ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.18.2018.1
KSOS 36 INS XY
36 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 18/2018-182
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ T. H. , narozeného XY, a b/ L. H. , narozené XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Josefem Jančaříkem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 797, PSČ 755 01, proti žalované K. G. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Naděždou Zetkovou, advokátkou se sídlem ve Vidči 509, PSČ 756 53, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 36 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně b/, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS XY, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2017, č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobce a/ se odmítá.
II. Dovolání žalobkyně b/ se zamítá.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí každý částku 2.057 Kč, k rukám zástupkyně žalované.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou 27. ledna 2015 se žalobci [ a/ L. H. (dále jen „L. H.“) a b/ dlužnice L. H.) ] domáhali vůči žalovaným (1/ K. G. a 2/ Mgr. et Mgr. Radimu Dostalovi, jako insolvenčnímu správci dlužnice) určení, že kupní smlouva o převodu tam označené nemovitosti (dále jen „rodinný dům“), uzavřená dne 10. prosince 2014 mezi druhým žalovaným jako prodávajícím a první žalovanou jako kupující (dále též jen „kupní smlouva“), je neplatná.
[2] L. H. dne 14. června 2015 zemřel a Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 20. června 2016, č. j. 36 ICm XY, rozhodl, že v řízení bude jako s novým žalobcem a/ (coby procesním nástupcem původního žalobce a/) jednáno s T. H. (synem původního žalobce a/).
[3] Rozsudkem ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 36 ICm XY, insolvenční soud:
1/ Zamítl žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobcům zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení první žalované částku 42.742 Kč (bod II. výroku) a druhému žalovanému částku 29.086 Kč (bod III. výroku).
[4] Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
1/ Manželství dlužnice a L. H. bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 27. května 2011, č. j. 8 C 341/2010-21, který nabyl právní moci 8. července 2011.
2/ Usnesením ze dne 17. září 2013, č. j. KSOS 36 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále rovněž jen „insolvenční soud“) [ mimo jiné ] zjistil úpadek dlužnice (bod I. výroku), insolvenčním správcem dlužnice ustanovil druhého žalovaného (bod II. výroku), a povolil dlužnici oddlužení (bod III. výroku).
3/ Usnesením ze dne 6. prosince 2013, č. j. KSOS 36 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře (bod I. výroku) a určil, že jako zajištění věřitelé budou dle jejich pokynu uspokojeni ze zpeněžení zajištění (do výše zjištěného zajištění) věřitel č. 1 Česká spořitelna, a. s. (dále jen „zajištěný věřitel Č“) a věřitel č. 4 Red Orange s. r. o. (dále jen „zajištěný věřitel R“).
4/ Druhý žalovaný sepsal rodinný dům, jenž tvořil předmět zajištění pohledávek zajištěných věřitelů, do majetkové podstaty dlužnice; k 26. listopadu 2014 byl rodinný dům veden v katastru nemovitostí jako majetek nacházející se ve společném jmění dlužnice a L. H.
5/ Dlužnice a L. H. neuzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů a nebyla podána ani žaloba o vypořádání společného jmění manželů.
6/ L. H. souhlasil s oddlužením dlužnice.
7/ Zajištění věřitelé dali druhému žalovanému nejprve pokyn ke zpeněžení rodinného domu v elektronické aukci; rodinný dům se však tímto způsobem nepodařilo zpeněžit. Zajištění věřitelé následně odsouhlasili prodej rodinného domu první žalované (k její nabídce).
8/ Kupní smlouvou ze dne 10. prosince 2014 prodal druhý žalovaný rodinný dům první žalované za částku 260.000 Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva první žalované k rodinnému domu do katastru nemovitostí nastaly 17. prosince 2014.
[5] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §205 odst. 1 a 3, §289 odst. 2 a 3, §293 odst. 1 a §409 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
[6] Oba žalobci jsou aktivně věcně legitimováni k podání žaloby.
[7] Jako majetek náležející do nevypořádaného společného jmění dlužnice a L. H. byl rodinný dům právem sepsán do majetkové podstaty dlužnice (dle §205 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona) a vzhledem k tomu, že nedošlo k vypořádání tohoto společného jmění manželů ani nebyl podán u soudu návrh na vypořádání tohoto společného jmění, vzniklo uplynutím 8. července 2014 podílové spoluvlastnictví dlužnice a L. H. k rodinnému domu.
[8] Prodej rodinného domu nebylo zapotřebí schválit věřitelským výborem nebo insolvenčním soudem, postačoval pokyn zajištěného věřitele, kterým byl insolvenční správce vázán (§409 odst. 3, §293 insolvenčního zákona). Neobstojí též námitka, že insolvenční správce prodal rodinný dům za neobvykle nízkou cenu, nebo že jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře. Kupní smlouva tedy byla uzavřena platně.
[9] K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. května 2017, č. j. 36 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 36 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku (první výrok).
2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku tak, že uložil žalobcům zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení první žalované částku 14.283 Kč (druhý výrok) a druhému žalovanému částku 10.239 Kč (třetí výrok).
3/ Uložil žalobcům zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení první žalované částku 10.214 Kč (čtvrtý výrok) a druhému žalovanému částku 10.249 Kč (pátý výrok).
[10] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §205 odst. 1 a 3, §289, §293 a §392 odst. 3 insolvenčního zákona a z ustanovení §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[11] Žaloba je včasná, jelikož byla podána ještě před zveřejněním kupní smlouvy v insolvenčním rejstříku (před 10. prosincem 2014).
[12] Odvolací soud nesouhlasí se závěrem insolvenčního soudu, že k podání žaloby jsou aktivně legitimováni oba žalobci. Ve smyslu závěrů uvedených v „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2015, sen. zn. 29 ICdo 26/2013 [jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2016, pod číslem 75, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ], není k podání žaloby aktivně věcně legitimován ten, kdo není účastníkem insolvenčního řízení ani účastníkem právního vztahu, jehož neplatnost je napadána. L. H. ani jeho právní nástupce (žalobce a/) není účastníkem insolvenčního řízení, ani účastníkem (smluvní stranou) kupní smlouvy; není tudíž legitimován k podání žaloby. Aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby má jako účastnice insolvenčního řízení (jen) dlužnice.
[13] Po zjištění, že rodinný dům, jenž byl zahrnut do majetkové podstaty dlužnice, se nachází v nevypořádaném společném jmění manželů, vyzval insolvenční soud L. H., aby sdělil, zda souhlasí s oddlužením dlužnice, když povoleným oddlužením může být (a pravděpodobně bude) postižen majetek patřící do společného jmění manželů, na což L. H. reagoval tak, že písemně vyslovil souhlas s oddlužením dlužnice.
[14] V průběhu insolvenčního řízení nedošlo k vypořádání zaniklého společného jmění manželů, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu. Žalobci namítají, že nebylo respektováno podílové spoluvlastnictví, z čehož dovozují neplatnost kupní smlouvy. Souhlas L. H. s oddlužením dlužnice nutno vykládat tak, že se vztahuje na celý proces oddlužení, včetně zpeněžení majetku, který byl v době zahájení insolvenčního řízení v nevypořádaném společném jmění manželů a ohledně něhož v důsledku uplynutí času nastala domněnka existence podílového spoluvlastnictví (na což ale L. H. nijak nereagoval).
[15] Insolvenční správce sepsal rodinný dům do majetkové podstaty v době, kdy se ještě nacházel v nevypořádaném společného jmění manželů; měl tedy dispoziční oprávnění ke zpeněžení nemovitosti jako celku dle pokynů zajištěných věřitelů, i když uplynutím času nastala zákonná domněnka podílového spoluvlastnictví.
[16] Ke zpeněžení rodinného domu nebylo zapotřebí souhlasu insolvenčního soudu a věřitelského výboru, když zpeněžení proběhlo podle pokynu zajištěných věřitelů.
[17] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují (poměřováno obsahem dovolání) ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), rozporem s (blíže neoznačenou) judikaturou Ústavního soudu.
[18] Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.
[19] Za „otázku hmotného práva“ pokládají dovolatelé „nedostatek souhlasu L. H., jako podílového spoluvlastníka, k prodeji domu“, s tím, že „protiprávní je vyhodnocení jeho osoby jako ručitele nebo dokonce spoluvlastníka“.
[20] V mezích ohlášeného dovolacího důvodu vytýkají dovolatelé odvolacímu soudu, že se nezabýval jejich odvolacími důvody, a že „zanedbal“, že kupní smlouva je absolutně neplatná, když insolvenční správce neoprávněně zcizil majetkový podíl L. H., a nadto nebylo prokázáno, že byl oprávněn uzavřít kupní smlouvu na základě požadavku zajištěných věřitelů. „Souhlas těchto věřitelů je totiž bez významu“, neboť zde šlo o „neoprávněné zahrnutí vlastnického podílu L. H. jako nezúčastněné osoby na insolvenčním řízení dlužnice“ do soupisu majetkové podstaty.
[21] První žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, majíc je za nedůvodné a napadené rozhodnutí za správné.
[22] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[23] V průběhu dovolacího řízení skončilo insolvenční řízení vedené na majetek dlužnice, když (pravomocným) usnesením ze dne 18. ledna 2019, č. j. KSOS 36 INS XY, insolvenční soud:
1/ Vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice (bod I. výroku).
2/ Schválil odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce (body II. a III. výroku).
3/ Zprostil insolvenčního správce funkce (bod IV. výroku).
4/ Přiznal dlužnici osvobození od placení zbytku pohledávek zahrnutých do oddlužení (bod V. výroku).
[24] S přihlédnutím k ustanovení §159 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném v době skončení insolvenčního řízení) lze nicméně v tomto incidenčním sporu pokračovat i po skončení insolvenčního řízení. Podle ustanovení §159 odst. 5 insolvenčního zákona ( v rozhodném znění ) by se účastníkem předmětného incidenčního sporu měla stát dnem skončení insolvenčního řízení místo žalovaného insolvenčního správce (jenž jako účastník takového sporu končí) dlužnice. Jelikož v dané věci se dlužnice účastní řízení od počátku jako žalobkyně, je zjevné, že do něj současně nemůže vstoupit jako žalovaná. Pravidlo formulované v §159 odst. 5 insolvenčního zákona ( v rozhodném znění ) se tedy v poměrech dané věci uplatní jen tak, že dnem skončení insolvenčního řízení přestal být druhý žalovaný (insolvenční správce) účastníkem sporu. To se projevilo i označením účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí (tak, že jedinou žalovanou osobou zůstává dosavadní první žalovaná).
[25] Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
[26] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou).
[27] V daném případě odvolací soud založil potvrzující rozhodnutí ve vztahu k žalobci a/ též na závěru, že nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby (srov. odstavec [12] výše). Tento závěr (ač obstojí jako samostatný důvod zamítnutí žaloby) však není dovoláním napaden, což ve světle toho, co bylo řečeno v předchozím odstavci, činí dovolání žalobce a/ nepřípustným jako celek. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce a/ odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[28] Dovolání žalobkyně b/ je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když v posouzení dovoláním otevřených právních otázek je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[29] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[30] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[31] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[32] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a insolvenčního zákona:
§3036 (o. z.)
Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
§150 (obč. zák.)
(1) Dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
(2) Práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena.
(3) Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud.
(4) Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.
§205 (insolvenčního zákona)
Pojem a rozsah majetkové podstaty
(1) Jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.
(…)
(3) Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela.
(…)
§217 (insolvenčního zákona)
Pořízení soupisu
Soupis majetkové podstaty (dále jen „soupis“) je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.
§225 (insolvenčního zákona)
(…)
(6) Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno.
§268 (insolvenčního zákona)
(1) Prohlášením konkursu zaniká společné jmění dlužníka a jeho manžela; byl-li vznik společného jmění dlužníka a jeho manžela vyhrazen ke dni zániku manželství, má prohlášení konkursu stejné majetkoprávní účinky jako zánik manželství.
(2) Po prohlášení konkursu se provede vypořádání společného jmění manželů, které
(…)
b/ do prohlášení konkursu zaniklo, ale nebylo vypořádáno, nebo
(…)
(3) V případech uvedených v odstavci 2 písm. b/ a c/ se prohlášením konkursu staví lhůta stanovená podle zvláštního právního předpisu k vypořádání společného jmění manželů, jestliže má skončit nejpozději do 6 měsíců od prohlášení konkursu.
§392 (insolvenčního zákona)
(…)
(3) Osoby ochotné zavázat se při povolení oddlužení jako spoludlužníci nebo ručitelé dlužníka musí návrh spolupodepsat. Dále musí návrh podepsat i dlužníkův manžel a výslovně uvést, že s povolením oddlužení souhlasí; to neplatí, jestliže oddlužením nemůže být dotčen majetek z nevypořádaného společného jmění manželů, rozsah vyživovacích povinností dlužníka vůči jeho manželu a nezaopatřeným dětem nebo rozsah vyživovacích povinností dlužníkova manžela. Všechny podpisy musí být úředně ověřeny.
(…)
§409 (insolvenčního zákona)
(…)
(2) Dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění.
(3) Majetek, který slouží k zajištění, zpeněží insolvenční správce po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, nejdříve však po zjištění pravosti výše a pořadí zajištěné pohledávky, požádá-li o to zajištěný věřitel. Výtěžek zpeněžení vydá zajištěnému věřiteli; přitom postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.
Ve výše citované podobě platí ustanovení §3036 o. z. od 1. ledna 2014. Ustanovení §150 obč. zák. v citované podobě platilo od rozvodu manželství dlužnice a L. H. do 31. prosince 2013. Ustanovení §205 odst. 3, 217, §225 odst. 6, §268 a §409 odst. 3 insolvenčního zákona v nezměněné podobě platila od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice (8. července 2013) do zpeněžení rodinného domu; u ustanovení §217 insolvenčního zákona zbývá doplnit, že s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] je vedeno (bez dalších obsahových změn) jako odstavec 1.
Ustanovení §205 odst. 1, §392 odst. 3 a §409 odst. 2 insolvenčního zákona v citované podobě platila od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice do 31. prosince 2013.
S účinností od 1. ledna 2014 se z ustanovení §205 odst. 1 insolvenčního zákona podává, že podal-li insolvenční návrh dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.
Podle ustanovení §392 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do zpeněžení rodinného domu platilo, že není-li dále stanoveno jinak, podpis dlužníkova manžela na návrhu na povolení oddlužení se nevyžaduje. Jsou-li zde osoby ochotné poskytnout dlužníkovi za účelem splnění oddlužení dar nebo mu po dobu trvání oddlužení platit pravidelné peněžní dávky, připojí dlužník k návrhu na povolení oddlužení i písemnou darovací smlouvu nebo smlouvu o důchodu; podpisy těchto osob na smlouvách musí být úředně ověřeny.
Ustanovení §409 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do zpeněžení rodinného domu pak určovalo, že dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění. Majetek, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení, nenáleží do majetkové podstaty. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení.
Tyto následné změny §205 odst. 1, §392 odst. 3 a §409 odst. 2 insolvenčního zákona (přijaté po rozhodnutí o úpadku dlužnice zákonem č. 294/2013 Sb.) však nemají žádného vlivu na právní závěry dále formulované.
[33] V daném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním předestřeným právním otázkám následující závěry:
[34] Již z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněného pod číslem 65/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 65/2018“), se podává (ve vazbě na dikci §205 odst. 3 insolvenčního zákona), že majetek ve společném jmění dlužníka a jeho manžela náleží do majetkové podstaty.
[35] S přihlédnutím k tomu, že v dané věci bylo insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem dlužnice, byl pro vymezení rozsahu majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužnice rozhodný již okamžik zahájení insolvenčního řízení (§205 odst. 1 insolvenčního zákona, v rozhodném znění ), k čemuž lze dodat, že jelikož rozsudek o rozvodu manželství dlužnice a L. H. nabyl právní moci 8. července 2011, nacházel se rodinný dům v zaniklém (rozvodem manželství, srov. §149 odst. 1 obč. zák.), leč nevypořádaném společném jmění manželů jak v době zahájení insolvenčního řízení, tak v době zjištění úpadku dlužnice a povolení oddlužení a v době schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, a tedy i v době soupisu majetku do majetkové podstaty dlužnice (5. listopadu 2013). Vzhledem k tomu, že rodinný dům tvořil předmět zajištění pro pohledávky zajištěných věřitelů Č a R, právo disponovat s tímto majetkem (za účelem jeho zpeněžení ve prospěch zajištěných věřitelů) po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře měl insolvenční správce dlužnice, jehož zajištění věřitelé požádali o zpeněžení zajištění (§409 odst. 2 věta první, odst. 3 insolvenčního zákona).
[36] V situaci, kdy majetek náležející do společného jmění dlužnice a L. H. nebyl do 3 let od zániku manželství (od 8. července 2011) vypořádán dohodou ani rozhodnutím soudu, otevírá se k řešení především otázka, zda tříletá lhůta k vypořádání (určená §150 odst. 4 obč. zák., jehož použitelnost na danou věc v době od 1. ledna 2014 plyne z §3036 o. z.) běžela (mohla běžet) i v době soupisu majetku náležejícího do společného jmění manželů do majetkové podstaty dlužnice. Odpověď na tuto otázku se podává z ustanovení §268 insolvenčního zákona. Určuje-li ustanovení §268 odst. 3 insolvenčního zákona, že lhůta stanovená podle zvláštního právního předpisu k vypořádání společného jmění manželů (rozuměj lhůta podle §150 odst. 4 obč. zák.) se tam, kde do prohlášení konkursu společné jmění dlužníka a jeho manžela sice zaniklo, ale nebylo vypořádáno (§268 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona), staví, jestliže má skončit nejpozději do 6 měsíců od prohlášení konkursu, pak odtud plyne (za použití argumentu a contrario), že tříletá lhůta určená podle ustanovení §150 odst. 4 obč. zák. k vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo před zahájením insolvenčního řízení na majetek jednoho z manželů, ale nebylo vypořádáno, se nestaví, jestliže má skončit v době delší 6 měsíců od prohlášení konkursu na majetek tohoto manžela, nebo jestliže při řešení úpadku oddlužením podle zvoleného způsobu oddlužení (plněním splátkového kalendáře) účinky prohlášení konkursu na majetek takového manžela ani nenastaly.
[37] Jelikož ustanovení §205 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona brání tomu, aby se dlužníkův manžel úspěšně domohl vyloučení majetku náležejícího do (nevypořádaného) společného jmění dlužníka a tohoto manžela jen proto, že jde o majetek ve společném jmění manželů (R 65/2018), podle §150 obč. zák. bylo možné zabránit účinkům uplynutí lhůty podle §150 odst. 4 obč. zák. jen včas uzavřenou dohodou o vypořádání společného jmění manželů nebo včas podaným návrhem na vypořádání společného jmění manželů.
[38] Zbývá určit, jaký význam měl (mohl mít) v daných souvislostech souhlas L. H. s oddlužením dlužnice udělený podle §392 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 (z nějž oba soudy dovozovaly možnost insolvenčního správce bez dalšího zpeněžit nevypořádaný majetek náležející do zaniklého společného jmění dlužnice a L. H. a následně též možnost vydat celý takto dosažený výtěžek zpeněžení předmětu zajištění zajištěným věřitelům dlužnice.
[39] K významu ustanovení §392 odst. 3 insolvenčního zákona v rozhodném znění se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2055/2016. Tam vysvětlil (v odstavci [28] odůvodnění), že smysl prohlášení, kterým má dlužníkův manžel opatřit dlužníkův návrh na povolení oddlužení, a úředně ověřeného podpisu dlužníkova manžela, který měl být připojen k onomu prohlášení, se podává již z výčtu předpokladů, při jejichž souběžném splnění není manželovo prohlášení a podpis vyžadováno (srov. §392 odst. 3 větu druhou část věty za středníkem insolvenčního zákona v rozhodném znění). Tkví v tom, aby tam, kde manželé dosud fungovali v rámci společného hospodaření a plnění vzájemné vyživovací povinnosti, respektive svých dalších zákonných vyživovacích povinností (především k nezaopatřeným dětem), jako jedna společná ekonomická jednotka, dal dlužníkův manžel výslovným prohlášením stvrzeným úředně ověřeným podpisem najevo, že s oddlužením svého manžela souhlasí, ačkoliv omezení kladená na dlužníka zřejmě budou mít vliv na (rozsah) plnění jeho vyživovacích povinností a ačkoliv mohou mít vliv na rozsah a trvání nevypořádaného společného jmění manželů (např. tehdy, rozhodnou-li se věřitelé pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka). Tamtéž dále ozřejmil (v odstavcích [29] a [30] odůvodnění), že skutečnost, že manžel „insolvenčního“ dlužníka opatřil dlužníkův návrh na povolení oddlužení v souladu s ustanovením §392 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) úředně ověřeným podpisem stvrzujícím jeho výslovné prohlášení, že s povolením oddlužení souhlasí, z něj nečiní osobu, pro niž platí účinky osvobození od placení zbytku dluhů přiznaného insolvenčním soudem dlužníku podle §414 insolvenčního zákona.
[40] Ustanovení §392 odst. 3 insolvenčního zákona v rozhodném znění nemá (nemělo) jiný význam než ten, který je prostřednictvím citací z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2055/2016 popsán v předchozím odstavci. V žádném případě z něj pak neplyne, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře by majetek náležející do zaniklého leč nevypořádaného společného jmění dlužníka a jeho manžela, který tvoří předmět zajištění, bylo možné bez dalšího zpeněžit a takto dosažený čistý výtěžek zpeněžení zajištění vydat (vyplatit) zajištěným věřitelům dlužníka jen proto, že dlužníkův manžel podepsal návrh na povolení oddlužení a výslovně uvedl, že s povolením oddlužení souhlasí.
[41] Jinak řečeno, při oddlužení plněním splátkového kalendáře lze nemovitý majetek náležející do zaniklého leč nevypořádaného společného jmění dlužníka a jeho manžela, který tvoří předmět zajištění, zpeněžit jako součást majetkové podstaty dlužníka bez souhlasu dlužníkova manžela až po vypořádání společného jmění manželů (podle jeho výsledku); souhlas podle §392 odst. 3 věty druhé části věty před středníkem insolvenčního zákona ke zpeněžení takového majetku sám o sobě nestačí. Z řečeného plyne, že [ v situaci, kdy podle zjištěného skutkového stavu věci nejsou k dispozici žádné údaje, jež by dovolovaly uzavřít, že L. H. souhlasil s ponecháním nevypořádané součásti společného jmění manželů (rodinného domu) v majetkové podstatě dlužnice za účelem jejího zpeněžení a následného vydání čistého výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům Č a R ] tříletá lhůta k vypořádání společného jmění manželů uplynula ještě před zpeněžením rodinného domu (prodejem mimo dražbu), který se v době zpeněžení tudíž nacházel v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví dlužnice a L. H. (srov. §150 odst. 4 obč. zák.).
[42] V poměrech dané věci nadto oba soudy přehlédly, že ustanovení §392 odst. 3 insolvenčního zákona v rozhodném znění vyžadovalo písemný souhlas s oddlužením jen od „dlužníkova manžela“ a nikoli (pochopitelně) od „dlužníkova bývalého manžela“ (a nesprávný tak byl již postup insolvenčního soudu, jenž usnesením ze dne 19. srpna 2013, č. j. KSOS 36 INS XY, vyzval dlužnici k doplnění návrhu na povolení oddlužení o „písemný souhlas bývalého manžela“, čemuž se L. H. následně podrobil).
[43] Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu neobstojí. Nejvyšší soud nicméně ani tak neshledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.
[44] Pro konkursní poměry podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), je judikatura Nejvyššího soudu ke zpeněžování majetku konkursní podstaty prodejem mimo dražbu podle §27 ZKV a k ochraně osob, na které správce konkursní podstaty takový majetek převedl, poté, kdy vyšlo najevo, že zpeněžovaný majetek náležel vlastnicky někomu jinému než úpadci, ustálena v závěru, že ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce (při dodržení postupů předepsaných pro takové zpeněžení zákonem o konkursu a vyrovnání), se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému; srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tyto závěry jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v poměrech upravených insolvenčním zákonem, včetně zpeněžování předmětu zajištění při oddlužení plněním splátkového kalendáře prodejem mimo dražbu podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu (§289, §293 a §409 odst. 3 insolvenčního zákona).
[45] K tomu budiž dodáno, že v usnesení ze dne 31. května 2017, sen. zn. 29 NSČR 47/2015, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2018, pod číslem 105, Nejvyšší soud vysvětlil, že při zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění postupuje insolvenční správce podle §293 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (podle pokynu zajištěného věřitele). Ustanovení §289 odst. 1 insolvenčního zákona [ vyžadující u jiného majetku (než toho, který je předmětem zajištění) souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru se zpeněžením prodejem mimo dražbu ] se neuplatní . Pro dobu od 1. ledna 2014 plyne týž závěr přímo z dikce §293 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014). Účinky soupisu rodinného domu do majetkové podstaty dlužnice (zakládající dispoziční oprávnění insolvenčního správce k takovému předmětu zajištění při oddlužení plněním splátkového kalendáře) nebyly zpochybněny ani po vzniku podílového spoluvlastnictví dlužnice a L. H. a ke zpeněžení rodinného domu prodejem mimo dražbu došlo v souladu s postupy předepsanými insolvenčním zákonem. Předmětná kupní smlouva proto není (nemůže být) neplatnou jen proto, že posléze vyšlo najevo, že podílovým spoluvlastníkem předmětu zajištění byl v době zpeněžení L. H.
[46] Právo prosazovat jako důvod neplatnosti kupní smlouvy skutečnost, že byla opomenuta (pro vadné závěry odvolacího soudu k výkladu §392 odst. 3 insolvenčního zákona v rozhodném znění ) práva podílového spoluvlastníka (L. H.), pak nenáleží žalobkyni b/ (dlužnici), jejíž majetkovou sféru toto opomenutí nezasáhlo; přitom jen její dovolání mohl dovolací soud přezkoumat věcně.
[47] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
[48] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §146 odst. 3 (ve vztahu k žalobci a/) a §142 odst. 1 (ve vztahu k žalobkyni b/) o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto, respektive zamítnuto.
[49] Úspěšné žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny advokátky za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze 4. ledna 2018), určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018. Jde o incidenční spor, který je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosoudní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, jde o částku 3.400 Kč; s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč, k jejíž náhradě zavázal Nejvyšší soud každého z žalobců rovným dílem.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 30. prosince 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu