ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1021.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1021/2019-4998
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. V. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 9 To 94/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 116/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 2 T 116/2015, byl obviněný J. V. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento pokračující zločin a za sbíhající se přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 2 T 116/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 6 To 71/2014, a za sbíhající se pokračující zločin účastenství na trestném činu podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 1 T 4/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. 9 To 323/2017, a za sbíhající se zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 13. 11. 2018 s právní mocí dne 22. 11. 2018, sp. zn. 8 T 141/2015, byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 2 T 116/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 6 To 71/2014, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Cheb ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 1 T 4/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2017, sp. zn. 9 To 323/2017, a za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 13. 11. 2018 s právní mocí dne 22. 11. 2018, sp. zn. 8 T 141/2015, jakož i všech dalších rozhodnutí, na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, odst. 2 trestního řádu pak bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného a poškozené MetLife Europa d.a.c., pobočka pro Českou republiku, proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 9 To 94/2019 , jímž podle §256 trestního řádu obě odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 4. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) trestního řádu. Obviněný namítl, že neobdržel předvolání k hlavnímu líčení konanému dne 27. 2. 2019. Nebyla tedy u něj dodržena lhůta pěti pracovních dnů k přípravě plynoucí ode dne doručení předvolání ve smyslu §198 odst. 1 trestního řádu. Hlavní líčení bylo dne 12. 2. 2019 odročeno na 27. 2. 2019. Tento termín však obviněnému nebyl dán na vědomí osobně a nebylo mu doručeno ani předvolání. Nedodržením lhůty k přípravě bylo zkráceno právo obviněného na obhajobu. Tuto námitku obviněný uplatnil již v odvolání, ale odvolací soud ji posoudil nesprávně, protože nepřípustně extenzivně vyložil §198 odst. 1 trestního řádu v neprospěch obviněného. Pokud se měl obviněný o termínu konání hlavního líčení neformálně dozvědět 20. 2. 2019, tak by zákonem stanovená lhůta stejně nebyla zachována, protože do 27. 2. zbývaly jen 4 pracovní dny. Neformálním sdělením navíc nelze nahradit řádné doručení předvolání. Tímto postupem byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, čímž je naplněn dovolací důvod podle §256 odst. 1 písm. d) trestního řádu. Jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, přestože v předcházejícím řízení byl zmiňovaný dovolací důvod naplněn, je dán současně důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. l) trestního řádu. Obviněný se dále neztotožnil se závěrem, že spáchal trestný čin podvodu. Pojištění podle jeho tvrzení sami měli zájem o poskytnutí úvěrů, k jejich čerpání bylo nutno doložit pojistnou smlouvu vinkulovanou ve prospěch subjektu, který úvěr poskytoval. Toto tvrzení soudy neprověřili a nebylo vyhověno důkazním návrhům, které by prokázaly jeho nevinu. Poškozené pojišťovny se k tomu měly samy vyjádřit. Za nedostatečné v tomto ohledu označil vyjádření zmocněnce pojišťovny MetLife. Uvedl, že pojistné smlouvy byly reálné. Skutečnost, že částky pojistného hradil obžalovaný, nebyla v řízení prokázána. Bylo proto nutné doplnit dokazování. Žádné podpisy na pojistných smlouvách nefalšoval, přesto nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům na provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví na prověření pravosti podpisů osob podepisujících pojistné smlouvy. Obviněný dále nesouhlasil s hodnocením některých důkazů ze strany soudu prvního stupně, když v konkrétních případech, které detailně popsal, vyvodil ze svědeckých výpovědích závěry, které z jejich obsahu nevyplynuly. Nalézací soud předmětné výpovědi řádně nezhodnotil a uspokojivě nevysvětlil, proč z nich nevycházel. V těchto případech proto měla být uplatněna zásada in dubio pro reo a ohledně těchto skutků mělo být rozhodnuto o zastavení trestního stíhání. V důsledku zastavení by pak měla být snížena částka škody, která byla trestným činem způsobena. Tato ponížená částka by nebyla zanedbatelná a mohla by ovlivnit výši uloženého trestu. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítl, že byla nesprávně stanovena výše škody, která je určující pro právní kvalifikaci žalovaného zločinu. Odvolací soud se však touto námitkou vůbec nezabýval, když částku zaměnil s částkou způsobené škody určené k úhradě poškozeným. Obviněný však měl na mysli skutečnou výši škody, která měla být určena odlišným způsobem, který podrobně popsal. Celková částka relevantní pro kvalifikaci měla být 2.268.028,70 Kč a nikoli 2.586.104,70 Kč, jak uvádí soud prvního stupně. Chybnou aplikací norem hmotného práva trestního, konkrétně §209 trestního zákoníku, byla nesprávně stanovena škoda. Obviněný navrhl ve smyslu §265o odst. 1 trestního řádu, aby byl přerušen výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání podal, a to do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání. Obě napadená rozhodnutí by měla být zrušena, a proto není vhodné, aby na podkladě těchto rozhodnutí byl veden výkon trestu.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud rozhodl na základě jeho dovolání tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 9 To 94/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 2 T 116/2015, zruší a věc vrátí Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby znovu věc projednal a rozhodl. V případě tohoto postupu dále navrhl, ve smyslu §265l odst. 3 trestního řádu, aby byla věc projednána a rozhodnuta jiným senátem, protože proto jsou dány důležité důvody předpokládané v §262 trestního řádu ve spojení s §25 trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že z obsahu dovolání je patrné, že důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) trestního řádu se mají vztahovat k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a že usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný napadnout pouze podle písm. l) citovaného ustanovení. Obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již ve svém odvolání. K námitce, že nebyl řádně předvolán, státní zástupce uvedl, že s těmito námitkami se oba soudy již náležitě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud v odstavcích 98 a 99 a odvolací soud v odstavcích 21–24. S touto argumentací se státní zástupce plně ztotožnil. Dodal k tomu, že podle protokolu soud dotazem u obviněného zjistil, že pětidenní lhůta byla zachována. Navíc podle soudní praxe i nauky v zásadě již není zapotřebí opakovaně zachovávat tuto pětidenní lhůtu při každém dalším odročení hlavního líčení. K tomu odkázal na komentář k §198 trestního řádu. Ve dnech 12. 2. a 27. 2. se již jednalo o hlavní líčení odročená. Ani obviněný neuvedl, že by u odročených líčení hodlal probírat nějaké významné otázky. Nebyl proto žádný důvod poskytovat mu k hlavnímu líčení konanému dne 27. 2. 2019 další pětidenní lhůtu k přípravě. Nedošlo tudíž k porušení ustanovení o jeho přítomnosti u hlavního líčení. Samotné nedodržení pětidenní lhůty k přípravě samo o sobě žádným dovolacím důvodem není a má význam jen z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a tyto zásady dodrženy byly. Tato část dovolání proto neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. K tomu státní zástupce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. K námitce opomenutých důkazů uvedl, že s touto námitkou se již adekvátním způsobem vypořádaly soudy nižších soudů. Případná existence pojistných smluv by nemohla nic změnit na zavinění obviněného ani výši způsobené škody, jestliže soudy na základě konkrétních důkazů učinily logický a plně opodstatněný závěr, že tyto smlouvy uzavíral obviněný s natolik sociálně slabými osobami, že i kdyby tyto věděly, co podepisují, nebyly by schopni samy pojistné smlouvy platit. Podle jeho názoru obviněným navrhované důkazy nemohly za daných okolností přinést žádnou změnu, která by se odrazila v právním posouzení skutku. Námitku nesprávného zjištění výše škody označil za zjevně neopodstatněnou. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku shledal, že pojistné smlouvy ve skutečnosti uzavřeny nebyly a že podvodné pojistné smlouvy tak byly pouze prostředkem pro spáchání klasického podvodu ve smyslu §209 trestního zákoníku. Z výroku je pak patrné, že první splátky pojistného platil samotný obviněný, aby tím dosáhl nároku na provizi. Odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil. Blíže k tomu státní zástupce uvedl, že smlouvy byly pouhým prostředkem ke spáchání podvodu, a pokud nezaložily pojistný vztah, nemůže dovolatel požadovat, aby byly z výše škody odečteny částky zaplaceného pojistného. Tyto částky označil za náklady obviněného, které nelze ze škody odečíst. K tomu poukázal na judikaturu zabývající se podvodným jednáním pachatelů, včetně trestných činů daňových. Kvalifikovaným znakem podvodu je výše způsobení škody a nikoliv výše obohacení pachatele – jeho prospěchu či zisku. V dané části označil dovolání za zjevně neopodstatněné. Shrnul, že námitky obviněného dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu vyslovil souhlas s projednáním v neveřejném zasedání.
V návaznosti na vyjádření státního zástupce obviněný zaslal svou repliku. V té zopakoval své původní námitky a částečně je rozvedl.
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Podle obviněného byl dovolací důvod naplněn tím, že nebyla dodržena lhůta pěti pracovních dnů k přípravě plynoucí ode dne doručení předvolání ve smyslu §198 odst. 1 trestního řádu. V tomto pochybení shledal zkrácení jeho práva na obhajobu.
Podle §198 odst. 1 trestního řádu stanoví den hlavního líčení předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá. U ostatních osob, které se k hlavnímu líčení předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla aspoň třídenní lhůtu. V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší soud připomíná, že se jí již náležitě zabývaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (soud prvního stupně v odstavcích 98 a 99 jeho rozsudku a odvolací soud v odstavcích 21–24 jeho usnesení). Daným odůvodněním nelze nic vytknout. Lze k tomu dodal, že ze spisového materiálu bylo zjištěno, že nalézací soud dotazem u obviněného zjistil, že pětidenní lhůta byla zachována. Rovněž pak je nutné přihlédnout k soudní praxi i nauce, podle které není v zásadě již zapotřebí opakovaně zachovávat zákonem stanovenou pětidenní lhůtu při každém dalším odročení hlavního líčení (komentář k §198 odst. 1 trestního řádu viz ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád: komentář . II, §157-314s. 7., dopl. a přeprac. vyd. V Praze: C. H. Beck, 2013. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-465-0., str. 2529). Ve dnech 12. 2. a 27. 2. se jednalo o hlavní líčení odročená a navíc obviněný neuvedl, že by u odročených líčení hodlal probírat jakékoli významné otázky. Nebyl proto žádný důvod poskytovat mu k hlavnímu líčení konanému dne 27. 2. 2019 další pětidenní lhůtu k přípravě. V daném případě tudíž nedošlo k porušení ustanovení o jeho přítomnosti u hlavního líčení. Dovolací námitky obviněného k tomuto důvodu dovolání shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 1 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byla založena z velké části na zpochybňování provedených důkazů, na vytýkání údajného opomenutí některých navrhovaných důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. S námitkou opomenutých důkazů se již adekvátním způsobem vypořádaly soudy nižších soudů. Navíc případná existence pojistných smluv by na zavinění obviněného ani na výši způsobené škody nemohla nic změnit. V daném ohledu na základě konkrétních důkazů soudy učinily logický a důkladně odůvodněný závěr, že předmětné smlouvy uzavíral obviněný s natolik sociálně slabými osobami, že i kdyby tyto věděly, co podepisují, tak by pojistné nebyly schopny samy platit. Obviněný ve svém dovolání některé důkazy pominul nebo upozadil jejich význam tak, aby prosadil pro něj příznivější skutková zjištění. Vlastním pohledem pak interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že nespáchal trestný čin podvodu, že pojištění měli sami zájem o poskytnutí úvěrů, že pojistné smlouvy byly reálné, že nebylo prokázáno, že částky pojistného hradil skutečně obžalovaný, nebo že podpisy na pojistných smlouvách nefalšoval. K tomu dovolací soud dodává, že soudy nižších stupňů v tomto směru při hodnocení důkazů nikterak nepochybily, jejich skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a nelze hovořit o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Námitka nesprávného zjištění výše škody odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nicméně je neopodstatněná. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (odstavec 99) shledal, že pojistné smlouvy ve skutečnosti uzavřeny nebyly, že podvodné pojistné smlouvy byly pouze prostředkem pro spáchání klasického podvodu ve smyslu §209 trestního zákoníku. Rovněž bylo zjištěno, že první splátky pojistného platil samotný obviněný, aby tím dosáhl nároku na provizi. Odvolací soud se s tímto názorem plně ztotožnil v odstavci 24 odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud tedy byly smlouvy pouhým prostředkem ke spáchání trestného činu podvodu a nezaložily perfektní pojistný vztah, nemůže dovolatel požadovat, aby byly z výše škody odečteny částky zaplaceného pojistného. Tyto částky lze totiž považovat za jeho náklady, vynaložené za účelem spáchání trestného činu, které nelze ze škody odečíst. V souvislosti s tím lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 6 Tdo 693/2013, na usnesení ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1302/2008, na usnesení ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 518/2015, nebo na usnesení ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 7 Tdo 428/2019. Kvalifikovaným znakem podvodu je výše způsobení škody a nikoliv výše obohacení pachatele – jeho prospěchu či zisku. Pokud obviněný pojišťovnám zaplatil nějaké splátky bez existence skutečných pojistných smluv, nejedná se o částky, které lze bez dalšího považovat za prospěch pojišťovny. Jednalo se o pouhé náklady obviněného, o něž nelze ponížit škodu způsobenou podvodným vylákáním provizí.
K namítanému porušení zásady in dubio pro reo je třeba uvést, že tato zásada je ryze procesního charakteru a pojí se se zjišťováním skutkového stavu. Její porušení proto nelze podřadit pod kategorii nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tuto námitku nelze uplatňovat ani v rámci jiného zákonem stanoveného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud proto obvykle nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Nutno ještě dodat, že nelze hovořit o porušení této zásady v situaci, kdy je zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byly v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) a g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 17. 9. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu