ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1086.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1086/2019-682
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2019 o dovolání, které podala obviněná E. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 12 To 269/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 171/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 8. 2018, sp. zn. 2 T 171/2014 , byla obviněná E. T. uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, kterého se dopustila tím, že
„v XY dne 21. 12. 2013 jakožto prodávající uzavřela kupní smlouvu o prodeji pozemkových parcel č. XY, č. XY a č. XY – vše v katastrálním území XY u XY – s kupujícími manželi D., nar. XY, a J., nar. XY, K., za kupní cenu ve výši 490.000 Kč, ve které v rozporu se skutečností deklarovala, že jí není známo, že by si jakákoliv třetí osoba činila nárok na vlastnictví k předmětným pozemkům, a to přesto, že pozemkové parcely č. XY a č. XY /vše v katastrálním území XY u XY) prodala již kupní smlouvou ze dne 28. 9. 1995 poškozeným manželům E., nar. XY, a M., nar. XY, B. za kupní cenu 132.200 Kč, která byla manželi B. celá zaplacena v souladu se smlouvou poslední splátkou dne 19. 10. 1995;
kupní smlouvu ze dne 21. 12. 2013 s manželi K. pak obžalovaná uzavřela bez vědomí manželů B. přesto, že smlouva s manželi B. z 28. 9. 1995 byla stále platná a manželé B. tak měli nárok na získání vlastnického práva k nemovitostem, jejichž převod byl předmětem smlouvy z 28. 9. 1995, když obžalovaná přitom využila skutečnost, že ani ona, ani manželé B. nepodali na základě smlouvy z 28. 9. 1995 návrh na vklad vlastnického práva manželů B. k uvedeným nemovitostem do katastru nemovitostí;
na základě smlouvy ze dne 21. 12. 2013, kterou obžalovaná uzavřela s manželi K., pak bylo s účinností od 23. 12. 2013 vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo manželů K. k výše uvedeným nemovitostem, čímž ke stejnému dni zanikl nárok manželů B. na vlastnické právo k pozemkovým parcelám č. XY a č. XY (vše v katastrálním území XY u XY), který jim vyplýval z kupní smlouvy uzavřené s obžalovanou dne 28. 9. 1995, takže v důsledku shora popsaného jednání obžalované manželům B. vznikla škoda odpovídající nejméně výši zaplacené kupní ceny, tedy 132.200 Kč“ .
Podle §227 trestního řádu v důsledku předchozího zastavení trestního stíhání obviněné podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu a prohlášení obviněné ve smyslu §174 odst. 4 trestního řádu nebyl obviněné uložen trest. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený E. B. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 12 To 269/2018 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 12. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítla, že jednání popsané ve výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku z důvodu absence příčinné souvislosti mezi sdělením nepravdivých údajů a vznikem škody. V důsledku změny v osobě poškozených nebyla podle obviněné zachována totožnost skutku popsaného v obžalobě. Obviněná dále uvedla, že podvodného jednání ve vztahu k manželům B. by se mohla dopustit pouze v případě, že by s nimi uzavírala smlouvu již v podvodném úmyslu. To ale prokázáno nebylo. Obviněná považuje hodnocení důkazů soudy za nelogické, naplnění objektivní stránky trestného činu není podle ní ničím podloženo a úmysl někoho podvést jí nebyl prokázán. Manželé B. se navíc o pozemek nezajímali a téměř dvacet let s ní nekomunikovali. V takto nejisté situaci a po tak dlouhé době nečinnosti nelze klást nedorozumění z roku 1995 k její tíži, tím spíše v trestněprávní rovině. Trestněprávní postih v tomto případě nahrazuje civilně právní instrumenty k ochraně majetkových práv a zájmů.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 8. 2018, sp. zn. 2 T 171/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 12 To 269/2018, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedla, že prakticky se všemi námitkami, které obviněná uplatnila ve svém mimořádném opravném prostředku, se řádně vypořádal již soud prvního stupně, a protože byly i obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi též soud odvolací. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podle státní zástupkyně obviněná zpochybnila naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku s tím, že absentuje příčinná souvislost mezi sdělením nepravdivých údajů a vznikem škody. Za námitku právní je třeba považovat i námitku, že nebyla zachována totožnost skutku, stejně tak jako námitku, že věc neměla být řešena v relaci trestního práva, neboť bylo dostačující, aby byla řešena v civilněprávní rovině. Státní zástupkyně k tomu uvedla, že v případě trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku není vyloučeno, aby osoba uvedená v omyl byla odlišná od osoby poškozené, tedy osoby, k jejíž škodě pachatel sebe nebo jiného obohatil. V posuzované trestní věci byli uvedeni v omyl manželé K. Přestože obviněná prodávané pozemky již jednou prodala, i přesto deklarovala, že jí není známo, že by si jakákoliv třetí osoba činila nárok na vlastnictví k předmětným pozemkům, kdy využila toho, že manželé B. nepodali návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Přitom ale po celou tuto dobu existoval obligační nárok manželů B. na zápis předmětných pozemků do katastru nemovitostí. Jestliže se manželé K. stali majiteli předmětných pozemků, pak manželům B. byla způsobena škoda ve výši 132.200 Kč, tedy škoda ve výší úhrady kupní ceny za totožné pozemky, která jim nebyla vrácena. Tím obviněná zamezila uspokojení nároku manželů B. na získání vlastnického práva k předmětným pozemkům, neboť vkladem vlastnického práva manželů K. do katastru nemovitostí jejich nárok zanikl pro nemožnost plnění. Příčinná souvislost mezi sdělením nepravdivých údajů manželům K. a vznikem škody manželům B. je tedy podle státní zástupkyně jednoznačně dána. Je zachována i totožnost skutku, když jednání, pro které byla obviněná uznána vinnou, je shodné s tím, které bylo popsáno v obžalobě. Došlo pouze ke změně následku, kdy bylo konstatováno, že škoda nemohla vzniknout manželům K., ale manželům B. Odsuzujícím výrokem o vině nebyl porušen ani §12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť obviněná se trestného činu dopustila sice jednáním, které má soukromoprávní základ, ale na druhou stranu je třeba zdůraznit, že soukromoprávní vztah tvořil pouze rámec jejího podvodného jednání. Z uvedeného úhlu pohledu je důležité, jakým způsobem obviněná zareagovala na zjištění E. B. o tom, že není uveden v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků. Na toto sdělení obviněná reagovala tak, že poškozeného ubezpečovala, že se nic neděje, že je vše v pořádku a že ho upozorní, jakmile bude její exekuce vedená na exekutorském úřadě v Klatovech vyřešena. Poté, co si svědek E. B. ověřil obviněnou sdělené údaje, čekal na vyřízení její exekuce, aby mohl podat návrh na vklad do katastru nemovitostí. V roce 2014 však zjistil, že jako majitel pozemků byl v katastru vyznačen někdo jiný. Je tedy zřetelné, že obviněná zabránila svědku E. B. podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to sdělením zavádějící informace, kterou jej v zásadě také uvedla v omyl. Tvrdila totiž, že nemusí mít obavy o vklad do katastru nemovitostí, neboť vše uvede do souladu s dříve uzavřenou kupní smlouvou, ale až poté, co se vyřeší její záležitosti spojené s řízením o exekuci. Tím, že jej nevyrozuměla, jak slíbila, po vyřízení své exekuce, ale naopak předmětné pozemky prodala, vstoupila věc do řešení prostředky trestního práva, a to i v tom případě, že poškození v zásadě po celou dobu sami nevyvinuli důraznější aktivitu k ošetření svých práv.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněná E. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ani Okresního soudu v Semilech netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Proto není z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevantní dovolací argumentace obviněné, podle které není naplnění objektivní stránky trestného činu ničím podloženo a podvodný úmysl jí nebyl prokázán. Se skutkovými závěry soudů pak nekorespondují ani vyjádření obviněné, že manželé B. se o předmětný pozemek nezajímali a nekomunikovali s ní, stejně jako že se jednalo pouze o nedorozumění z roku 1995. Nalézací i odvolací soud se k otázce skutkového stavu věci podrobně vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Obhajoba obviněné byla na základě provedeného dokazování přesvědčivě vyvrácena. S ohledem na skutkové závěry soudů lze konstatovat, že obviněná v roce 1995 uzavřela s manželi B. kupní smlouvu o prodeji předmětných pozemků a byla jí uhrazena kupní cena ve výši 132.200 Kč. Od smlouvy nebylo nikdy odstoupeno a smlouva nezanikla ani z jiného právního důvodu. Kupní cenu obviněná poškozeným nevrátila. Poškození obviněnou s problémem vkladu práva do katastru nemovitostí v průběhu doby opakovaně kontaktovali, přičemž byli ujišťováni, že obviněná věc vyřeší. Takto s obviněnou komunikovali prostřednictvím syna i v roce 2012 v době, kdy byla nemovitost navíc zatížena exekucí. Při vědomí všech uvedených souvislostí přesto obviněná na konci roku 2013 uzavřela s manželi K. další kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k týmž nemovitostem, a v ní v rozporu se skutečností deklarovala, že jí není známo, že by si jakákoliv třetí osoba činila nárok na vlastnictví k předmětným pozemkům.
Za odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu lze naproti tomu považovat poukaz obviněné na absenci příčinné souvislosti mezi sdělením nepravdivých údajů a vznikem škody, resp. to, že nebyla zachována totožnost skutku popsaného v obžalobě. Oběma otázkám se zevrubně věnovaly v napadených rozhodnutích nalézací i odvolací soud. Jejich úvahy považuje Nejvyšší soud v podstatných částech za přiléhavé, a proto lze na jejich rozhodnutí v podrobnostech odkázat.
Ve vztahu k námitce absence příčinné souvislosti lze stručně připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 – 167). Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti.
Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku, o který v projednávané věci jde, předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 5/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Není proto vyloučeno, aby osoba uvedená v omyl byla odlišná od osoby poškozené, tedy osoby, k jejíž škodě pachatel sebe nebo jiného obohatil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003 sp. zn. 7 Tdo 1074/2003).
Obviněná uvedla v omyl manžele K. tím, že v rozporu se skutečností deklarovala, že si na vlastnictví předmětných nemovitostí nečiní nárok žádná třetí osoba. Ve skutečnosti již existoval závazek obviněné převést vlastnictví nemovitostí na manžele B., kteří na základě smlouvy o prodeji nemovitostí uhradili obviněné celou kupní cenu. Právě nesprávná představa manželů K., vyvolaná obviněnou, že nemovitosti nejsou zatíženy žádnými právními nároky třetích osob, byla jednou z podstatných okolností, které vedly k uzavření kupní smlouvy ze dne 21. 12. 2013. Tím nastala nemožnost plnění ze smlouvy z roku 1995, tedy nemožnost uspokojení nároku poškozených manželů B. na získání vlastnického práva. Současně došlo na straně obviněné k obohacení odpovídajícímu výši kupní ceny uhrazené manžely B., na straně manželů B. ke škodě rovnající se hodnotě jejich pohledávky za obviněnou. Existuje jednoznačný příčinný vztah mezi omylem manželů K., převodem nemovitostí, obohacením obviněné a způsobení škody poškozeným. Z hlediska gradace příčinné souvislosti je omyl manželů K., vyvolaný obviněnou, pro způsobení následku příčinou nejen dostatečně významnou, ale dokonce podstatnou. Nelze totiž pochybovat o tom, že v případě znalosti skutečného stavu věci by manželé K. smlouvu o převodu nemovitostí s obviněnou neuzavřeli. Vyplývá to z jejich svědecké výpovědi i z odstoupení od předmětné smlouvy, ke kterému přistoupili, jakmile se o uzavření předchozí smlouvy dozvěděli. Námitka obviněné o absenci příčinného vztahu mezi sdělením nepravdivých údajů a vznikem škody proto nemůže být nikterak opodstatněná.
Pokud jde o další námitku obviněné, pak v obecné rovině platí, že totožnost skutku je zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obžalovaného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Z obžalovací zásady uvedené v §220 odst. 1 trestního řádu a §220 odst. 3 trestního řádu vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Je třeba mít na paměti, že skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením. Podstata skutku z hlediska §220 odst. 1 trestního řádu tedy spočívá v účasti obžalovaného na určité události popsané v žalobním návrhu, z které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákoníkem.
V projednávané věci lze souhlasit se závěrem nalézacího i odvolacího soudu, že totožnost skutku popsaného v obžalobě byla zachována. A to již z toho důvodu, že nepochybně existuje shoda mezi jednáním obviněné popsaným v obžalobě a ve výroku odsuzujícího rozsudku. Shodu však lze nalézt i v jednáním způsobeném následku, jímž je v případě trestného činu podvodu změna na cizím majetku. Jak v žalobním návrhu, tak v odsuzujícím rozsudku byly uvedeny stejné rozhodné skutkové okolnosti týkající se obou kupních smluv (včetně uhrazení kupní ceny). Rozdíl spočívá pouze v přiřazení rozdílného právního významu jednotlivým okolnostem, kdy v důsledku odlišného právního posouzení je za poškozeného označena jiná osoba. Nejedná se však o odlišný následek jednání obviněné, nýbrž pouze o odlišný účinek související s rozdílným předmětem útoku. Nebylo tak možné přisvědčit ani výhradám obviněné stran totožnosti skutku.
Pokud jde o další dovolací námitky, že podmínkou pro dovození trestní odpovědnosti by bylo prokázání jejího počátečního podvodného úmyslu přítomného již v okamžiku uzavření kupní smlouvy z roku 1995 a že v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe není namístě uplatňovat prostředky trestního práva, obviněná nerespektovala soudy zjištěný skutkový stav věci popsaný výše. Nyní projednávané trestné jednání obviněné spadá do konce roku 2013 a spočívá v deklarování nepravdivých skutečností manželům K. Z hlediska subjektivní stránky je proto významné pouze to, že obviněná věděla o předchozí kupní smlouvě s manželi B. a o trvání závazku z ní vyplývajícího, o uhrazené kupní ceně, kterou nikdy nevrátila, i o snaze o vyřešení otázky vkladu práva do katastru nemovitostí. Že neuzavírala původní smlouvu z roku 1995 v podvodném úmyslu, nemá na posouzení věci žádný vliv. Obdobně nelze souhlasit s obviněnou, že dovození její trestní odpovědnosti je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Dovolací argumentace obviněné totiž staví především na tvrzení, že se z její strany jednalo pouze o jakési nedorozumění z roku 1995. Tato její obhajoba však byla v řízení bezpečně vyvrácena, kdy je jí naopak kladeno za vinu jednání v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Ve vztahu k zásadě vigilantibus iura scripta sunt je pak třeba odlišovat případy, kdy náprava určitého protiprávního stavu je snadno dosažitelná civilními prostředky ochrany práv a oprávněných zájmů jednotlivců v oblasti soukromoprávních vztahů, avšak namísto individuální aktivity jednotlivce, aby střežil svá práva, nastupuje náprava prostřednictvím trestní represe, od případů, kdy pachatel vědomě zneužije nedostatečnou aktivitu a bdělost poškozených v soukromoprávních vztazích, a v zájmu z ní neoprávněně profitovat se dopustí trestné činnosti. U obviněné jde o druhou z popsaných situací. Proto skutečnost, že poškození nebyli dostatečně bdělí ke svým právům předtím, čímž umožnili obviněné trestný čin spáchat, není z hlediska případného snížení společenské škodlivosti okolností dostatečně významnou. V dalších úvahách ohledně míry společenské škodlivosti jednání obviněné pak dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, zejména na úvahy o výši způsobené škody, právní vzdělání obviněné i opakované ujišťování poškozených, že záležitosti okolo převáděných nemovitostí dá do pořádku.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu