ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.36.2017.1
KSOS 37 INS XY
37 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 36/2017-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Marka Třísky , se sídlem v Šumperku, Okružní 20, PSČ 787 01, jako insolvenčního správce dlužnice J. K., narozené XY, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, PSČ 787 01, proti žalovanému PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, Nové Město, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupenému JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o určení pravosti a výše vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 37 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. K. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2016, č. j. 37 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 37 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 1. října 2015, č. j. 37 ICm XY, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce Ing. Marek Tříska, jako insolvenční správce dlužnice J. K., domáhal vůči žalovanému PROFI CREDIT Czech, a. s., určení, že žalovaný nemá za dlužnicí žádnou vykonatelnou pohledávku uplatněnou přihláškou P4 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS XY (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému určení, že žalovaný nemá za dlužnicí:
– část pohledávky č. 1, týkající se nezaplacených splátek podle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100558936 (dále též jen „úvěrová smlouva“) ve výši 136.184 Kč, pohledávky z titulu zákonného úroku z prodlení ve výši 2.986,30 Kč a pohledávky z titulu nákladů rozhodčího řízení ve výši 22.009 Kč,
– pohledávku č. 2 z titulu smluvní pokuty ve výši 36.896,50 Kč, a
– pohledávku č. 3 z titulu smluvní pokuty ve výši 46.494 Kč (bod II. výroku).
3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).
[2] Insolvenční soud dospěl k následujícím závěrům:
[3] Provedeným dokazováním bylo v dané věci postaveno na jisto, že žalovaný si v insolvenčním řízení dlužnice přihlásil vykonatelné pohledávky č. 1 až 3 vyplývající z úvěrové smlouvy představující nedoplatek úvěru (nezaplacené splátky), zákonný úrok z prodlení, náklady rozhodčího řízení a smluvní pokuty. S přihláškou pohledávky žalovaný doložil rozhodčí nález, o který opírá vykonatelnost pohledávky [§174 odst. 4, §177 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a §274 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)].
[4] Do přezkumného listu vyznačil insolvenční správce vykonatelnost přihlášených pohledávek a v popěrném úkonu uvedl, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná dle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor s dobrými mravy a vzhledem k tomu byly popřeny i náklady rozhodčího řízení a ujednání o smluvní pokutě, jež měl insolvenční správce rovněž za absolutně neplatná dle ustanovení §39 obč. zák.
[5] V tomto sporu je z procesního hlediska významné, že pohledávky žalovaného byly zařazeny na přezkumné jednání jako vykonatelné a takto je žalobce (jenž je procesně legitimován k zahájení tohoto incidenčního sporu) popřel. To, zda insolvenční správce zařadil pohledávku na přezkum jako (ne)vykonatelnou, není významné pro posouzení povahy pohledávky [jako (ne)vykonatelné] v určovacím sporu (jak plyne z ustanovení §198 odst. 3 insolvenčního zákona). Takový závěr je však zásadní pro posouzení přípustnosti vznesených důvodů popření.
[6] Spory ze spotřebitelských smluv (včetně úvěrových smluv) lze rozhodovat v rozhodčím řízení (jak potvrzuje i judikatura). V daném případě bylo o sporné části pohledávky č. 1., č. 2 a č. 3 rozhodnuto rozhodčím nálezem ze dne 5. září 2013, č. j. La 153/2013-20, vydaným rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem ( dále jen „ M. L.“), který nabyl právní moci dne 24. září 2013 a stal se vykonatelným 28. září 2013 ( dále jen „ rozhodčí nález“). U pohledávek přisouzených v rozhodčím řízení je přitom zásadní, zda rozhodčí nález vydal rozhodce, který byl oprávněn (měl pravomoc) spor rozhodnout. Pak by totiž šlo pro účely určovacího sporu o vykonatelnou pohledávku, u které jsou důvody popření limitovány úpravou obsaženou v §199 odst. 2 insolvenčního zákona.
[7] Uzavřením úvěrové smlouvy a uzavřením rozhodčí smlouvy k úvěrové smlouvě byla založena pravomoc rozhodce M. L. Na rozdíl od žalobce má insolvenční soud za to, že rozhodčí doložka má veškeré náležitosti, které pro její platnost bylo možno dovodit, a to i ve vztahu k ochraně spotřebitele; transparentně určuje způsob jmenování rozhodce, z konkrétního počtu vybraných a přesně konkretizovaných osob (z nichž byl rozhodce vybrán), rozhodčí řízení bylo sjednáno jako dvouinstanční, což reflektuje i práva dlužníka, coby spotřebitele [srov. „rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 1637/2014“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ]. Proto se na posuzování důvodu popření vztahuje omezení dle §199 odst. 2 insolvenčního zákona a námitkami jiného právního posouzení věci se v tomto sporu nelze zabývat.
[8] Jak námitka neplatnosti úvěrové smlouvy, tak námitka neplatnosti smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy jsou právními námitkami, které jsou z pohledu ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona v tomto sporu nepřípustné a žaloba není důvodná.
[9] K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. října 2016, č. j. 37 ICm XY, 12 VSOL XY (KSOS 37 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[10] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[11] Insolvenční soud učinil z provedených listinných důkazů správná zjištění, na základě kterých dospěl ke správným skutkovým závěrům. Ostatně skutkový stav věci žádný z účastníků nezpochybňoval.
[12] Insolvenční soud správně uzavřel, že pro věřitele je rozhodující výsledek přezkumného jednání, na kterém byla přihlášená pohledávka přezkoumána a popřena. V dané věci si žalovaný v insolvenčním řízení dlužnice přihlásil přihláškou ze dne 18. ledna 2014 pohledávku v celkové výši 250.837 Kč. Pohledávka č. 1 v celkové výši 164.014 Kč sestávala z jistiny ve výši 136.921 Kč z titulu nezaplacené splátky dle úvěrové smlouvy, zákonného úroku z prodlení ve výši 5.084 Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 22.009 Kč. Jako pohledávku č. 2 přihlásil pohledávku ve výši 40.328 Kč, z toho jistinu v částce 38.895 Kč z titulu nedoplatku na smluvních pokutách z úvěrové smlouvy a zákonný úrok z prodlení ve výši 1.433 Kč. Jako pohledávku č. 3 přihlásil žalovaný jistinu ve výši 46.495 Kč na nezaplacených smluvních pokutách dle úvěrové smlouvy. Všechny tyto dílčí pohledávky přihlásil žalovaný jako vykonatelné a k přihlášce pohledávky doložil také rozhodčí smlouvu ze dne 18. dubna 2012 a rozhodčí nález. Z přihlášené pohledávky uznal žalobce částku 6.266,20 Kč a popřel pohledávky v celkové výši 244.570,80 Kč. Jako důvod popření uvedl u pohledávky č. 1 skutečnost, že úvěrová smlouva je neplatná co do ujednání o smluvní odměně pro rozpor s dobrými mravy a také nepřiměřenost výše smluvní odměny. Popřený úrok z prodlení se vztahuje k popřenému nároku. Důvodem popření pohledávky na nákladech rozhodčího řízení bylo to, že sjednaná rozhodčí doložka je neplatná podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona a pro rozpor s §56 obč. zák. Důvodem popření pohledávky č. 2 byla neplatnost úvěrové smlouvy co do ujednání o smluvní pokutě pro rozpor ujednání s dobrými mravy. Popřen byl i úrok z prodlení, který se vztahuje k popřenému nároku. Jako důvod popření pohledávky č. 3 žalobce uvedl, že pohledávka kryje pohledávky věřitele z úvěrové smlouvy, která je neplatná co do ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,15 % za každý den prodlení pro rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy. Vyúčtování další takto přihlášené smluvní pokuty je navíc v rozporu s §56 obč. zák. Ke všem dílčím pohledávkám žalobce uvedl, že ač je považuje za nevykonatelné, na přezkumné jednání je zařazuje jako vykonatelné. Za popsané situace tedy insolvenční správce postupoval správně, podal-li žalobu, kterou své popření uplatnil proti žalovanému jako věřiteli s přihlášenou vykonatelnou pohledávkou (§199 odst. 1 insolvenčního zákona).
[13] Odvolací soud se v první řadě zabýval námitkou neplatnosti rozhodčí smlouvy s ohledem na způsob sjednání rozhodce. Přitom měl na zřeteli závěry, které Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 29. června 2015, sen. zn. 29 ICdo 10/2013. Za zásadní přitom považoval závěry obsažené v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2013“).
[14] V rozhodčí smlouvě se smluvní strany dohodly, že veškeré spory o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z návrhu na uzavření úvěrové smlouvy či v souvislosti s ním, budou v prvním stupni rozhodovány kterýmkoliv z rozhodců uvedených v bodě 3. 3 rozhodčí smlouvy, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle uvedených pravidel rozhodčího řízení, rozhodčí řízení bude vedeno vždy jediným ze sjednaných rozhodců dle volby žalobce a žalobce projeví svou volbu konkrétního rozhodce tím, že mu doručí žalobu. Rozhodci pro tento účel jsou: 1/ JUDr. Eva Vaňková, advokátka, 2/ M. L., advokát, 3/ JUDr. Martin Týle, advokát, 4/ JUDr. Jiří Kolařík, advokát, 5/ Mgr. Jan Fišer, 6/ Mgr. Tomáš Horký, 7/ Mgr. Radek Lubina, 8/ Mgr. Michal Wiedermann, advokát, 9/ Mgr. Kristýna Wiedermannová, advokátka, 10/ JUDr. Ing. Pavel Fabian, advokát.
[15] Co do posuzování platnosti rozhodčí smlouvy se zřetelem k určení rozhodce tedy odvolací soud míní, že rozhodčí smlouva obsahuje přímé určení rozhodce ad hoc i způsob vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení. V uvedených souvislostech odkazuje odvolací soud na závěry přijaté Nejvyšším soudem v jeho „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014. V návaznosti na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v tomto rozhodnutí nepovažuje odvolací soud rozhodčí smlouvu za neplatnou z důvodu netransparentního určení rozhodce. Nesdílí ani žalobcův názor, že rozhodčí smlouva je neplatná, neboť nesplňuje kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010, uveřejněném pod číslem 187/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu [nález je ( stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ] . K tomu se vymezil Nejvyšší soud v „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) ze dne 24. září 2014 sp. zn. 33 Cdo 1354/2014.
[16] Předmětný rozhodčí nález lze rovněž považovat za pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu §199 odst. 2 insolvenčního zákona.
[17] K přípustnosti popření vykonatelných pohledávek se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil [ například v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněném pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 106/2013“), nebo v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročník 2014, pod číslem 110) ] . V nich formuloval závěry, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§199 odst. 2 insolvenčního zákona). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, například proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně. Právní posouzení věci není vyloučeno jako důvod popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne.
[18] Vzhledem k obsahu odůvodnění rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem M. L. jsou námitky žalobce vtělené do důvodu popření pohledávek č. 1 až 3 námitkami právními, tedy námitkami jiného právního posouzení věci ve smyslu §199 odst. 2 insolvenčního zákona, kterými se v tomto incidenčním sporu nelze zabývat.
[19] Odvolací námitka, podle níž insolvenčnímu soudu unikla skutečnost rozvedená v článku V. bodu 1 žaloby, není významná. Tam žalobce rozvedl námitky ke kontraktačnímu procesu při uzavírání úvěrové smlouvy se závěrem, že úvěrová smlouva nebyla uzavřena. Tuto námitku však žalobce neuplatnil v důvodech popěrného úkonu u žádné z pohledávek přihlášených žalovaným. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání a v mezích určitého popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (§199 odst. 3 insolvenčního zákona). Srov. závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012. Není tedy možné, aby v následném incidenčním sporu insolvenční správce rozšiřoval důvody svého popření.
[20] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to proti „celému výroku napadeného rozsudku“) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a též právní otázky, o které dovolací soud dosud nerozhodoval. Konkrétně má jít o tyto otázky:
1/ Je přípustné, aby při současném uzavření formulářové úvěrové smlouvy a s ní spojené formulářové rozhodčí smlouvy, jejíž obsah jednostranně stanovil věřitel, byla platnost rozhodčí smlouvy posuzována odděleně od platnosti úvěrové smlouvy?
2/ Může být skutečný průběh a výsledek rozhodčího řízení alespoň jedním z důvodů pro posouzení rozhodčí smlouvy jako neplatné?
[21] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[22] K otázce ad 1/ argumentuje dovolatel tak, že má za to, že věřitelem (žalovaným) zaviněná neplatnost úvěrové smlouvy (zejména pro její lichevní povahu) je důvodem neplatnosti s ní související rozhodčí smlouvy.
[23] K otázce ad 2/ dovolatel uvádí, že M. L. zjevně vydal rozhodčí nález nezákonného obsahu [ přiznal žalobci úrok z jistiny úvěru ve výši 170 %, aniž se zabýval tím, zda toto úročení není v rozporu s dobrými mravy, obešel ustanovení §170 insolvenčního zákona tím, že přiznáním všech úroků (i těch, jež se staly splatnými po zahájení insolvenčního řízení) zvýhodnil žalovaného před ostatními věřiteli a nezabýval se přiměřeností smluvních pokut ]. Praktické naplnění rozhodčí smlouvy vydáním rozhodčího nálezu tedy ukázalo, že rozhodce není ničím jiným než oddaným služebníkem věřitele. K tomu dovolatel dovozuje, že:
1/ Oba soudy se dostaly do rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 (jde o nález ze dne 26. ledna 2012, uveřejněný pod číslem 21/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
2/ Odvolací soud se nesprávně dovolal závěrů obsažených v R 106/2013 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 392/2011, jelikož rozhodčí nález není „konkrétně odůvodněn“.
3/ Odvolací soud se též nesprávně dovolal závěrů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2504/2014 a 33 Cdo 1354/2014, když žalovaný zneužil svého dominantního postavení vůči citelně slabšímu spotřebiteli a předložil mu k podpisu formulářovou rozhodčí smlouvu jen na oko formálně přizpůsobenou judikatuře.
[24] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí v závěru, že žalobce jako důvod popření nepřípustně uplatňuje pouze jiné právní posouzení věci, za správné.
[25] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[26] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je – oproti mínění dovolatele – v posouzení pro věc rozhodných otázek souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[27] Odpověď na otázku č. 1 je triviální [ zní tak, že platnost rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) se i u formulářových smluv posuzuje odděleně od platnosti spotřebitelské smlouvy, která byla podkladem (důvodem) pro sjednání dohody o způsobu řešení sporů z ní případně vzešlých (rozhodčí smlouvy, potažmo rozhodčí doložky) ] a v každém případě plyne již ze způsobu, jakým se Nejvyšší soud ve sporech ze spotřebitelských smluv s rozhodčími smlouvami (rozhodčími doložkami) z doby, kdy takové ujednání bylo možné i pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, vypořádává s námitkami neplatnosti (potažmo nicotnosti) rozhodčích smluv (rozhodčích doložek). Příkladmo lze (za mnohé) uvést např. R 92/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný pod číslem 100/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[28] K přípustnosti důvodů popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu §199 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil. Příkladmo lze opět uvést např. R 106/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 392/2011 (tento rozsudek se výslovně vymezuje k problematice rozhodčích nálezů), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 74/2014, uveřejněný pod číslem 32/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Otázka č. 2 je jen pokusem o jinou formulaci otázky, kterou Nejvyšší soud zodpověděl (v širším rozsahu) způsobem souladným se závěry napadeného rozhodnutí již v označených rozhodnutích.
[29] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, přičemž ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci (§202 odst. 1 insolvenčního zákona).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu