ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.79.2017.1
KSBR 29 INS XY
29 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 79/2017-241
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce GESTORE v. o. s. , se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 28820959, jako insolvenčního správce dlužníka K. Š., zastoupeného Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovanému J. Š. , narozenému XY, bytem XY, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka K. Š. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2017, č. j. 29 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 29 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2017, č. j. 29 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 29 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2016, č. j. 29 ICm XY, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 24. května 2016, č. j. 29 ICm XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu (doručenou soudu 30. září 2013), kterou se žalobce (insolvenční správce dlužníka K. Š.) domáhal vůči žalovanému jednak určení, že darovací smlouva ze dne 21. listopadu 2008, uzavřená mezi dlužníkem (jako dárcem) a žalovaným (jako obdarovaným), jejímž předmětem byly nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (celkem čtyři pozemky zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví číslo XY, pro obec a katastrální území XY – dále též jen „sporné pozemky“), je neúčinným právním úkonem (bod I. výroku), jednak vydání sporných pozemků do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobu uplatněného nároku zejména z toho, že:
1/ Dlužník jako dárce uzavřel se žalovaným (synem dlužníka) jako obdarovaným 21. listopadu 2008 darovací smlouvu, kterou daroval sporné pozemky žalovanému (dále jen „darovací smlouva“). Právní účinky vkladu vlastnického práva podle darovací smlouvy nastaly k 21. listopadu 2008. Pozemky původně vlastnila dlužníkova matka, která je následně darovala dlužníkovi s tím, aby později (až žalovaný nabude zletilosti) pozemky převedl na žalovaného.
2/ V době uzavření darovací smlouvy probíhala u Okresního soudu v Olomouci dvě řízení, v nichž se tamější žalobce (Česká konsolidační agentura) domáhala po dlužníkovi zaplacení částky 4.000.000 Kč s příslušenstvím (v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C XY) a částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím (v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C XY). V obou sporech sice nebyl nakonec dlužník úspěšný, k jejich pravomocnému skončení však došlo až po uzavření darovací smlouvy.
3/ Insolvenční řízení dlužníka bylo zahájeno 10. července 2012. Usnesením ze dne 4. října 2012, č. j. KSBR 29 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.
4/ Pohledávky, jež byly předmětem výše označených řízení vedených u Okresního soudu v Olomouci, nebyly dlužníkem uspokojeny. Do insolvenčního řízení obě pohledávky přihlásili současní věřitelé (společnost MIDESTA, s. r. o. a Matco, s. r. o.).
Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Podle insolvenčního soudu žalobce především neprokázal, že by dlužník uzavřel darovací smlouvu s „nepochybným“ úmyslem zkrátit své věřitele. Dlužník sice sporné nemovitosti daroval svému synovi v době, kdy probíhala u Okresního soudu v Olomouci výše označená řízení, v nichž byl žalován celkem o částku ve výši 5.000.000 Kč, s ohledem na předchozí úspěch v jiném již pravomocně skončeném řízení (vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm XY), v němž šlo o typově stejnou věc, se však mohl (jak uvedl ve své účastnické výpovědi) skutečně domnívat, že bude úspěšný i v dalších probíhajících sporech a „neměl tedy důvod krátit případné věřitele“.
Žalovaný v řízení navíc prokázal, že o (případném) dlužníkově úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem jeho věřitele nevěděl a ani nemohl vědět, přestože k poznání tohoto úmyslu vyvinul náležitou pečlivost. Insolvenční soud v této souvislosti zdůraznil, že žalovaný nemohl z veřejných rejstříků zjistit, zda dlužník vede nějaká soudní řízení, nehledě k tomu, že jejich výsledek stejně nebylo možné v době uzavření darovací smlouvy ani předjímat. Zohlednil též skutečnost, že dlužník o probíhajících řízeních svou rodinu neinformoval, přičemž dlužníkovu výpověď měl „v tomto směru (…) za věrohodnou, když model jeho chování ‚nesvěřuji se s problémy, ale řeším je sám‘, zcela odpovídá ‚chlapskému‘ modelu chování“. Pro insolvenční soud bylo konečně „těžko představitelné“ rovněž to, „že by se žalovaný jako obdarovaný ve chvíli, kdy má být uzavřena darovací smlouva, která (…) byla uzavírána na přání babičky žalovaného projevené již v době, kdy sporné nemovitosti darovala dlužníkovi, zeptá svého otce, zda má nějaké věřitele splatných pohledávek či nikoliv, protože jinak by musel odmítnout uzavření takové darovací smlouvy“.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. ledna 2017, č. j. 29 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 29 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – jakkoli neměl za přiléhavou argumentaci insolvenčního soudu o „chlapském“ modelu chování dlužníka ani jeho úvahy ohledně vhodnosti možných dotazů žalovaného, jimiž by mohl zjistit majetkovou situaci dlužníka v době uzavření darovací smlouvy – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že „zjištěné skutečnosti svědčí ve prospěch obrany žalovaného“. Podle odvolacího soudu z provedeného dokazování plyne, že „darování nebylo učiněno pod tlakem nepříznivého vývoje podnikání dlužníka, nýbrž šlo o dlouholetý morální apel ke splnění přání matky dlužníka takto nemovitosti darovat žalovanému“. V situaci, kdy dlužník absolvoval řadu soudních sporů, v nichž byl úspěšný, lze připustit, že mohl předpokládat příznivý vývoj i v dalších sporech, jež vedl. „Úmysl dlužníka a vědomost žalovaného o úmyslu darováním předmětných nemovitostí zkrátit uspokojení přihlášených věřitelů tedy nebyly dány.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (výkladu ustanovení §242 insolvenčního zákona), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel poukazuje na to, že přímo v ustanovení §242 odst. 2 insolvenčního zákona je uvedena „fikce“, podle níž je osobě blízké znám úmysl dlužníka zkrátit své věřitele. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že ani při náležité pečlivosti nemohl rozpoznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, tak tíží žalovaného. Jakkoli jde v poměrech dané věci o neúčinnost právního úkonu podle ustanovení §242 insolvenčního zákona, lze podle přesvědčení dovolatele v tomto směru na projednávaný případ vztáhnout judikaturu týkající se neúčinnosti právních úkonů podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Z ní se pak podává, že vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Odpůrčí žalobě se přitom může ubránit jen tehdy, jestliže se jí to ani při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo. Potud dovolatel odkázal např. na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 2686/2010.
Soudy nižších stupňů uvedené judikatorní závěry vůbec nevzaly v potaz. Ze skutečností, které v průběhu řízení zjistily (jen to, že žalovaný nahlédl do katastru nemovitostí a že dlužník sám od sebe neinformoval žalovaného o vedených soudních sporech), podle názoru dovolatele nelze dovozovat jakékoliv aktivní jednání žalovaného, jež by bylo možné považovat za náležitou pečlivost. Žalovaný ostatně žádnou takovou (aktivní) činnost ani netvrdil.
Podle dovolatele měly soudy nižších stupňů při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zohlednit naopak to, že v době, kdy dlužník učinil odporovaný právní úkon, kterým převedl sporné pozemky na žalovaného, již více než čtyři roky probíhala u Okresního soudu v Olomouci výše označená soudní řízení, v jejichž rámci se rozhodovalo o povinnosti dlužníka uhradit svým dvěma věřitelům celkem částku 5.000.000 Kč s příslušenstvím, přičemž v obou sporech bylo již v roce 2005 rozhodnuto (byť nepravomocně) v neprospěch dlužníka. Tvrzení dlužníka, podle kterého věřil tomu, že bude v obou sporech úspěšný a nebude muset hradit pohledávky svých věřitelů, považuje dovolatel „ve světle uvedených okolností“ za naprosto nevěrohodné, jelikož tomuto závěru nic nenasvědčovalo.
Dovolatel usuzuje, že dlužník si musel být vědom toho, že darovací smlouva uzavřená se žalovaným, v jejímž důsledku se podstatně zmenšil dlužníkův majetek, může – nabudou-li rozhodnutí ukládající dlužníkovi povinnost plnit svým věřitelům právní moci – zkrátit možnost těchto věřitelů uspokojit se z jeho majetku, přičemž pro případ, že se tak skutečně stane, byl s tím srozuměn.
V této souvislosti dovolatel rovněž poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001 (uveřejněném pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i v rozsudku ze dne 11. července 2013, sp. zn. 21 Cdo 2905/2012.
Z uvedených důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovoláním otevřené (výkladu ustanovení §242 insolvenčního zákona), dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dle ustanovení §242 insolvenčního zákona odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odstavec 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odstavec 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odstavec 3).
V této podobě platilo citované ustanovení insolvenčního zákona již v době jeho přijetí a později nedoznalo změn.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je (ve vztahu k otázkám souvisejícím s rozhodováním o odpůrčí žalobě insolvenčního správce podle §235 a násl. insolvenčního zákona) ustálena na závěrech, podle kterých:
1/ Ponechají-li se stranou právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s §111 a §246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle §235 až §243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, jež jsou taxativně vypočteny v §240 až §242 insolvenčního zákona. Z těchto ustanovení se podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu „zkracující právní úkon dlužníka“ a „zvýhodňující právní úkon dlužníka“. Ustanovení §241 insolvenčního zákona se zabývá zvýhodňujícími právními úkony, §242 pak neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů. Právní úkony bez přiměřeného protiplnění (§240 insolvenčního zákona) jsou pak ve výsledku též zkracujícími právními úkony. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2/ Právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v §235 až §243 je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v §42a obč. zák., z čehož vyplývá, že úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí. Srov. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2016, pod číslem 101, či ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněného pod číslem 106/2016 Sbírky soudních rozhodní a stanovisek (dále jen „R 106/2016“).
3/ Pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky věřitele (§42a obč. zák.), je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil; je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Srov. rozsudek ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2013, pod číslem 25.
4/ Odlišnost úprav §42a obč. zák. a §235 až 243 insolvenčního zákona nic nemění na obecné (i pro poměry insolvenční neúčinnosti právních úkonů dlužníka uplatnitelné) platnosti závěru, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sen. zn. 29 ICdo 72/2014, či k tomu obdobně (pro výklad §240 insolvenčního zákona) R 106/2016.
5/ Skutková podstata dle §242 insolvenčního zákona je samostatnou skutkovou podstatou zabývající se neúčinností úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon (§242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v §240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace §242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněného pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 117/2017“).
6/ Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka dle §242 insolvenčního zákona je nutné, aby byly splněny následující předpoklady:
a/ Dlužník daným právním úkonem musel skutečně a objektivně zkrátit uspokojení některého svého věřitele, tedy postačí, že zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného věřitele. Pouhý úmysl zkrátit není dostačující.
b/ Musel tak učinit úmyslně, tedy věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a zkrátit jej chtěl, nebo věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele, a pro případ, že jej skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Nestačí pouze zkrácení z nedbalosti [k rozdílům mezi nedbalostí a úmyslem (lhostejno, že při výkladu odpovědnosti za škodu) srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
c/ Tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. V případě právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je konstruována vyvratitelná právní domněnka, že byl dlužníkův úmysl této osobě znám.
d/ Takový právní úkon byl učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.
K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016.
Nejvyšší soud (ve shodě s dovolatelem) dále nemá žádné pochybnosti o tom, že se zřetelem ke smyslu úpravy obsažené v ustanovení §242 insolvenčního zákona (k tomu v podrobnostech srov. též důvody R 117/2017) jsou pro poměry neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka podle §242 insolvenčního zákona uplatnitelné rovněž závěry, jež soudní praxe formulovala k předpokladům úspěšnosti obrany žalované dlužníkovi blízké osoby ve sporu o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení §42a obč. zák. V tomto směru jsou využitelné zejména závěry, podle kterých:
1/ Z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. dále vyplývá, že odpůrčí žaloba je důvodná, šlo-li o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, ledaže by bylo prokázáno, že druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Vynaložení náležité pečlivosti druhou stranou předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to ani při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2/ O úmysl zkrátit věřitele jde zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
V poměrech projednávané věci se takto ustavené judikatorní závěry promítají následovně:
Není pochyb o tom, že dlužník učinil napadený právní úkon v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení a nepochybně jím zkrátil uspokojení minimálně jednoho svého věřitele (České konsolidační agentury), který v té době vymáhal své pohledávky v soudních řízeních vedených u Okresního soudu v Olomouci. K jejich uspokojení nedošlo do zahájení insolvenčního řízení ani později (pohledávky v insolvencím řízení přihlásili současní věřitelé – společnosti MIDESTA, s. r. o. a Matco, s. r. o.).
Současně je zřejmé, že uzavřel-li dlužník se žalovaným darovací smlouvu, kterou mu daroval sporné pozemky, za situace, kdy v obou (výše označených) probíhajících sporech již byl (byť nepravomocně) zavázán k plnění svých závazků v celkové výši 5.000.000 Kč vůči tehdejšímu věřiteli (České konsolidační agentuře), musel si být vědom toho, že tato darovací smlouva, která má za následek zmenšení jeho majetku, může zkrátit uspokojení jeho věřitele a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím musel být minimálně srozuměn.
Za tohoto stavu se žalovaný jako osoba dlužníku blízká mohl odpůrčí žalobě ubránit, jen kdyby prokázal, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovanou darovací smlouvou svého věřitele v době uzavření této smlouvy nevěděl a ani nemohl vědět, přestože vyvinul „náležitou pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka. Protože vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznala, bylo na žalovaném, aby v řízení uvedl (tvrdil), jaké aktivní kroky učinil k tomu, aby se přesvědčil o případných závazcích svého otce (dlužníka), a aby navrhl důkazy potřebné k prokázání těchto svých tvrzení.
Z tohoto pohledu se však odvolací soud věcí nezabýval, když pro posouzení důvodnosti procesní obrany žalovaného měl za významné pouze okolnosti (zejména to, že dlužník uzavřením darovací smlouvy plnil morální závazek převést sporné pozemky na vnuka původní majitelky), jež o aktivním jednání žalovaného při zjišťování úmyslu dlužníka zkrátit věřitele nic nevypovídají. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný v řízení prokázal, že „úmysl dlužníka a vědomost žalovaného o úmyslu darováním předmětných nemovitostí zkrátit uspokojení přihlášených věřitelů tedy nebyly dány“, je tak minimálně předčasný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (insolvenční soud) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu