ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.96.2017.1
MSPH 99 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 96/2017-B-280
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka M. Č. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS XY, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Gabrielou Černou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, PSČ 160 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2017, č. j. MSPH 99 INS XY, 3 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 27. ledna 2017, č. j. MSPH 99 INS XY, 3 VSPH XY, potvrdil usnesení ze dne 10. června 2016, č. j. MSPH 99 INS XY, jímž Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužníka (M. Č.) na povolení reorganizace (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).
Odvolací soud - cituje ustanovení §148 odst. 1, 2, §149 odst. 1, 2 písm. b/, §150 a §316 odst. 2, 3, 4 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. ledna 2014, a §420 a §502 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 50/2013, uveřejněné pod číslem 96/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2015“) [které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu] - dospěl ve shodě s insolvenčním soudem k závěru, že řešení dlužníkova úpadku reorganizací není přípustné ve smyslu §316 odst. 2 insolvenčního zákona.
K závěru insolvenčního soudu, že dlužník nepředložil návrh splňující podmínky vymezené v §316 odst. 5 insolvenčního zákona, odvolací soud uvedl, že „neměl důvod vycházet při hodnocení této skutečnosti z hlasovacích lístků zveřejněných v insolvenčním rejstříku 8. ledna 2016 (B-69 až B-74), neboť ty byly předloženy v rozporu s ustanovením §316 odst. 5 insolvenčního zákona až po vydání usnesení“ ze dne 6. listopadu 2015 (v pořadí druhého rozhodnutí o zjištění úpadku). Dlužník měl do zjištění jeho úpadku aktualizovat souhlasy věřitelů s předjednanou reorganizací, protože v období od zrušení (odvolacím soudem) prvního usnesení o úpadku (ze dne 20. srpna 2014) do vydání druhého usnesení o úpadku (ze dne 6. listopadu 2015) se změnil počet věřitelů a výše jejich pohledávek. K tomuto kroku měl vést dlužníka i insolvenční soud. Odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení věci je však rozhodující, zda reorganizace dlužníka není nepřípustná z důvodu dle §316 odst. 2 insolvenčního zákona.
Při posouzení otázky, zda dlužník je podnikatel a má podnik (obchodní závod), odvolací soud vyšel z toho, že:
1/ Dlužník není evidován v obchodním rejstříku a je veden jako zemědělský podnikatel.
2/ Živnostenská oprávnění dlužníka zanikla (dne 19. května 2011 k předmětu činnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, dne 30. června 2008 k předmětu činnosti poradenská činnost v oblasti obchodu a služeb a k předmětu činnosti zprostředkování obchodu a služeb).
3/ Dlužník je jediným členem představenstva společnosti N. a jediným akcionářem společnosti R., která je v úpadku.
4/ V letech 2010 až 2011 dlužník vykazoval ztrátu z podnikání (v roce 2010 ve výši 9 900 000 Kč a v roce 2011 ve výši 8 200 000 Kč). V roce 2012 měl pouze příjmy ze závislé činnosti, za rok 2013 nepodal přiznání k dani z příjmů fyzických osob a v roce 2014 a 2015 neměl příjmy přesahující 15 000 Kč.
5/ Dlužník neměl nikdy žádné zaměstnance. Poslední přehled o příjmech osoby samostatně výdělečně činné odevzdal za rok 2012.
Odvolací soud uzavřel, že podnikatelská činnost dlužníka postrádá rysy soustavnosti ve smyslu §420 o. z. Jelikož dlužník není zapsán v obchodním rejstříku a je veden jako zemědělský podnikatel podle zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, není podnikatelem ani podle §421 odst. 1 o. z. Závěrem odvolací soud uvedl, že „dlužník není podnikatelem s cílem koordinovat svou činnost v lokalitě XY spojenými osobami, tj. N. a R. (nyní v konkursu), s nimiž tvoří ve smyslu §79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, (míněno koncern) se záměrem developerské činnosti v katastrálním území XY. Nerealizuje z této činnosti žádný příjem a je evidován jako zemědělský podnikatel, o němž však v průběhu insolvenčního řízení nepadla ani zmínka; tím méně ani nebylo tvrzeno, že by podnikal jako zemědělec (§2f odst. 3 písm. e/ zákona č. 252/1997 Sb.). Zároveň nelze hodnotit jeho úmysl v budoucnu realizovat změnu územních plánů, týkajících se jeho nemovitostí na stavební pozemky a realizovat tak zisk jako podnik (obchodní závod) ve smyslu §502 o. z.“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
1/ Zda je přípustná reorganizace u dlužníka, jehož specifika podniku (obchodního závodu) a podnikání spočívají v tom, že koordinuje podnikání společností, které přímo nebo nepřímo ovládá, a vlastní pozemky, které by v případě změny územních plánů a vybudování příslušné infrastruktury mohly být zhodnoceny?
2/ Zda za situace, kdy v mezidobí došlo ke zrušení rozhodnutí o úpadku a k vydání nového rozhodnutí o úpadku, byly splněny lhůty pro předložení návrhu reorganizačního plánu, spolu s hlasovacími lístky věřitelů k reorganizačnímu plánu?
K první otázce dovolatel argumentuje tím, že odvolací soud vyložil nesprávně pojem podnikatele ve smyslu §420 o. z. Odkazuje na své odvolání ze dne 28. června 2016 tvrdí, že „je vlastníkem podniku (obchodního závodu) a to i s ohledem na značný rozsah a hodnotu předmětného majetku a tento podnik (obchodní závod) provozuje“. Odvolací soud se nezabýval (mimo zmínky na straně 11. napadeného rozhodnutí) rozsahem a vymezením podniku (obchodního závodu) dovolatele a omezil se pouze na závěr o nesoustavném podnikání a nesplnění podmínky zápisu v obchodním rejstříku. Dovolatel zdůrazňuje, že projevil a doložil záměr provádět výdělečnou činnost soustavně a již projevením tohoto záměru lze usoudit, že naplnil definici podnikatele dle §420 odst. 1 o. z.
K druhé otázce dovolatel uvádí, že jeho postavení je specifické v tom, že jeho insolvenční řízení je „poznamenáno“ tím, že řada úkonů byla provedena v návaznosti na první, později zrušené rozhodnutí o úpadku ze dne 20. srpna 2014. V judikatuře ani literatuře není zcela uspokojivě vyřešeno, u kterých úkonů, provedených v návaznosti na následně zrušené rozhodnutí o úpadku, je třeba zachovat jejich účinky.
Dovolatel míní, že v řešení položených otázek spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Věřitel Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s. r. o. navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá, a které dovolatel zpochybňuje (vztahující se k výkladu §316 odst. 2 insolvenčního zákona), odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud předesílá, že §316 odst. 2 věta za středníkem insolvenčního zákona užívá pojem „podnik“ dlužníka; pojem „podnik“ (vymezený v §5 odst. 1 obch. zák.) byl od 1. ledna 2014 nahrazen pojmem „obchodní závod“ (definovaným v §502 o. z.). Pojem „podnik“ užívaný insolvenčním zákonem je tak třeba pro poměry týkající se doby od 1. ledna 2014 vykládat ve smyslu definice „obchodního závodu“.
V R 96/2015 Nejvyšší soud dospěl k těmto závěrům:
1/ Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem fyzická osoba, která není podnikatelem a nemá podnik (obchodní závod).
2/ Lze připustit, že reorganizace se bude týkat (může týkat) i podniku (obchodního závodu dlužníka fyzické osoby, jenž v době rozhodování o návrhu na povolení reorganizace „nepodniká“. Jak (totiž) v této souvislosti vysvětlil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněném pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, u fyzických osob, které podnikaly na základě živnostenského oprávnění, není pro závěr, že jde o „podnikatele“, určující jejich zápis v živnostenském rejstříku. Z ustanovení §2 odst. 2 písm. b/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), plyne (pro rozhodné období plynulo), že za podnikatele se nepokládá (nejde-li o osobu uvedenou v §2 odst. 2 písm. a/, c/ a d/ obch. zák.) fyzická osoba, která má živnostenské oprávnění, na jehož základě „nepodniká“. U dlužníka - fyzické osoby, který má živnostenské oprávnění a současně se nachází v úpadku nebo mu úpadek hrozí, se totiž může stát, že dlužník (lhostejno, zda dobrovolně nebo pod tlakem okolností) přeruší nebo dočasně ukončí podnikatelskou činnost (tak, že stále má živnostenské oprávnění, na jehož základě dočasně „nepodniká“) do doby, než se vyjasní jeho status v insolvenčním řízení.
S přihlédnutím k takto nastavené charakteristice „podnikatele“ na základě živnostenského oprávnění, lze uzavřít, že u dlužníka - fyzické osoby, který má živnostenské oprávnění, na jehož základě „nepodniká“ v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o návrhu na povolení reorganizace, je [při splnění dalších předpokladů vymezených insolvenčním zákonem může být) reorganizace přípustná, má-li dlužník podnik (obchodní závod), jehož provoz lze reorganizací zachovat (ve smyslu pokračování v provozu podniku (obchodního závodu) nebo znovuobnovení jeho provozu].
Judikatura Nejvyššího soudu k pojmu obchodní závod je ustálena v následujících závěrech:
1/ Obchodní závod podle §502 o. z. představuje organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že obchodní závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. Obchodní závod podle §502 o. z. tudíž vytváří pouze podnikatel (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 2023/2016, ze dne 30. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 4268/2016, ze dne 14. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo 3309/2016, ze dne 14. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo 3366/2016, a ze dne 24. ledna 2017, sp. zn. 32 Cdo 4219/2016).
2/ Je-li závod organizovaným souborem jmění (§502 o. z.), s nímž se disponuje „uno actu“ (viz zejm. §2175 a násl. o. z.), pak částí tohoto organizovaného souboru jmění nelze rozumět jednu z jeho „složek“; i část závodu má povahu organizovaného souboru jmění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018).
V rozsudku ze dne 10. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4060/2007, Nejvyšší soud formuloval závěr, že společnost s ručením omezeným je samostatným subjektem práva, který nelze ztotožňovat (zaměňovat) s jejími společníky (s fyzickými nebo právnickými osobami, které ji založily nebo které do ní později vstoupily např. na základě smlouvy o převodu obchodního podílu, z titulu dědění apod.). Společníci společnosti s ručením omezeným se nemohli stát z důvodu své účasti ve společnosti podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku.
Uzavřel-li odvolací soud, že u dovolatele je reorganizace nepřípustná (§316 odst. 2 insolvenčního zákona) proto, že jako evidovaný zemědělský podnikatel (§2e odst. 1, 3, §2f odst. 1, 2 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství) nevykonává žádnou činnost (což dovolatel ani nezpochybňuje) a neprovozuje obchodní závod, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikatorní praxí.
Pokud dovolatel namítá, že specifika jeho podnikání a obchodního závodu spočívají v tom, že koordinuje podnikání společností, které přímo nebo nepřímo ovládá, a vlastní pozemky, které by v případě změny územních plánů a vybudování příslušné infrastruktury mohly být zhodnoceny, potud přehlíží, že kapitálová účast ve společnosti nezakládá statut podnikatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4060/2007, na jehož závěrech nemá Nejvyšší soud ani v poměrech této věci důvod cokoliv měnit) a že obchodní závod musí být organizovanou složkou provozovanou podnikatelem (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2023/2016, sp. zn. 23 Cdo 4268/2016, sp. zn. 32 Cdo 3309/2016, sp. zn. 32 Cdo 3366/2016, a sp. zn. 32 Cdo 4219/2016).
Na řešení dovolatelem položené otázky týkající se splnění lhůt pro předložení návrhu reorganizačního plánu napadené rozhodnutí nespočívá (nemůže spočívat). Dospěje-li totiž soud k závěru o nepřípustnosti reorganizace ve smyslu §316 odst. 2 insolvenčního zákona (jako v dané věci), nezabývá se zkoumáním podmínek pro předložení reorganizačního plánu ve smyslu §316 odst. 5 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 7. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu