ECLI:CZ:US:2014:4.US.591.14.1
sp. zn. IV. ÚS 591/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného JUDr. Milošem Novákem, advokátem AK Jablonec nad Nisou, Komenského 19, proti pravomocnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 6 Tdo 1316/2013-52, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2013 č. j. 1 To 39/2013-1341 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 19. 3. 2013 č. j. 28 T 12/2012-1277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvého stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo jako nepřípustné usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Stěžovatel napadá všechna shora uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle něhož "nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon" a čl. 36 odst. 1 Listiny ("každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu").
Stěžovatel tvrdí, že jeho dovolání bylo přípustné ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přesto však bylo dovolacím soudem odmítnuto. Stěžovatel poněkud nejasně uvádí, že "Nejvyšší soud již v minulosti sám vydal Nález, kde uvádí, že ač dovolání nesplňuje důvody stanovené zákonem, ale petit obsahu dovolání je důvodem k projednání, tak toto dovolání projedná".
Dále stěžovatel tvrdí, že u soudu prvého stupně i soudu odvolacího soudu došlo k porušení zásady "in dubio" ("in dubio pro reo" - pozn. ÚS), neboť byl nesprávně uložen trest, který měl být dle stěžovatele uložen jako souhrnný ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2010, kterým byl stěžovatel odsouzen za jinou majetkovou trestnou činnost, nikoli jako trest samostatný. Stěžovatel uvádí, že písemné záznamy o půjčkách, které měl poskytovat stěžovateli poškozený, včetně doložitelné směnky, končí 29. 8. 2010, tudíž podle stěžovatele "i kdyby ostatní závěry v odsuzujících rozsudcích byly přes moji obranu nezměnitelné, k dokonání posuzovaného zločinu (došlo - pozn. ÚS) předtím, než jsem byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 11 T 55/2010 odsouzen za jiný trestný čin". Podle stěžovatele tak mělo dojít k uložení trestu souhrnného.
Dále stěžovatel napadá skutečnost, že byl usvědčen též výpovědí svědka (svědectvím z přípravného řízení), který v hlavním líčení odmítl svědeckou výpověď s využitím svého práva dle §100 odst. 2 trestního řádu, protože by si mohl přivodit nebezpečí trestního stíhání. Stěžovatel tvrdí, že takové právo svědek neměl, protože byl za obdobné vlastní jednání v té době již pravomocně odsouzen. Jeho svědectví spočívalo jen v tom, co mu měli obvinění sami sdělit s tím, že pokud byla k důkazu čtena jeho výpověď z přípravného řízení, pak ji činil v době, kdy mu měla zajistit výhodnější postavení v jeho trestní věci.
Stěžovatel dále obecně napadá hodnocení důkazů, když uvádí, že "zásada volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu se závěrem, že v obecné rovině je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvého stupně, nemůže být v rozporu se zásadou o nezbytnosti spolehlivému prokazování skutku spáchaného obviněným", přičemž "nesprávné hodnocení důkazů soudy" se "dotýká i uložení trestu" stěžovateli.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obsah ústavní stížnosti vychází z argumentů předestřených již odvolacímu i dovolacímu soudu. Ačkoli namítá porušení ústavně zaručených práv, fakticky je argumentace z velké většiny založena na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů plynoucími z provedeného dokazování.
Ústavní soud předně uvádí, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) Ústavní soud shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
První skupinou případů jsou tzv. opomenuté důkazy. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)].
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazovaní, procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002 (N 69/26 SbNU 207)].
Třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy.
V nyní posuzovaném případě stěžovatel nenamítá, že by došlo k pochybení mající charakter tzv. opomenutých důkazů.
Z hlediska zákonnosti provedeného dokazování namítá pouze skutečnost, že byla použita výpověď svědka z přípravného řízení poté, co svědek odmítl v hlavním líčení vypovídat s odkazem na nebezpečí trestního stíhání, které by mu mohlo hrozit. Stěžovatel nezpochybňuje procesní použitelnost výpovědi svědka z přípravného řízení z důvodů nesplnění podmínek trestního řádu pro použitelnost takovéto výpovědi při hlavním líčení, tak jak je stanovuje trestní řád v §211, nýbrž pouze skutečnost, že svědek v hlavním líčení odmítl vypovídat, ač podle stěžovatele vypovídat měl, tudíž by čtení výpovědi z přípravného řízení nebylo nutné. Stěžovatel tak vychází z určité spekulace, že by výpověď svědka při hlavním líčení byla pro stěžovatele výhodnější než výpověď svědka z přípravného řízení.
K tomu je však nutno uvést, že trestní řád připouští za splnění dalších podmínek přečtení protokolu o výpovědi svědka z přípravného řízení též v situaci, kdy svědek v hlavním líčení odmítne vypovídat bez oprávnění nebo se jeho výpověď v podstatných bodech odchyluje od jeho dřívější výpovědi. Pokud trestní řád připouští použití výpovědi svědka z přípravného řízení i v případě, kdy svědek odmítne vypovídat v hlavním líčení neoprávněně, tím spíše pak nemůže být tvrzeným důvodem nezákonnosti použití výpovědi svědka z přípravného řízení situace, kdy svědek odmítne odepřít výpověď s odkazem na právo nevypovídat dle čl. 37 odst. 1 Listiny a soud tomuto výkladu přisvědčí. Uvedené právo navíc nelze svědkovi upřít a jakkoli ho k výpovědi nutit. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 26/03 ze dne 18. 2. 2004 (N 22/32 SbNU 201) "smyslem a účelem ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu je průmět ústavní maximy zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod do oblasti práva jednoduchého", přičemž "donucování svědka k výpovědi s odvoláním na nepřípustnost jeho opětovného trestního stíhání pro překážku rei iudicatae neobstojí. Výpověď svědka i za uvedených okolností může totiž přinést informace o důkazech, jež by byly s to založit nové právní posouzení předchozí věci, a založit tak důvod k obnově řízení v neprospěch obviněného v již skončeném řízení. Zásada ne bis in idem by tudíž vzhledem k možnosti obnovy řízení, nemluvě pak o možném sebeobvinění ve věci odlišné, nevytvořila bariéru k zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Uvedená námitka stěžovatele tudíž není opodstatněná a postup nalézacího soudu nelze shledat nezákonným, resp. porušujícím právo na spravedlivý proces.
V tomto aspektu pak nezákonný postup soudu, potažmo porušení práva na spravedlivý proces, nelze spatřovat.
Stejně tak nelze stěžovateli přisvědčit, že by z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé nebo že by učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti nijak nespecifikuje, jaké vady v úsudku při hodnocení důkazů se měl soud dopustit, pouze paušálně hovoří o "nesprávném hodnocení důkazů" a staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance.
Z provedeného dokazování vyplývá též závěr o době spáchání trestného činu, tudíž pokud jde o námitku nesprávného uložení trestu, zakládá se výhrada stěžovatele pouze na odlišném pohledu na skutková zjištění soudu, pokud jde o ukončení páchání trestného činu. Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně se měla trestná činnost stěžovatele odehrávat v době od 1. 2. 2010 do dne 10. 1. 2011 (nikoli do 29. 8. 2010, jak uvádí stěžovatel) tedy i po době, kdy byl stěžovatel odsouzen za jinou trestnou činnost shora zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě. Uložení souhrnného trestu, jak požaduje stěžovatel, tak nebylo v daném případě na místě.
Ve vztahu k námitkám týkajícím se odmítnutí přístupu k dovolacímu soudu pak Ústavní soud uvádí, že dovolací soud podrobně zdůvodnil nepřípustnost dovolání, přičemž posoudil dovolání z hlediska důvodů zákonem stanovených. Jak Ústavní soud připomíná "pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem" (usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Ani zde ostatně není z ústavní stížnosti patrné, z čeho stěžovatel vychází, když tvrdí, že dovolání přípustné bylo.
Dovolací soud dostál své povinnosti posoudit, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý z dovolacích důvodů uvedených trestním řádu. Na závěrech a zdůvodnění dovolacího soudu neshledává Ústavní soud žádné pochybení.
Ústavní soud tak uzavírá, že ve všech napadených rozhodnutích obecných soudů nezjistil pochybení, která by mohla zakládat stěžovatelem tvrzená porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2014
Vlasta Formánková, v. r.
předseda senátu