeho názoru − význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení §175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet.
3) Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (tak jako v posuzované věci) původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).
Srov. dále např. též důvody rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007 a usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněných pod čísly 101/2009 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody usnesení ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, a ze dne 26. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 4392/2018.
O tom, že žalovaným tvrzené skutečnosti, k nimž soudy nižších stupňů při posuzování důvodnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nepřihlížely, nebyly pouhým (a tudíž přípustným) doplněním řádně a včas uplatněných námitek, nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že námitková tvrzení žalovaného [viz bod 4) námitek] ohledně „rozporu uplatňovaného práva s dobrými mravy“ jsou (s přihlédnutí k jejich obsahu) právně nevýznamná, nehledě na to, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru o tom, jaký byl důvod (kauza) vystavení směnky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 15. července 2019), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 501.666,67 Kč) 10.340,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 12.874,40 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu