ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.51.2018.1
MSPH 93 INS 9524/2017
sp. zn. 29 NSČR 51/2018-A-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Delta Capital a. s. , se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27 38 72 91, zastoupeného JUDr. Jiřím Ctiborem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) PESKIM s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Bucharova 1314/8, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 27 43 67 81, a 2) MSB Legal, v. o. s. , se sídlem v Praze, Bucharova 1314/8, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 26 77 03 85, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 9524/2017, o dovolání insolvenčních navrhovatelů zastoupených Mgr. Ing. Jiřím Komárkem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Podlužanská 2203, PSČ 190 16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2017, č. j. MSPH 93 INS 9524/2017, 4 VSPH 1526/2017-A-83, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Insolvenční navrhovatelé jsou povinni zaplatit dlužníku na náhradu nákladů dovolacího řízení každý částku 2.057,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 19. července 2017, č. j. MSPH 93 INS 9524/2017-A-37, zamítl insolvenční návrh (podaný věřitelem PESKIM s. r. o.) [výrok I.], insolvenčnímu navrhovateli uložil zaplatit dlužníku na náhradu nákladů řízení částku 12.342,- Kč (výrok II.), insolvenčnímu navrhovateli vrátil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,- Kč (výrok III.) a uložil mu zaplatit do tří dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek za insolvenční návrh ve výši 2.000,- Kč (výrok IV.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Návrhem ze dne 5. května 2017, došlým téhož dne insolvenčnímu soudu a zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 9. května 2017, se insolvenční navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka. Tvrdil, že má za dlužníkem pohledávky spočívající v neuhrazených úplatách za postoupení pohledávek, když dne 9. února 2014 postoupil dlužníku pohledávky vůči společnosti SPM - Security Paper Mill, a. s. (dále jen „společnost S“) ve výši 1.440.125,- Kč včetně příslušenství (jistina 1.435.650,- Kč a příslušenství k 19. únoru 2013 ve výši 4.475,- Kč) a dlužník se zavázal zaplatit úplatu za postoupení této pohledávky ve výši 1.440.125,- Kč do 31. prosince 2016. Dne 28. února 2013 postoupila společnost DFG s. r. o. dlužníku pohledávky vůči společnosti S v celkové výši 1.998.624,- Kč (jistina 1.931.823,- Kč a příslušenství k 28. únoru 2013 ve výši 66.801,- Kč) a dlužník se zavázal za postoupení pohledávky zaplatit do 31. prosince 2016 úplatu ve výši 1.998.624,- Kč. Označená společnost tuto pohledávku za dlužníkem postoupila insolvenčnímu navrhovateli dne 23. května 2016. Jako dalšího věřitele insolvenční navrhovatel označil společnost WILSEA s. r. o. (dále jen „společnost W“) s pohledávkou za dlužníkem ve výši 5.605.401,- Kč splatnou 31. prosince 2006 (nezaplacená úplata za postoupení pohledávek vůči společnosti S).
2) Do insolvenčního řízení se (ke dni rozhodnutí o insolvenčním návrhu) přihlásili tři věřitelé a to insolvenční navrhovatel, společnost W a věřitel MSB Legal, v. o. s. (dále jen „věřitel M“) s pohledávkami v celkové výši 12.377.472,24 Kč. K výzvě insolvenčního soudu dlužník předložil seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, jež podepsal jako řádné a úplné.
3) U jednání insolvenčního soudu, které se konalo dne 18. července 2017, insolvenční navrhovatel potvrdil, že jeho pohledávka byla uhrazena zcela; věřitel W potvrdil, že jeho pohledávka byla uhrazena co do jistiny včetně zákonného úroku (nedošlo k úhradě „dalšího příslušenství“). Podle názoru těchto věřitelů dlužník uhradil jejich pohledávky v rozporu s ustanovením §111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a mohlo tak dojít ke zvýhodnění věřitelů.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §97 odst. 3, §103 odst. 2, §105 a §143 odst. 2 insolvenčního zákona – uzavřel, že insolvenční navrhovatel „nemá nadále“ splatnou neuhrazenou pohledávku za dlužníkem; není tak věcně legitimován k podání insolvenčního návrhu.
Současně zdůraznil, že „účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, ani umožnění získání kontroly nad dlužníkem či jím ovládanými společnostmi, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka v soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenčního navrhovatele usnesením ze dne 27. listopadu 2017, č. j. MSPH 93 INS 9524/2017, 4 VSPH 1526/2017-A-83, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o vrácení zálohy na náklady insolvenčního řízení (dalšímu) navrhovateli (věřiteli M) [druhý a třetí výrok].
Odvolací soud v prvé řadě konstatoval, že podáním datovaným 22. listopadu 2017, doručeným soudu dne 23. listopadu 2017, přistoupil k řízení svým insolvenčním návrhem (jako další insolvenční navrhovatel) věřitel M, jenž současně požádal, aby odvolací soud usnesení napadené odvoláním insolvenčního navrhovatele zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. V „insolvenčním návrhu“ tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 2.974.942,- Kč, splatnou do 31. prosince 2016, a to ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. února 2013, která mu byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. září 2017, č. j. 15 C 26/2017-122, a to včetně zákonného úroku z prodlení a nákladů řízení ve výši 272.894,- Kč. Za stavu, kdy mu svědčí aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu, nemůže obstát usnesení insolvenčního soudu, založené na závěru o nedostatku aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele. Současně věřitel M označil další věřitele dlužníka se splatnými pohledávkami, s tím, že dlužník má závazky vůči svým věřitelům nejméně ve výši 7.200.000,- Kč, které není schopen uhradit.
Dále se odvolací soud – cituje ustanovení §143 odst. 1 a 2 a §146 odst. 2 insolvenčního zákona a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 85/2015“), a usnesením ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – zcela ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu „o neosvědčení aktivní věcné legitimace“ insolvenčního navrhovatele.
Přitom akcentoval, že pohledávku insolvenčního navrhovatele z titulu náhrady nákladů řízení podle (nepravomocného) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. září 2017, č. j. 28 C 25/2017-125, „není možné považovat za existující do nabytí právní moci usnesení úhradou ukládajícího“; „proto nemůže ani sloužit navrhovateli k osvědčení toho, že má za dlužníkem splatnou pohledávku“. Navíc pro rozhodnutí o odvolání jsou významné jen skutečnosti, které objektivně existovaly v době vydání napadeného rozhodnutí, jímž se rozumí podle ustanovení §142 písm. c) insolvenčního zákona též zamítnutí insolvenčního návrhu; k novým skutečnostem nelze v odvolacím řízení přihlédnout.
Konečně odvolací soud doplnil, že za situace, kdy není zjištěn úpadek dlužníka, nelze uvažovat o neúčinnosti plateb dlužníka, realizovaných v průběhu insolvenčního řízení za účelem úhrady pohledávek, pro něž byl insolvenční návrh podán, a z tohoto pohledu je nevýznamná rovněž výhrada, podle níž na pohledávku věřitele M dlužník neplnil nic. Dlužníkovo jednání (úhradu dluhu) nepovažoval ani za neplatné podle ustanovení §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Případné posouzení, zda dlužník úhradou dluhu naplnil skutkovou podstatu „§233 TZ“, „stojí mimo předmět insolvenčního řízení“.
Proti usnesení odvolacího soudu podali insolvenční navrhovatel a věřitel M dovolání, které mají za přípustné k řešení otázek dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (podle jejich názoru) nezodpovězených, resp. při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to:
1) „Je další insolvenční návrh ve smyslu ustanovení §107 insolvenčního zákona, který došel insolvenčnímu soudu až poté, co původní insolvenční návrh insolvenční soud zamítl z důvodu ztráty aktivní legitimace původního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, novou skutečností ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 insolvenčního zákona, ke které odvolací soud při řízení o odvolání proti usnesení o zamítnutí původního insolvenčního návrhu nepřihlíží?“
2) „Má odvolací soud povinnost při přezkoumání správnosti napadeného usnesení o zamítnutí původního insolvenčního návrhu z důvodu ztráty aktivní legitimace původního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu vzít v potaz insolvenční návrh dalšího navrhovatele, který došel insolvenčnímu soudu až po vydání rozhodnutí o vydání původního insolvenčního návrhu, v případě, že další navrhovatel nepodal proti usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu odvolání?“
Dovolatelé popisují dosavadní průběh řízení a zdůrazňují, že insolvenční návrh věřitele M je procesním podáním a nikoli „otázkou týkající se skutkového stavu“; aplikace ustanovení §146 odst. 2 insolvenčního zákona je tak z povahy věci vyloučena a je v příkrém rozporu s ustanovením §107 odst. 1, 2 a 4 insolvenčního zákona, když právo věřitele přistoupit k probíhajícímu insolvenčnímu řízení žádná právní norma nekoncentruje do určitého stádia insolvenčního řízení. Současně platí, že odvolací soud může v odvolacím řízení přihlédnout při posouzení, zda je dlužník v úpadku, také ke skutečnostem nebo důkazům, které zde byly (a jako takové mohly být uplatněny) již před rozhodnutím soudu prvního stupně, ale do této doby nevyšly v insolvenčním řízení najevo [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 19/2010, a ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 43/2012“)].
Dále dovolatelé s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 20/2012 (uveřejněné pod číslem 98/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 98/2012“), dovozují, že účinky druhého a případně dalších insolvenčních návrhů se připínají k okamžiku podání prvního insolvenčního návrhu, přičemž již jednou vyvolané účinky zahájení insolvenčního řízení, jsou-li tu další insolvenční návrhy, nezanikají ani poté, kdy první (původní) navrhovatel neosvědčí aktivní legitimaci, ztratí aktivní legitimaci nebo vezme svůj návrh zpět. Jinými slovy, odvolací soud byl povinen při přezkoumání usnesení insolvenčního soudu vzít v potaz insolvenční návrh přistoupivšího navrhovatele; dospěl-li by k závěru, že tomuto navrhovateli svědčí aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu, nemohlo obstát usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí původního insolvenčního návrhu.
Věřitel M se tak dostal do „zcela absurdní“ situace, kdy na základě bezvadného insolvenčního návrhu nebylo zahájeno insolvenční řízení (a ani nemohlo být zahájeno), nicméně o tomto insolvenčním návrhu nebylo žádným soudem ani rozhodnuto, ačkoli šlo z formálního a obsahového pohledu o insolvenční návrh perfektní (včetně složení zálohy na náklady insolvenčního řízení).
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud usnesení soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dlužník ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu správnosti usnesení odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Přitom se přihlašuje zejména k závěrům formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. října 2014, sen. zn. 29 NSČR 61/2014, a v usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 21/2012 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 99/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2012“).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázek dovolateli otevřených, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězených.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §97 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) insolvenční řízení lze zahájit jen na návrh; zahajuje se dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně příslušnému soudu.
Podle ustanovení §107 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu přistoupení věřitele M do řízení) další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení (odstavec 1). Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele. Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení (odstavec 2).
Podle ustanovení §142 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu rozhodnutí insolvenčního soudu) jinými rozhodnutími o insolvenčním návrhu jsou a) odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady nebo pro zjevnou bezdůvodnost, b) zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, c) zamítnutí insolvenčního návrhu.
Podle ustanovení §143 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu rozhodnutí insolvenčního soudu) insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o úpadku (odstavec 1). Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, jestliže nebylo osvědčeno, že insolvenční navrhovatel a alespoň jedna další osoba má proti dlužníku splatnou pohledávku. Za další osobu se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele proti dlužníku nebo její část v době 6 měsíců před podáním insolvenčního návrhu nebo po zahájení insolvenčního řízení (odstavec 2).
Podle ustanovení §145 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu rozhodnutí insolvenčního soudu) proti rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu se může odvolat pouze insolvenční navrhovatel.
Podle ustanovení §146 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném k datu rozhodnutí insolvenčního soudu) v řízení o odvolání proti rozhodnutí podle §142 se nepřihlíží ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je ustálena na závěrech, podle nichž:
1) Jestliže další insolvenční návrh, který se považuje (ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za přistoupení k řízení a který došel insolvenčnímu soudu před rozhodnutím o původním insolvenčním návrhu, obsahuje náležitosti, které chyběly v původním insolvenčním návrhu a pro jejichž nedostatek by jinak bylo možné původní insolvenční návrh odmítnout, jsou tím vady původního insolvenčního návrhu zhojeny (R 98/2012).
2) Považuje-li se „další insolvenční návrh“ (v intencích §107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu, nelze s ním dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem; jde o podání, které nemá (nevyvolává) účinky zahájení insolvenčního řízení. To mimo jiné znamená, že dnem, kdy došel insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, „další insolvenční návrh“, který se podle §107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona považuje za „přistoupení k řízení“ (o původním insolvenčním návrhu), nedošlo k zahájení nového samostatného insolvenčního řízení, že pro takového dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení, do něhož tímto způsobem přistoupil (§107 odst. 2 insolvenčního zákona), a že při posuzování právních vztahů mezi účastníky insolvenčního řízení nemůže insolvenční soud vycházet z toho, že by se další insolvenční navrhovatel (samostatně, svým insolvenčním návrhem) vůbec něčeho domáhal (R 99/2012).
3) Přistoupí-li další insolvenční navrhovatel do insolvenčního řízení podle §107 insolvenčního zákona (tak, že podá další insolvenční návrh) v době, kdy insolvenční soud nepravomocně rozhodl o zastavení insolvenčního řízení (§130 odst. 1 insolvenčního zákona) pro zpětvzetí insolvenčního návrhu dosavadním insolvenčním navrhovatelem (respektive všemi dosavadními insolvenčními navrhovateli) [§129 insolvenčního zákona], má od okamžiku, kdy takto přistoupil do řízení, postavení insolvenčního navrhovatele, jehož insolvenční návrh nelze věcně projednat, jelikož řízení o něm zastavil insolvenční soud. Ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 insolvenčního zákona totiž pro něj „platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení“, bez zřetele k tomu, zda s takovým stavem insolvenčního řízení souhlasí. S odvoláním proti (nepravomocnému) usnesení, jímž insolvenční soud pro zpětvzetí insolvenčního návrhu zastavil insolvenční řízení může takový další insolvenční navrhovatel uspět jen tehdy, prokáže-li, že pro zastavení insolvenčního řízení nebyly splněny podmínky (např. proto, že ke zpětvzetí insolvenčního návrhu ve skutečnosti nedošlo) [usnesení ze dne 25. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 90/2016, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2019, pod číslem 66)].
4) Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu.
Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí ve věci samé.
Před právní mocí rozhodnutí, kterým soud přizná účastníku občanského soudního řízení nárok na náhradu nákladů řízení (před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení), nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky.
Srov. např. důvody R 85/2015.
Shora uvedené judikatorní závěry se plně prosadí i v poměrech projednávané věci.
Zamítl-li insolvenční soud insolvenční návrh podaný insolvenčním navrhovatelem (§142 insolvenčního zákona) pro nedostatek jeho aktivní věcné legitimace, platí stav v době rozhodnutí insolvenčního soudu jak pro insolvenčního navrhovatele, tak i pro věřitele M, který podal (další) insolvenční návrh v době, kdy insolvenční soud (již) insolvenční návrh (podaný insolvenčním navrhovatelem) zamítl.
Jinými slovy, skutečnost, že věřitel M přistoupil k insolvenčnímu návrhu (až) v průběhu řízení o odvolání insolvenčního navrhovatele proti usnesení, jímž insolvenční soud zamítl insolvenční návrh pro nedostatek aktivní věcné legitimace, a osvědčil existenci své pohledávky vůči dlužníku po splatnosti, byla pro výsledek odvolacího řízení (pro posouzení, zda insolvenční navrhovatel osvědčil svou věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu) právně nevýznamná.
A ještě jinak řečeno, odvoláním proti rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele pro nedostatek aktivní věcné legitimace může další insolvenční navrhovatel, který dalším návrhem přistoupil do řízení až po zamítnutí insolvenčního návrhu, brojit jen proti závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace původního insolvenčního navrhovatele v době rozhodnutí insolvenčního soudu; okolnost, že se on sám stal dalším insolvenčním navrhovatelem, odvolání samo o sobě důvodným nečiní.
Nebylo-li insolvenčním návrhem věřitele M zahájeno insolvenční řízení, nebylo povinností odvolacího soudu (ani) vypořádat se s takovým návrhem ve výroku svého rozhodnutí.
Opačný závěr přitom zjevně neplyne ani z (dovolateli výše zmíněné) judikatury Nejvyššího soudu.
O tom, že insolvenční navrhovatel neměl vůči dlužníku splatnou pohledávku [z titulu (nepravomocně přiznaných) nákladů řízení], rovněž není pochyb (viz R 85/2015).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolání jako nedůvodné zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání insolvenčních navrhovatelů Nejvyšší soud zamítl a dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. května 2018), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty 50.000,- Kč) částku 3.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů
ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714,- Kč. Celkem činí dlužníku přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, kterou jsou insolvenční navrhovatelé povinni zaplatit dlužníku stejným dílem.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolatelům, dlužníku a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu