ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.8.2017.1
KSPH 67 INS XY
67 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 8/2017-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce BP Integralis Limited , se sídlem v Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kyperská republika, registrační číslo 255048, proti žalovanému I. a s. v. o. s. , se sídlem XY , identifikační číslo osoby XY , jako insolvenčnímu správci dlužníků B. a O. N., o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 67 ICm XY , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků B. N. , narozené ho XY, a O. N. , narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 67 INS XY , o dovolání O. H. , se sídlem XY , zastoupeného Mgr. Josefem Balínem, LL. M., advokátem, se sídlem v Plzni, Goethova 294/8, PSČ 301 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2016, č. j. 67 ICm XY , 102 VSPH XY (KSPH 67 INS XY ), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Dovolatel O. H. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 3.400 Kč.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 15. září 2015, č. j. 67 ICm XY , rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o žalobě podané 28. května 2015 (č. l. 1 až 5), kterou se žalobce (BP Integralis Limited) domáhal vůči žalovanému, označenému jako: „O. H., se sídlem XY , insolvenční správce dlužníků B. N., r. č. XY , a O. N., r. č. XY , oba bytem XY“, určení pravosti 6 pohledávek v celkové výši 187.748 Kč, tak, že:
1/ Žalobu zamítl (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ( bod II. výroku).
[2] Insolvenční soud dospěl k závěru, že tím, kdo popřel pohledávky žalobce a vůči komu měla směřovat podaná žaloba, je (jako insolvenční správce dlužníků) I. a s. v. o. s. (dále jen „ veřejná obchodní společnost “), nikoli O. H. (dále jen „O. H.“), který je pouze ohlášeným společníkem veřejné obchodní společnost i. Dovodil rovněž, že označení O. H. jako žalovaného nebylo zhojitelnou vadou žaloby.
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. května 2016, č. j. 67 ICm XY , 102 VSPH XY (KSPH XY ), zrušil rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Odvolací soud – vycházeje ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2005, sp. zn. 25 Cdo 2391/2005 [ které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] – dospěl oproti insolvenčnímu soudu k závěru, že označení O. H. jako žalovaného bylo vadou žaloby zhojitelnou postupy dle §43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). K tomu dále dodal, že údaj označující žalovaného je v rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností žaloby potud, že žalobce sice označil v žalobě jako žalovaného O. H. (jenž je ohlášeným společníkem veřejné obchodní společnost i), ale jako jeho sídlo označil sídlo veřejné obchodní společnost i ( XY ) a označil jej jako insolvenčního správce dlužníků.
[5] O tom, že žalobce dával od počátku najevo, že míní (mínil) žalovat insolvenčního správce dlužníků (byť jej mylně označil jako O. H.), svědčí i to, že v bodě II. žaloby uvedl, že dne 28. dubna 2015 se v rámci insolvenčního řízení dlužníků konalo přezkumné jednání, kterého se nezúčastnil a na němž „žalovaný jakožto insolvenční správce dlužníků“ popřel pohledávky.
[6] Názoru insolvenčního soudu, že žaloba byla bezvadná, neodpovídá ani procesní postup insolvenčního soudu, který v bodě II. usnesení ze dne 10. června 2015 (jde o usnesení č. j. 67 ICm XY ) dal žalobci na zvážení, zda pokračovat ve sporu proti žalovanému O. H., když pohledávky popřela veřejná obchodní společnost .
[7] Žalobce nesprávnost v označení žalované odstranil [ byť až u jednání konaného před insolvenčním soudem 15. září 2015 (č. l. 53) ] tvrzením, že z kontextu celé žaloby je nepochybné, že žalovanou je veřejná obchodní společnost , takže insolvenční soud pochybil, zamítl-li žalobu proto, že směřuje vůči O. H. (a nikoli vůči veřejné obchodní společnost i).
[8] Výše formulovaným závěrům pak odvolací soud přizpůsobil i označení účastníků v záhlaví svého usnesení, když jako žalovaného označil veřejnou obchodní společnost.
[9] Proti usnesení odvolacího soudu podal „v celém jeho rozsahu“ dovolání O. H., který vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
„Má se v případě, že v žalobě (o určení pravosti pohledávky v insolvenčním řízení) je žalována nesprávná osoba (společník veřejné obchodní společnosti insolvenčního správce namísto insolvenčního správce), postupovat podle §43 odst. 1 o. s. ř., nebo podle §92 odst. 2 o. s. ř.?
[10] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a v dovolání snáší argumenty na podporu závěru, že v dané věci mělo být postupováno podle §92 odst. 2 o. s. ř.
[11] Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
[12] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí se rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[13] Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř.
[14] Dovolatel výslovně napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním v celém jeho rozsahu, tedy i v té části, kterou odvolací soud zrušil výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a O. H. Potud Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož ve vztahu k dotčené části výroku dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označená otázka se tohoto výroku zjevně netýká) a ohledně této části výroku dovolatel v dovolání žádným způsobem neargumentoval. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
[15] Ostatně, ve vztahu k předmětnému výroku není dovolání ani objektivně přípustné (se zřetelem k limitům nastavených úpravou obsaženou v §238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Poměřováno obsahem spisu totiž z předchozího průběhu řízení nejsou seznatelné náklady řízení vynaložené O. H., jež by převyšovaly částku 50.000 Kč (na nákladech řízení před insolvenčním soudem neúčtoval O. H. ničeho), což zakládá důvod pro odmítnutí dovolání v rozsahu týkajícím se výroku o nákladech řízení podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. K přípustnosti dovolání proti akcesorickým výrokům o nákladech řízení srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[16] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného výroku, kterou odvolací soud zrušil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé, pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud nicméně i potud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[17] V posouzení, zda označení žalovaného v žalobě mohlo být důvodem k opravě vad žaloby (provedené ještě před insolvenčním soudem), je totiž napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu na téma vad žaloby co do označení žalovaného, jak ji Nejvyšší soud shrnul např. v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněném pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[18] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání O. H. bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze 4. července 2016) určené dle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018. Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži O. H. celkem částku 3.400 Kč. Důvod postupovat podle §202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. června 2017 (pro věc rozhodném), dán nebyl, neboť O. H. nemá v předmětném řízení postavení insolvenčního správce.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu