ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.118.2017.1
KSCB 44 INS 12820/2014
43 ICm 2279/2015
sp. zn. 29 ICdo 118/2017-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Šimkové , se sídlem v Českých Budějovicích, Chelčického 95/15, PSČ 370 01, jako insolvenční správkyně dlužníka Kučera – stavby, s. r. o., proti žalovanému IZOGARANT s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Husinecká 903/10, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 26083914, zastoupenému JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 251/16, PSČ 370 01, o určení neplatnosti a neúčinnosti právního jednání dlužníka a o vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm 2279/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Kučera – stavby, s. r. o. , se sídlem v Blatné, Hněvkov 48, PSČ 388 01, identifikační číslo osoby 62958241, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 44 INS 12820/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2017, č. j. 43 ICm 2279/2015, 103 VSPH 119/2016-72 (KSCB 25 INS 12820/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 43 ICm 2279/2015-49, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že dohoda o narovnání uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 10. ledna 2014 (dále též jen „dohoda o narovnání“) je neúčinná (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně dále domáhala určení, že dohoda o narovnání je absolutně neplatná (bod II. výroku).
3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty dlužníka částku 512.434 Kč „s tím, že v části požadovaného příslušenství se žaloba zamítá“ (bod III. výroku).
4/ Nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).
5/ Uložil žalovanému zaplatit na účet insolvenčního soudu soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (bod V. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že „žaloba na určení neúčinnosti dohody o narovnání ze dne 10. ledna 2014 uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným, o určení její neplatnosti a o zaplacení částky 512.434 Kč žalovaným do majetkové podstaty dlužníka v bodech I. – V. výroku, vyjma části požadovaného příslušenství v bodě III. výroku, se zamítá“ (první výrok). Dále uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 38.287 Kč (druhý výrok).
Výrok o nákladech řízení odvolací soud odůvodnil ustanovením §142 odst. 1 a §224 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Při určení výše odměny za zastupování advokátem přitom vyšel z ustanovení §9 odst. 4 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), akcentuje, že „nárok na vydání peněžitého plnění nebo peněžitou náhradu plnění nepředstavuje samostatnou žalobu na plnění a tyto nároky lze požadovat současně s rozhodnutím o neúčinnosti právního úkonu, neboť dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, jímž bylo odpůrčí žalobě vyhověno“.
Proti druhému (nákladovému) výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že za situace, kdy v projednávané věci uplatnil dva „samostatné a oddělitelné“ nároky, když podanou žalobou se domáhal jednak určení neúčinnosti (eventuálně neplatnosti) právního jednání dlužníka, jednak vydání (neúčinným úkonem) ušlého plnění do majetkové podstaty dlužníka, měla být v rámci náhrady nákladů řízení dovolateli přiznána odměna za zastoupení advokátem za každý z takto samostatně uplatněných návrhů. Odměna za zastoupení advokátem proto neměla být určena jen podle ustanovení §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu, ale též podle ustanovení §7 bodu 6. advokátního tarifu, přičemž celkem měla být žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 138.765 Kč.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněného pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněného pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z takto pojímané povahy odpůrčího nároku ostatně vychází při rozhodování o náhradě nákladů řízení (při určování výše odměny za zastoupení advokátem) rovněž Nejvyšší soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 42/2018).
Nejvyšší soud dále nepřehlédl, že v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu insolvenční soud usnesením ze dne 27. února 2018, č. j. KSCB 44 INS 12820/2014-B-51 (jež nabylo právní moci dne 22. března 2018), zrušil podle ustanovení §308 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), po splnění rozvrhového usnesení konkurs prohlášený na majetek dlužníka. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci již bylo řízení o odpůrčí žalobě pravomocně skončeno (předmětem dovolacího řízení je toliko akcesorický výrok o nákladech řízení, jež sám o sobě zvláštní povahu odpůrčího sporu nemá), nejde o žádný z případů předvídaných ustanovením §159 odst. 4 až 6 insolvenčního zákona; samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání pak není ani pokračováním v incidenčním sporu ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 insolvenčního zákona (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 54/2015, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2018, pod číslem 37).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu