ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1047.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1047/2019-1012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2019 o dovolání obviněného P. B. , nar. XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2019, č. j. 61 To 103/2019 - 927, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 50/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 2. 2019, č. j. 58 T 50/2017-873 byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za toto jednání, jakož i za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 19 T 121/2015, a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 29 T 53/2016, mu byl uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 45 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, kdy jedna sazba činila 1.000 Kč, tedy celkem 50.000 Kč a pro případ, že by tento nebyl ve stanovené lhůtě vykonán byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozeným J. V. škodu ve výši 1.358.000 Kč a D. H. škodu ve výši 38.500 Kč. Poškozený O. V. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozený D. H. byl podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 19 T 121/2015 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 29 T 53/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Trestné činnosti se podle rozsudku nalézacího soudu obviněný dopustil tak, že ačkoliv věděl, že poškozená J. V. nebyla schopna pro závažnou duševní poruchu samostatně právně jednat, využil této skutečnosti v úmyslu obohatit se na úkor poškozené prodejem v rozsudku blíže specifikované bytové jednotky č. XY, na ul. XY, Praha 6 a utržené peněžní prostředky ji nepředat, vypracoval plnou moc, kterou jej poškozená zmocňovala ke všem úkonům týkajících se prodeje bytové jednotky, jejíž hodnota ke dni 12. 6. 2014, kdy si nechal od poškozené podepsat plnou moc činila 2.325.000 Kč, a následně dne 13. 6. 2014 v advokátní kanceláři Mgr. Dagmar Vítů Peckové uzavřel v zastoupení poškozené smlouvu o prodeji bytové jednotky za částku 1.700.000 Kč a smlouvy o advokátní úschově peněžité částky, přičemž z těchto vybral finanční prostředky v celkové výši 1.508.000 Kč, které poškozené nepředal a svým jednáním této způsobil škodu ve výši 2.325.000 Kč. V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku následně obviněný, jakož i státní zástupce v neprospěch obviněného, podali řádný opravný prostředek, o kterém Městský soud v Praze rozhodl usnesením ve veřejném zasedání konaném dne 9. 5. 2019, pod č. j. 61 To 103/2019 – 927 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených D. H. a O. V. Ve zbývající části zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný připomněl, že mu bylo kladeno za vinu uvedení poškozené J. V. v omyl, kdy jmenovaná zjevně nebyla schopna pro závažnou duševní poruchu samostatně právně jednat a posoudit, co podepisuje. Podle názoru obviněného, však takovou osobu, která není schopna vůbec relevantně projevit svou vůli, resp. která není schopna registrovat a správně logicky zpracovávat okolnosti, které jsou jí předkládány jako reálně existující, není možné uvést v omyl. Poukázal na obdobné závěry, k nimž dříve ve své rozhodovací praxi dospěl Nejvyšší soud, a podle nichž za dané situace podvodné jednání směřuje k orgánům, které byly na činu zainteresovány a na základě jejichž úředního postupu bylo možno realizovat převod majetku. V případě obviněného však skutek není formulován tak, že se dopustil jednání vůči takovým orgánům (vyjádření, že smlouva o prodeji bytové jednotky byla předložena katastrálnímu úřadu a ten vklad provedl, v rozsudku soudu prvního stupně zcela absentuje), pročež není dána existence subjektů, které měly být podvedeny.
6. Dále nabyl dovolatel přesvědčení, že v dosavadním průběhu trestního řízení byl zcela chybně a nedostatečně zjištěn skutkový stav, kdy samotná skutková věta v rozhodnutí soudu prvního stupně se mu jeví jako neúplná. Také odvolací soud pochybení nalézacího soudu stran nepřipuštění řady důkazů (výslechy svědků M., F., P., T., Z., znalecký posudek k ověření pravosti podpisu svědka V.) nenapravil. Právě objasnění role svědka V. považuje obviněný za klíčové a vyvracející jeho úmysl sebe obohatit. Stejně tak bylo třeba zkoumat, jak svědkyně V. působila na průměrného člověka ohledně možnosti hodnotit její zdravotní stav. Trestní řízení tak vykazuje vady v podobě opomenutých důkazů a nedostatečného zjištění skutkového stavu, kdy k této problematice obviněný poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu a v návaznosti na ni zdůraznil své přesvědčení, že ze strany nižších soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
7. Obviněný proto s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby s poukazem na důvodnost jeho dovolání, předseda senátu soudu prvního stupně navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu do doby rozhodnutí o dovolání. Již na tomto místě lze poukázat, že příslušný předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 6 při předložení věci Nejvyššímu soudu konstatoval, že postup podle §265h odst. 3 tr. ř. nepovažuje za důvodný.
8. K podanému dovolání se vyjádřila též státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručném shrnutí obsahu podaného dovolání státní zástupkyně v prvé řadě zdůraznila, že obviněným zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, kterými brojí proti skutkovým zjištěním nižších soudů. Prostřednictvím uplatněného mimořádného opravného prostředku se nelze domáhat revize takových skutkových zjištění ani přezkumu provedeného dokazování. Postup soudů prvního a druhého stupně v daném řízení má státní zástupkyně za učiněný v zákonných mezích, správný a logicky podložený, a není proto na místě dovozovat existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Stejně tak za neodpovídající námitku je třeba považovat argumentaci směřující k neprovedení navržených důkazů. Jak již bylo konstatováno, nižší soudy provedly důkazy řádným způsobem a s dalšími návrhy se adekvátně vypořádaly ve smyslu aktuální výkladové praxe Ústavního soudu.
9. Konečně pokud se týká námitky obviněného k absenci subjektu, který měl uvést svým jednáním v omyl, tuto má státní zástupkyně za podřaditelnou, byť s určitou mírou tolerance, pod zvolený dovolací důvod. Naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu podvodu, včetně toho, v čem bylo spatřováno koho a jak obviněný uvedl v omyl však bylo řádně vyloženo v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Obviněný si byl vědom zdravotního stavu poškozené, čehož využil k tomu, aby si nechal podepsat plnou moc, na základě níž realizoval prodej nemovitosti. V plné moci však nebylo uvedeno žádné zmocnění k nakládání s finančními prostředky, které byla získány prodejem a směřovaly do advokátní úschovy. Ty pak obviněný poškozené nepředal, když pouze část odevzdal O. V. a zbývající část si ponechal. Oba nižší soudy se též vypořádaly s naplněním subjektivní stránky v podobě úmyslu přímého. Pokud obviněný tento znak napadal, nespecifikoval ostatně, zda chybí jeho vědomostní či volní složka.
10. Pro výše uvedené proto státní zástupkyně má za to, že na dovolání obviněného je třeba pohlížet jako na zjevně neopodstatněné a jako takové navrhla Nejvyššímu soudu jeho odmítnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
12. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl, v tomto případě konkrétně podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
14. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
15. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy učinit následující závěry. Dovolací námitky obviněného lze na tomto místě rozdělit do dvou základních skupin. Jmenovaný předně brojí proti závěru o jeho vině trestným činem podvodu, kterého se však, dle vlastního mínění, nemohl vůči J. V. dopustit, pro její zdravotní stav, který jí znemožňoval projevovat vlastní vůli. Přitom jiný vztah jednání obviněného vůči dalším subjektům (např. katastrálnímu úřadu realizujícího vklad vlastnického práva) nebyl soudy dovozen, resp. ve výrokové části rozsudku zmíněn. Druhou, obsáhlou skupinou námitek, tvoří argumentace obviněného směrem k chybnému postupu nižších soudů v podobě nedostatečných zjištění, která se odrazila v neúplné skutkové větě odsuzujícího rozsudku, existence opomenutých důkazů, jakož i extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Je na místě rovněž konstatovat, že obviněný část svých dovolacích námitek, zejména stran neúplnosti dokazování, uplatnil již v řízení před soudem druhého stupně.
16. V prvé řadě Nejvyšší soud již výše poukázal na fakt, že není institucí, která by tvořila třetí stupeň přezkumu skutkových okolností případu. Provádění důkazů a jejich hodnocení je privilegiem nalézacího soudu a možnost případných korekcí pak přísluší soudu odvolacímu. Nejvyšší soud by přitom byl do takto zjištěného stavu oprávněn zasáhnout zcela výjimečně, při zjištění natolik flagrantních nedostatků, které by zavdávaly existenci shora avizovaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nich vyvozenými. Ač tedy obviněný formálně poukazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho tvrzení v podstatném rozsahu nesměřují do nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Svým postupem pouze polemizuje s procesním postupem nižších soudů, brojí proti skutkovým závěrům, které byly z provedeného dokazování vyvozeny, a to za předestření vlastní, pro něj výhodnější, dějové verze. Již nalézací soud přitom vyložil, z jakých provedených důkazů při své rozhodovací činnosti vycházel a s jakými hodnotícími úvahami k ní přistupoval. Dospěl tak především ke klíčovému závěru, že obviněný si nechal od poškozené J. V. podepsat plnou moc za účelem prodeje její bytové jednotky, kdy k realizaci prodeje skutečně došlo směrem k P. M., za což byla vyplacena kupní cena, kterou však obviněný poškozené, coby vlastníku a prodávajícímu nemovitosti nepředal. Pakliže nalézací soud dovodil, že obviněný si takového postupu byl vědom od počátku, resp. s tímto cílem od počátku jednal, přičemž si byl vědom zdravotního stavu poškozené, nelze takový závěr vzhledem ke skutkovým zjištěním soudu nikterak rozporovat. Obviněný sice namítá v daném směru jeho laickou možnost posoudit zdravotní stav J. V., ovšem i této otázce byla věnována pozornost při hodnocení znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého (bod 18 odůvodnění rozsudku), kdy tento jednoznačně potvrdil, že stran duševní poruchy poškozené, tato skutečnost musela být v roce 2014 laické veřejnosti známa a rovněž vyvrátil, že by v jejím případě mohla nastat situace v podobě tzv. světlé chvilky. Za dané situace proto byla vyloučena jakákoliv dohoda obviněného a poškozené stran poskytnutí plné moci posledně jmenovanou k prodeji jejího bytu, stejně jako o tom, že pokud již k prodeji došlo, mělo být naloženo s finančními prostředky jiným způsobem, než jejich předáním právě a jen poškozené. Nad rámec vznesených námitek pak Nejvyšší soud může doplnit, že řádné vypořádání se se všemi okolnostmi případu odráží též závěry nalézacího soud k osobě O. V., jeho věrohodnosti, životní situace ve vztahu k údajnému převzetí peněz od obviněného a v neposlední řadě důvodům změn jeho výpovědí pro ovlivnění P. B.
17. Pokud se týká námitky, že rozhodnutí nalézacího soudu je zatíženo vadou v podobě tzv. opomenutého důkazu, nemůže se ani s takovým názorem dovolatele Nejvyšší soud ztotožnit. Opomenutým důkazem je zejména takový důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 6 Tdo 725/2017, ze dne 20. 7. 2017 a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, nebo usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14). Přitom nalézací soud (bod 37 odůvodnění rozsudku), jakož i soud odvolací (bod 5 odůvodnění usnesení) věnovaly uvedené materii patřičnou pozornost a objasnily, proč měly další návrhy obhajoby na doplnění dokazování za nadbytečné.
18. Za podléhající uplatněnému dovolacímu důvodu tak Nejvyšší soud podřadil toliko námitku obviněného ohledně možnosti dopustit se podvodného jednání vůči poškozené J. V. Jak již bylo uvedeno výše, při její konstrukci se obviněný opírá o předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011 a ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 968/2018. V souvislosti s nimi poukazuje na výkladovou praxi, podle níž poškozený, jehož zdravotní stav vylučuje v důsledku projevů duševní poruchy či choroby způsobilost právně jednat, tj. vlastními projevy vůle nabývat práv a zavazovat se k povinnostem, nemůže být ani způsobilým subjektem, vůči němuž může pachatel jednat podvodně. Byť obviněný připouští, že podvodné jednání lze za jiných okolností dovodit ve vztahu k orgánům, jež byly na činu zainteresovány a na základě jejichž úředního postupu bylo možné realizovat převod majetku (typicky katastr nemovitostí), není jeho případ pod takový závěr podřaditelný, neboť v popisu skutku takové subjekty, které měly být podvedeny, absentují.
19. V prvé řadě lze konstatovat, že i pokud by Nejvyšší soud akceptoval argumentaci obviněného ve smyslu jím prezentované judikaturní praxe, musel by upozornit na fakt, že i tak by popis skutku v nyní projednávané věci odpovídal zmiňovaným požadavkům. Proces podvodného jednání směřující k obohacení pachatele či jiné osoby totiž při jednání, které má znaky zamlčení podstatných skutečností právě tak, jak na to Nejvyšší soud poukázal ve svých rozhodnutích ze dne ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011 a ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 968/2018, představuje určitý řetězec jednotlivých kroků a úkonů, které je třeba učinit, aby došlo k výslednému dosažení cíle pachatele a způsobení škody. Hovoří-li Nejvyšší soud o jiných subjektech, které takto mohou být dotčeny jednáním pachatele (zainteresovány na činu), jedná se typicky v případech převodu majetkových práv k nemovitým věcem o katastrální úřad, ale též např. úřady ověřující podpisy zainteresovaných stran, či subjekty umožňující transfer a dispozici s prostředky tvořícími kupní cenu. Nalézací soud přitom ve svém rozsudku, tyto subjekty, resp. kroky, byť stručně, vymezil, když poukázal na to, že obviněný nechal plnou moc od poškozené podepsat úředně ověřeným podpisem, stejně jako uzavřel smlouvy o advokátní úschově, z níž peníze čerpal, avšak nikoli za účelem jejich předání poškozené, jíž jako jediné mohly náležet. Bylo by tedy možné dovodit, že obviněný jednal podvodně ve vztahu k výše uvedeným úřadům, jimž zamlčel, že poškozená není způsobilá vlastního úsudku a její podpis na plné moci obviněnému není projevem její vlastní svobodné vůle. Takový závěr by pak plně odpovídal úvahám, které dříve zaujal ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 377/2011 Nejvyšší soud a bylo by tak možno uzavřít, že ačkoliv soud prvního stupně shledal naplnění jiného z alternativních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, než o jaký ve skutečnosti jde (uvedení jiného namísto zamlčení podstatných skutečností v omyl), jedná se o takové pochybení, které nemá vliv na výsledné právní posouzení věci ve smyslu §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
20. Nejvyšší soud však musí na tomto místě jít za hranici takových úvah a zdůraznit, že situace, kdy poškozená trpěla takovou duševní poruchou, pro kterou nebyla schopna samostatně právně jednat a posoudit, co podepisuje, neznamená, že by její osoba nebyla s to být subjektem, vůči kterému se pachatel může dopustit protiprávního jednání v podobě uvedení v omyl. Takový závěr přitom není nikterak v rozporu s výkladovou praxí Nejvyššího soudu. Za uvedení v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku lze totiž považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté pachatel zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018). Obdobně je tomu v případech, kdy pachatel využívá určitý fyzický handicap poškozeného (slepota, hluchota) či nedostatečnou gramotnost, byť specifického (např. finančního) charakteru (blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 770/2017).
21. Přistoupit na dovolací argumentaci obviněného by znamenalo zcela absurdní vyloučení trestní odpovědnosti pachatelů podvodného jednání v situacích, kdy by jiné zainteresované subjekty (viz shora uvedené úřady) zcela absentovaly. Takovou logikou by došlo k eliminaci ochrany takových osob, které trpí určitými fyzickými či psychickými poruchami a zasluhují naopak daleko důslednější protektivní přístup ze strany (nejen) státních orgánů tak, aby nedocházelo jinými osobami ke zneužívání uvedeného handicapu. Daný závěr přitom zcela koresponduje s podřazením takových osob pod pojem zvlášť zranitelné oběti ve smyslu §2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o obětech trestných činů. Obviněný P. B. si, s ohledem na vyjádření znalce, jakož i ošetřovatelek Domova důchodců E. P., musel být jednoznačně vědom stavu poškozené, její neschopnosti zvážit povahu podepisované plné moci a důsledky, které z takového úkonu vyplývají, a i přesto si od ní tuto nechal vystavit za účelem následného prodeje bytové jednotky v hodnotě 2.325.000 Kč, který realizoval a peníze poškozené nepředal. Pokud tedy nižší soudy z takového jednání dovodily naplnění znaků zločinu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku nelze, než se s takovým závěrem bezezbytku ztotožnit.
22. Lze tedy uzavřít, že oba nižší soudy učinily taková skutková zjištění, která objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného v rozsahu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a k pochybení nedošlo ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů pak vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tak netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti.
IV.
Závěrečné shrnutí
23. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.
Soudce