ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.137.2017.1
MSPH 98 INS 18655/2012
198 ICm 1720/2014
sp. zn. 29 ICdo 137/2017-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové ve věci žalobce Mgr. Alexandera Netta , se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, PSČ 120 00, jako insolvenčního správce dlužníka Stavební činnost, s. r. o., proti žalovanému Lešení Trubač s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 29070139, zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 198 ICm 1720/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Stavební činnost, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Zelenkova 530/3, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 26380340, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 18655/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2016, č. j. 198 ICm 1720/2014, 101 VSPH 926/2015-82 (MSPH 98 INS 18655/2012), takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. května 2015, č. j. 198 ICm 1720/2014-44, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že kupní smlouva ze dne 16. března 2012 (dále jen „kupní smlouva“) uzavřená mezi dlužníkem (Stavební činnost, s. r. o.) jako prodávajícím a žalovaným (Lešení Trubač s. r. o.) jako kupujícím, na základě které bylo na žalovaného převedeno vlastnické právo ke specifikovanému majetku, a započtení kupní ceny ve výši 1 150 342 Kč, včetně daně z přidané hodnoty, jsou právně neúčinné (bod I. výroku).
2/ Uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka majetek uvedený v bodě I. výroku, anebo, nebude-li vydání některého majetku možné, zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku ve výši prodejní ceny, bez daně z přidané hodnoty uvedené v seznamu majetku v bodě I. výroku (bod II. výroku).
3/ Určil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. května 2016, č. j. 198 ICm 1720/2014, 101 VSPH 926/2015-82 (MSPH 98 INS 18655/2012):
Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku; ve zbývajícím rozsahu jej zrušil a ve zrušeném rozsahu věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud nejprve zdůraznil, že u žalob na určení neúčinnosti právního úkonu dle §240 až §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se neprokazuje naléhavý právní zájem ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť insolvenční zákon obsahuje pro tento typ žalob speciální úpravu.
Následně odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že kupní smlouva je neúčinným právním úkonem ve smyslu §241 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Vyšel ze zjištění insolvenčního soudu, která považoval za správná, a na jejich základě uzavřel, že v kupní smlouvě byla dohodnuta kupní cena za převáděné movité věci ve výši 1 150 342 Kč, kterou dlužník vyúčtoval žalovanému fakturou ze dne 16. března 2012 a dne 10. dubna 2012 dlužník uzavřel s žalovaným dohodu o započtení vzájemných pohledávek až do výše kupní ceny, čímž závazek žalovaného zaplatit kupní cenu zanikl. Dále dovodil, že kupní smlouva i dohoda o započtení byly uzavřeny v době, kdy se dlužník nacházel v úpadku dle §3 insolvenčního zákona.
K úpadku dlužníka odvolací soud doplnil dokazování zprávou insolvenčního správce ze dne 10. července 2013, soupisem majetku dlužníka a seznamem přihlášek věřitelů. Z těchto listin zjistil, že dlužník ukončil podnikatelskou činnost v červenci 2012, ke dni uzavření kupní smlouvy měl v majetku jen dva pozemky, které jsou však předmětem zajištění ve prospěch věřitele GE Money bank, a. s., na bankovním účtu měl zůstatek 1 067,26 Kč, další majetek tvoří pohledávky v celkové výši cca 60 000 000 Kč za třetími osobami, které dlužník nevymáhal, a které jsou zčásti zastaveny ve prospěch přihlášených věřitelů. Do insolvenčního řízení se přihlásilo 59 věřitelů, z toho dva jako zajištění věřitelé. Součet všech pohledávek činí asi 92 000 000 Kč. Podle odvolacího soudu je nesporné, že kupní smlouva byla uzavřena v době, kdy dlužník již nebyl schopen hradit své splatné závazky, byl v úpadku, a prodej movitých věcí žalovanému nijak nezlepšil jeho majetkovou situaci, ani výrazně nesnížil jeho závazky.
Ve shodě s insolvenčním soudem dospěl odvolací soud k závěru, že uzavřením kupní smlouvy a následnou dohodou o započtení vzájemných pohledávek byl žalovaný zvýhodněn proti jiným věřitelům, když jeho pohledávka za dlužníkem byla uhrazena v plné výši. V důsledku dohody o započtení se nezvýšil majetek dlužníka a ten neobdržel žádné přiměřené protiplnění v podobě kupní ceny. Závěr o zvýhodňujícím právním úkonu odvolací soud podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 (jde o rozsudek ze dne 29. dubna 2010, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2011, pod číslem 10, který je - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dále odvolací soud uvedl, že kupní smlouvu a dohodu o započtení nelze podřadit pod §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona. Kupní smlouva nebyla uzavřena za podmínek obvyklých v obchodním styku již proto, že v důsledku dohody o započtení dlužník neobdržel za prodané movité věci žádné přiměřené protiplnění či jiný přiměřený majetkový prospěch. Proto je také nerozhodné, zda žalovaný věděl, že dlužník byl v době uzavření kupní smlouvy v úpadku.
V části, jíž insolvenční soud rozhodl o požadavku žalobce na vydání majetku, eventuálně zaplacení odpovídající prodejní ceny, považoval odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě §237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o tyto otázky:
1/ Nesplnění poučovací povinnosti insolvenčního soudu dle §118a odst. 3 o. s. ř. a důsledky tohoto postupu.
2/ Možnost insolvenčního správce žalovat na vyslovení neúčinnosti právního úkonu a současně na plnění.
3/ Vymezení úkonu učiněného za podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona.
4/ Vymezení předmětu neúčinnosti v petitu žaloby, respektive v enunciátu soudního rozhodnutí.
Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k otázce ad 1/ tím, že od počátku řízení byla jeho obrana založena na tvrzení, že dlužník nebyl k datu 16. března 2012 a 10. dubna 2012 v úpadku. Opačný závěr insolvenčního soudu byl pro dovolatele překvapivý, neboť se mu nedostalo poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud nemohl, respektive neměl, napravovat toto pochybení insolvenčního soudu, měl jeho rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Rozsáhlým doplněním dokazování porušil odvolací soud „zásadu“ dvou procesních instancí. V tomto ohledu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, například od rozsudku ze dne 20. června 2012, č. j. 31 Cdo 619/2011 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce ad 2/ dovolatel namítá, že odpůrčí žaloba může mít pouze podobu žaloby na plnění, která směřuje k vydání poskytnutého peněžitého plnění či k vydání peněžité náhrady ve výši prospěchu, jenž byl získán odporovatelným právním úkonem. Neúčinnost právních úkonů se posuzuje jako předběžná otázka. Potud dovolatel odkazuje na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 68/2011“)].
K otázce ad 3/ dovolatel tvrdí, že „odvolací soud dovodil neúčinnost kupní smlouvy, respektive nesplnění liberačního důvodu dle §241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, na základě skutečností nastalých až ex post, respektive na základě jiného samostatného právního úkonu“, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dané například rozsudkem ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož důvody uváděné odvolacím soudem způsobují neúčinnost dohody o započtení, nikoli však kupní smlouvy, měla být žaloba na neúčinnost kupní smlouvy zamítnuta.
K otázce ad 4/ dovolatel argumentuje tím, že v daném případě není právním úkonem ve smyslu §235 odst. 2 insolvenčního zákona započtení, ale dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 10. dubna 2012. Žaloba tedy měla směřovat k vyslovení neúčinnosti této dohody, nikoli k vyslovení neúčinnosti „započtení“ kupní ceny. Navíc je formulace žalobního petitu a také výroků soudních rozhodnutí neurčitá. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, „sp. zn.“ 29 ICdo 6/2012 (jde o rozsudek sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněný pod číslem 65/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro které neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, a které dovolatel zpochybňuje, je v souladu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Ad 1/ (K poučovací povinnosti soudu dle §118a odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 211/2016 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018).
V daném případě soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na závěru, že byl prokázán úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti (§3 odst. 1 insolvenčního zákona), nikoli na závěru, že platí vyvratitelná domněnka úpadku dlužníka (§3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), kterou by dovolatel (žalovaný) mohl vyvracet. Důvod postupovat ve vztahu k dovolateli podle §118a odst. 3 o. s. ř. tedy odvolací soud neměl.
Ad 2/ (K odpůrčí žalobě a žalobě na plnění)
Tvrdí-li dovolatel, že odpůrčí žaloba je (pouze) žalobou na plnění a neúčinnost právních úkonů se v řízení posuzuje jako předběžná otázka, pak pomíjí závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněném pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud dovodil, že pro posouzení žalobou uplatněného a soudy přiznaného nároku (jako celku) coby nároku vzešlého z neúčinného právního úkonu dlužníka nepřekáží, že žalobce se žalobou domáhal jak vyslovení neúčinnosti jím označeného právního úkonu, tak (současně) zaplacení částky, jež v důsledku takového úkonu ušla (podle žaloby měla ujít) z majetku (majetkové podstaty) dlužníka. Potud jsou i pro poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona beze zbytku využitelné závěry, jež Nejvyšší soud formuloval k odpůrčí žalobě podle §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v R 68/2011.
Ad 3/ (K právnímu úkonu učiněnému za podmínek obvyklých v obchodním styku).
Posuzování toho, zda určitý právní úkon byl učiněn za podmínek obvyklých v obchodním styku, je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci. Pro úvahy, zda dotčené úkony vůbec mohly být učiněny za podmínek obvyklých v obchodním styku, je rozhodné i to, zda dlužník učinil zpochybněné právní úkony právě (a jen) proto, aby mohl dokončit důležité zakázky, čímž by získal od (jiných) smluvních partnerů finanční prostředky (plnění) využitelné k úhradě svých závazků či k dalšímu pokračování v podnikatelské činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 347/2017). K obdobnému pojmu běžný obchodní styk Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, uvedl, že závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti.
K otázce neúčinnosti započtení Nejvyšší soud odkazuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněném pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, a ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017.
V projednávané věci odvolací soud hodnotil rozhodné okolnosti v celém kontextu kupní smlouvy a následného zápočtu a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené.
Potud je tedy napadené rozhodnutí v souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu.
Ad 4/ (K petitu žaloby).
K námitce dovolatele, podle které je žalobní petit vadný (neurčitý) [nesměřuje k vyslovení neúčinnosti dohody o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 10. dubna 2012, ale k započtení kupní ceny ve výši 1 150 342 Kč], poukazuje Nejvyšší soud na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, a v něm zmíněnou (bod [62] až [68]) ustálenou judikaturu k náležitostem žaloby.
Poměřováno těmito judikaturními závěry, Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že podoba rozsudečného výroku obsaženého v napadeném rozhodnutí (v části, týkající se požadavku na určení neúčinnosti započtení) odpovídá žalobě, přičemž tento výrok tvrzenou „neurčitostí“ netrpí, když odpovídá (rozhodujícím) skutkovým tvrzením, jimiž žalobce odůvodnil svůj požadavek v žalobě.
Konečně Nejvyšší dodává, že nepřehlédl, že soudy obou stupňů označily v záhlaví svých rozhodnutí dlužníka jako Stavební činnost, a. s. namísto Stavební činnost, s. r. o. Insolvenční soud tak učinil i ve výroku rozhodnutí; tato skutečnost neměla vliv na další průběh dovolacího řízení. Tuto chybu napraví insolvenční soud vydáním opravného usnesení, kterým se účastníkům řízení neotvírá nová lhůta k podání odvolání, jelikož důsledkem takové opravy není (nebude) obsahová změna výroku z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje (v porovnání se stavem před opravou). Jak totiž Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 2. června 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněném pod číslem 46/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, lhůta k podání odvolání proti výroku rozhodnutí opravenému opravným usnesením soudu (a proti výrokům na něm závislým) se účastníku řízení nově otevírá jen tehdy, je-li důsledkem takové (byť i nevýznamné) opravy obsahová změna výroku z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje (v porovnání se stavem před opravou), nebo nebylo-li rozhodnutí ve znění před opravou v důsledku takové chyby v psaní materiálně vykonatelné. Uvedené platí i tehdy, bylo-li rozhodnutí s chybami v psaní již přezkoumáno v odvolacím řízení na základě dříve podaného odvolání a odvolací soud, který chyby v psaní přehlédl, takové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu