ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1006.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1006/2019-467
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. O. D. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 8 To 150/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 159/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 12 T 159/2018, byl obviněný J. O. D. uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku, kterého se dopustil skutkem, popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Za to byl podle §208 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený J. F. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 8 To 150/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásadním pochybením spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, dosahujícím intenzity porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nebylo možné zjištěné jednání obviněného sankcionovat prostředky trestního práva. Obviněný konkrétně nesouhlasí se způsobem hodnocení provedených důkazů ani se závěry uvedenými ve skutkové větě. Samotné nerespektování nařízeného předběžného opatření není objektem skutkové podstaty trestného činu podle §208 odst. 2 trestního zákoníku. Pokud se předběžné opatření ukáže být nesprávné, nemůže být jeho nerespektování sankcionováno, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08. Obviněný dále poukázal na to, že v otázce vlastnictví rozvodů elektrické energie a povinnosti připojení k dodávkám elektrické energie se vede civilní řízení soudní, které dosud nebylo skončeno. Napadené rozhodnutí trestního soudu proto obviněný považuje za překotné a zasahující do jeho práva na spravedlivý proces. Výsledkem civilního řízení přitom zcela jistě nebude uložení povinnosti společnosti B. E., v níž je obviněný prokuristou. Skutková věta napadených rozhodnutí proto nemůže obstát, neboť zde není skutečná hmotněprávní povinnost obviněného kohokoliv k elektrické energii připojovat. Dále obviněný poukázal na svoji ochotu poškozenému elektrickou energii obnovit, avšak ze strany poškozeného nedošlo k žádným pokusům o jednání. Místo přitom nešlo připojit bez provedení revize rozvodů v bytě poškozeného. Další pochybení spatřuje obviněný v postupu nalézacího soudu, který se nevypořádal s návrhy obhajoby na provedení dalšího dokazování a nezákonným způsobem provedl výslech svědka P. E., který se opakovaně vyjádřil, že odmítá vypovídat, ale po autoritativním pokynu soudce ve své výpovědi pokračoval.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2019, č. j. 12 T 159/2018-384, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2019, č. j. 8 To 150/2019-427, podle §265k odst. 1 trestního řádu v celém rozsahu zrušil a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem, případně věc vrátil zpět odvolacímu soudu nebo soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že způsob zpochybnění skutkového podkladu výroku o vině, spočívající na námitkách vůči legitimitě právního titulu, zakládajícího právní postavení poškozeného jako oprávněné osoby ve smyslu znaku skutkové podstaty přečinu podle §208 odst. 2 trestního zákoníku, jakož i vůči skutkovým okolnostem jeho jednání, spojeným s právním závěrem o jeho úmyslném zásahu do práva poškozeného na nerušené užívání jeho bytu, vypovídá o nedostatku respektu obviněného k účelovému zaměření výše uvedeného dovolacího důvodu. Dovolatel prostřednictvím těchto skutkových výhrad napadl způsob hodnocení důkazů, ačkoliv přezkumný postup dovolacího soudu zásadně vychází ze skutkových zjištění soudů a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů ze strany soudů, se tak nemohou stát předmětem přezkoumání v řízení o dovolání. Použitou dovolací argumentaci tedy nelze interpretovat jinak než tak, že dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenamítá žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho výše uvedenou právní kvalifikací. Pohybuje se tak zjevně mimo meze tohoto dovolacího důvodu, aniž by svoje námitky učinil způsobilým předmětem přezkumného postupu před dovolacím soudem. Ze způsobu odůvodnění jeho dovolání dále nelze ani dovodit, že by argumentoval v duchu léty ustálené judikatury, zakládající důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení, ale že svoji dovolací argumentaci založil na vlastním vyhodnocení provedených důkazů, aniž by zdůvodnil neexistující (resp. extrémně rozporný) vztah mezi hodnotícími úvahami soudů a skutkovými zjištěními, ze kterých vycházely při dovození právního závěru o jeho vině.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Obviněný J. O. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Odvolací soud současně napravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že ve svém rozhodnutí nevyložil, proč nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, když nesouhlasil v podstatě se všemi rozhodnými skutkovými zjištěními uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že veškeré výhrady obsažené v dovolání uplatnil obviněný již v řádném opravném prostředku. Odvolací soud se s nimi zevrubně a přesvědčivě vypořádal, přičemž jeho závěry lze i po věcné stránce jako přiléhavé přijmout. Především nelze s obviněným souhlasit, že nerespektování předmětného předběžného opatření nelze sankcionovat. Jednalo se totiž o předběžné opatření soudu, kterým byly zatímně upraveny poměry účastníků, plynoucí ze Smlouvy o dodávce elektrické energie uzavřené se SVJ (§74 odst. 1 občanského soudního řádu). Takové opatření je z podstaty dočasné a není jím prejudikován konečný výsledek sporu. Zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Tím, že obviněný nerespektoval předběžné opatření soudu a neobnovil dodávky elektrické energie do předmětné bytové jednotky, zasáhl do práva poškozeného jakožto osoby oprávněné na nerušené užívání předmětného bytu. Na projednávaný případ tak nedopadaly závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, citovaného obviněným, jelikož vycházely ze zcela jiných skutkových okolností (uložení pořádkového opatření podezřelého z přestupku jen z důvodu nedostavení se k podání vysvětlení).
Pokud jde o námitku obviněného, že se v otázce vlastnictví rozvodů elektrické energie a povinnosti připojení k dodávkám elektrické energie stále vede civilní řízení soudní, pak podle skutkových závěrů soudů byl poškozený oprávněn odebírat elektrickou energii a byl to obviněný, který mu svým jednáním v odběru elektrické energie bránil. Kromě nepodložených tvrzení obviněného z ničeho nevyplynulo, že by společnost B. E. vlastnila rozvody elektrické energie v předmětném domě a soudy tak vyšly z toho, že se jedná o příslušenství, či součást nemovité věci, která s ní má být užívána a bez níž naopak věc k určenému hospodářskému účelu řádně užít nelze a podstatně je tím snížena hodnota věci. Za této situace rozhodně nebylo povinností trestního soudu vyčkávat na rozhodnutí soudu v civilním řízení. Podstatné totiž zůstává, že povinnost obnovit dodávku elektrické energie do bytové jednotky poškozeného vyplývala obviněnému přímo z vykonatelného předběžného opatření soudu.
V rozporu se skutkovými závěry soudů jsou rovněž výhrady obviněného, že byl ochoten poškozenému elektrickou energii obnovit, avšak ze strany poškozeného nedošlo k žádným pokusům o jednání. Soudy v této otázce vyšly ze svědecké výpovědi poškozeného, že mu obviněný nikdy nesdělil konkrétní požadavek, se kterým je spojená možnost realizace opětovného zprovoznění dodávky energie do bytu vlastněného poškozeným. Současně byla vyvrácena obhajoba obviněného, že byt nešlo připojit bez provedení revize rozvodů, jelikož pětiletá revizní lhůta se na předmětný byt nevztahovala. Soudy proto uzavřely, že obviněný ve skutečnosti dodávku energie obnovit nechtěl.
Ani další námitky obviněného nemohly deklarovaný důvod dovolání naplnit. Obviněnému lze sice přisvědčit, že nalézací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování, pochybení však odpovídajícím způsobem napravil soud odvolací, který zřetelně vysvětlil, proč jednotlivé návrhy považoval na nadbytečné. Pokud jde o výpověď svědka P. E., pak soudy neshledaly reálný důvod k odepření výpovědi na svědkově straně z důvodu, že by si svou výpovědí mohl přivodit trestní stíhání ve smyslu §100 odst. 2 trestního řádu. Svědek navíc podával k věci vysvětlení již v průběhu přípravného řízení a z vyjádření státního zástupce bylo soudem prvního stupně zjištěno, že trestní stíhání vůči svědkovi nebylo zvažováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu