ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.3883.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 3883/2018-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce A. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1719/5, PSČ 702 00, proti žalované nezl. AAAAA (pseudonym) , narozené XY, bytem XY, zastoupené matkou J. K., bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 344/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2018, č. j. 4 Cmo 31/2018-280, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 9. května 2016, č. j. 17 Cm 344/2014-48, uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1.000.000 Kč s 6% úrokem od 8. prosince 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.333,33 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 80.755,80 Kč.
Rozsudkem ze dne 27. listopadu 2017, č. j. 17 Cm 344/2014-249, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti co do směnečného peníze ve výši 707.211,33 Kč a dále ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu směnečný platební rozkaz zrušil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem (mimo jiné) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že směnečný platební rozkaz se i co do směnečného peníze ve výši 707.211,33 Kč a výroku o nákladech řízení zrušuje.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Jakkoli dovolatel uplatnění shora označeného dovolacího důvodu formálně ohlašuje, ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu) závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, nenapadá. Z uplatněné dovolací argumentace je totiž zřejmé, že její podstata spočívá v pouhé polemice se skutkovým závěrem odvolacího soudu (zejména se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy), podle kterého skutečným důvodem vystavení směnky, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, bylo zajištění případných nároků žalobce vůči výstavci směnky (zemřelému otci žalované), jež mohly vzniknout v souvislosti s nedovoleným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami, na němž se oba účastníci směnečného vztahu měli podílet.
Prostřednictvím těchto výhrad tak dovolatel uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jinak řečeno, neotevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a jež by splňovala předpoklady přípustnosti dovolání vymezené ustanovením §237 o. s. ř.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., jež se nepochybně uplatní i v řízení, ve kterém žalobce uplatňuje pohledávky ze směnky) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Způsobilý dovolací důvod dovolatel nevystihuje ani uplatněním námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, nehledě k tomu, že takovou vadou napadené rozhodnutí ani netrpí (z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze seznat, jakými úvahami se při posuzování důvodnosti námitek žalované řídil a z jakých důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně). K tomu v podrobnostech srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu