ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4539.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 4539/2018-188
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové, se sídlem v Ostravě, Sokolská 22, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka UNIBON - spořitelní a úvěrní družstvo „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 25 05 38 92, zastoupené Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) TOTOMI GROUP s. r. o. , se sídlem v Ostravě, V Zátiší 810/1, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 25 86 52 42, a 2) H. J. G. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, o zaplacení částky 6.902.795,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 20/2015, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2017, č. j. 7 Cmo 231/2017-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 3. března 2015, č. j. 3 Cm 20/2015-13, uložil žalovaným (1/ TOTOMI GROUP s. r. o. a 2/ H. J. G.), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (JUDr. Kateřině Martínkové, jako insolvenční správkyni dlužníka UNIBON - spořitelní a úvěrní družstvo „v likvidaci“) částku 6.902.795,- Kč s 6% úrokem od 8. dubna 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu 23.009,32 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 87.894,40 Kč, nebo, aby podali proti směnečnému platebnímu rozkazu do patnácti dnů ode dne jeho doručení u podepsaného soudu námitky.
Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podal druhý žalovaný (podáním učiněným na poště v Českém Těšíně dne 17. února 2016) námitky (č. l. 45).
Usnesením ze dne 2. března 2017, č. j. 3 Cm 20/2015-75, Krajský soud v Ostravě odmítl námitky druhého žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné, když směnečný platební rozkaz byl žalovanému doručen do vlastních rukou dne 29. ledna 2016 a lhůta k podání námitek druhému žalovanému marně uplynula dnem 15. února 2016.
Proti tomuto usnesení podal druhý žalovaný odvolání a současně požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Přitom mimo jiné uvedl, že překážka, která mu bránila v podání námitek, odpadla „již v den propuštění z nemocnice, tj. dne 16. února 2016“; z objektivních důvodů tak nemohl námitky odeslat dříve než dne 17. února 2016. Dále doplnil, že „teprve v okamžiku doručení napadeného usnesení zjistil, že námitky měl podat opožděně“.
Usnesením ze dne 24. srpna 2017, č. j. 3 Cm 20/2015-118, Krajský soud v Ostravě neprominul druhému žalovanému zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhého žalovaného usnesením ze dne 18. prosince 2018, č. j. 7 Cmo 231/2017-127, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud – cituje ustanovení §58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uvedl, že prominutí zmeškání lhůty je institutem umožňujícím účastníku řízení, který zmeškal zákonnou lhůtu, a tudíž byl vyloučen z úkonu, který mu přísluší, odvrátit nepříznivé procesní následky, jež ho v takovém případě stíhají. Přitom jedním z předpokladů pro zdárné dovolání se tohoto institutu je, že návrh na prominutí zmeškání lhůty byl podán do 15 dnů po odpadnutí překážky a že s ním byl spojen zmeškaný úkon.
V projednávané věci překážka, která bránila druhému žalovanému podat námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu v zákonem stanovené lhůtě, tj. zdravotní indispozice v době od 10. února 2016 do 16. února 2016, odpadla dne 17. února 2016, tudíž poslední den, kdy druhý žalovaný mohl podat návrh na prominutí zmeškání lhůty, připadl na 2. března 2016. Jelikož druhý žalovaný podal návrh na prominutí zmeškání lhůty až 24. března 2017, soud prvního stupně správně takovému návrhu nevyhověl.
Konečně odvolací soud doplnil [ve vztahu k námitce druhého žalovaného ohledně nesplnění poučovací povinnosti (§5 o. s. ř.) o tom, že může požádat o prominutí zmeškání lhůty a o předpokladech, za nichž tak může učinit], že vzájemný vztah úpravy v §5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých dalších ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu pak nevyplývá, že by v případě, kdy jsou zjevně podány opožděně námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, které neobsahují návrh na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř., měl soud povinnost vyzvat účastníka řízení k podání takového návrhu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné k řešení otázky procesního práva, která dosud (podle jeho názoru) nebyla Nejvyšším soudem zodpovězena, týkající se výkladu ustanovení §5 o. s. ř. „ve vztahu k poučení cizince nezastoupeného advokátem o lhůtě, v níž lze podat žádost o prominutí zmeškání lhůty“.
Dovolatel zdůrazňuje, že je „polským občanem žijícím v Polsku a nehovořícím česky“. V době vydání směnečného platebního rozkazu nebyl zastoupen advokátem a neměl možnost se „operativně“ seznámit s právními předpisy České republiky; přesto „pochopil“, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu je nutno podat do 15 dnů od jeho doručení. S poukazem na důvod, pro který zmeškal lhůtu k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, dodává, že neměl možnost zjistit, za jakých podmínek je možné prominutí zmeškání lhůty (tj. nevěděl o podmínkách určených ustanovením §58 o. s. ř.).
„Za situace, kdy z žádného rozhodnutí, ani z žádné jiné listiny, kterou ve věci obdržel, nemohl zjistit, že ani objektivní překážka včasného podání námitek spočívající v akutní zdravotní indispozici nebude brána jako omluvitelná, pokud nebude ve lhůtě 15 dnů po jejím odpadnutí podána formální žádost o prominutí zmeškání lhůty, nemůže mu být přičítáno k tíži, že návrh na prominutí zmeškání lhůty nepodal včas. Tím spíše, že procesní právo stojí na zásadě včasného poučení o procesních právech a povinnostech účastníka řízení, zejména tehdy, kdy bez konkrétního a podrobného poučení hrozí účastníku řízení újma na právech“
Dále dovolatel „konstatuje, že povinnost zaplatit částku 6.902.795,- Kč s příslušenstvím je pro něj „likvidační“; současně „z opatrnosti“ předkládá doklad o zdravotní indispozici v XY, trvající od 10. do 16. února 2016.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, podle něhož je poučovací povinnost v občanském soudním řádu koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení §5 o. s. ř. a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má dostat v konkrétní procesní situaci, nestanoví §5 o. s. ř., ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu [srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2963/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2015, pod číslem 8 (ústavní stížnost proti posledně označenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 2611/14), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněné pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Jinými slovy, soudy nižších stupně neměly (ani v poměrech dané věci) povinnost poučit druhého žalovaného o podmínkách, za kterých lze prominout zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. K tomu viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1910/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2000, pod číslem 65, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 26. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4866/2015.
Skutečnost, že druhý žalovaný je občanem Polské republiky, je v tomto směru nevýznamná. K dovolacímu tvrzení, podle něhož druhý žalovaný „nehovoří“ česky (a přesto ze směnečného platebního rozkazu „pochopil“, v jaké lhůtě má podat námitky), Nejvyšší soud připomíná, že žaloba, směnečný platební rozkaz i „opis“ směnky byly žalovanému doručovány v překladu do jazyka polského (č. l. 24 až 37), přičemž druhý žalovaný podal námitky v češtině (viz č. l. 45).
K tomu, že soud při rozhodování o žádosti o prominutí zmeškání lhůty zkoumá (jen) to, zda účastník (nebo jeho zástupce) zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší, a zda návrh na prominutí lhůty podal (nejpozději) do patnácti dnů po odpadnutí překážky (a spojil s ním i zmeškaný úkon), srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v judikatuře Ústavního soudu např. usnesení ze dne 5. prosince 2001, sp. zn. I. ÚS 396/01, a ze dne 9. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3118/18.
Přitom závěry, podle nichž byl směnečný platební rozkaz druhému žalovanému (řádně) doručen dne 29. ledna 2016, druhý žalovaný podal námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu opožděně (dne 17. února 2016) a požádal o prominutí zmeškání lhůty k jejich podání až po uplynutí lhůty určené ustanovením §58 o.s. ř., nebyly dovolatelem zpochybněny.
Jelikož řízení ve věci mezi žalobkyní a druhým žalovaným již bylo skončeno, když Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. července 2018,
č. j. 7 Cmo 137/2018-163, potvrdil usnesení ze dne 2. března 2017, č. j. 3 Cm 20/2015-75, jímž Krajský soud v Ostravě odmítl jako opožděné námitky druhého žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, Nejvyšší soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu