ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1101.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1101/2019-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2019 o dovolání obviněného D. K. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 To 149/2019-118, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 174/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 To 149/2019-118, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2019, č. j. 4 T 174/2018-79, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2019, č. j. 4 T 174/2018-79, byl obviněný D. K. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen podle §353 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 21 měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen též trest propadnutí věci, a to v rozhodnutí specifikované pistole zn. CZ P-07 9 mm Luger.
2. Trestné činnosti se podle rozsudku nalézacího soudu obviněný dopustil tak, že dne 24. 10. 2018 v době kolem 6:13 zastavil ve vozidle Ford Transit na křižovatce ulic Purkyňova a Dobrovského v Brně, kdy po krátké rozepři s poškozeným L. V., který řídil vozidlo Škoda Octavia vytáhl krátkou střelnou zbraň v pouzdře, touto namířil přes otevřené okénko vozidla na poškozeného se slovy, že má z místa vypadnout. V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na předmětný rozsudek nalézacího soudu.
Proti tomuto rozsudku následně obviněný podal řádný opravný prostředek, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ve veřejném zasedání konaném dne 18. 4. 2019 pod č. j. 9 To 149/2019-118 tak, že podané odvolání zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obě shora uvedená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce obsáhlým dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný nejprve rozvedl svou argumentaci k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., kdy má za to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, ač byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání v podobě rozhodnutí spočívajícího na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V daném případě má dovolatel za to, že soudem zjištěný skutek nenaplňuj znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, neboť je dána existence okolností vylučujících protiprávnost v podobě jednání v přiměřené nutné obraně. Obviněný připomněl, že dle výpovědi svědka V., resp. z dokazování v hlavním líčení vyplynulo, že to byl právě poškozený, kdo svou nebezpečnou a agresivní jízdou vyprovokoval incident, zablokoval auto obviněného, vystoupil jako jediný z vozidla a měl v ruce předmět ve tvaru tyče (teleskopický obušek či baseballovou pálku). Pokud tuto hrozbu obviněný odvracel zbraní, resp. hrozbou užití zbraně, aniž došlo k výstřelu, jednalo se o zcela přiměřenou reakci ve smyslu nutné obrany. Mimo to obviněný dovodil, že i v případě, kdy skutková a právní věta budou v souladu, nedosahuje skutek potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
6. Dále obviněný poukázal, při obsáhlém zdůraznění ústavních základů práva obviněného na spravedlivý proces, na problematiku extrémního rozporu skutkových zjištění soudu s provedenými důkazy. Výpověď poškozeného V. vnímá jako účelovou již stran popisu jeho jízdy. Dále byla zmíněna situace, kdy V. vyzval obviněného, aby vystoupil z vozu, že mu dá „přes držku“. Ve chvíli, kdy poškozený vystoupil z vozu a šel k obviněnému, použil posledně uvedený videokamery válcovitého tvaru, která mohla vzbudit u obviněného vzhledem k jeho špatnému zraku, jakož i nedostatečnému osvětlení ulice (kdy této okolnosti nalézací soud nevěnoval dostatečnou pozornost), domněnku, že se jedná o střelnou zbraň. Soud prvního stupně tak nevyhodnotil provedené důkazy za užití zásady presumpce neviny a uvěřil nedůvodně výpovědi poškozeného, ve spojení s poznatkem, že obviněný je držitelem střelné zbraně a před více jak 10 lety byl odsouzen pro nebezpečné vyhrožování se zbraní. Ze strany soudu nedošlo ani k adekvátnímu zjištění v podobě rekognice na určení zbraně, kterou mohl poškozený vidět.
7. Obviněný dále poukázal na problematiku opomenutých důkazů, kdy sice nalézací soud uvedl jejich výčet v napadeném rozsudku, ale nikoli již, jaká skutková zjištění z nich vyplývají, nebo zda je při svém rozhodování vzal v úvahu. Dále soud opomenul v rozsudku zmínit důkazy navržené obviněným (osvětlení místa činu, existence pouzdra k pistoli), které soud svým usnesením ze dne 22. 2. 2019 odmítl provést, resp. v případě navrženého provedení vyšetřovacího pokusu či prověrky na místě (ohledně jízdy obou aktérů) se takovým návrhem nezabýval vůbec. Obviněný poukázal též na nelogičnost v jednání poškozeného, který sice měl mít v důsledku jednání obviněného strach o svůj život, ale i přesto posléze pronásledoval vozidlo obviněného, aby zjistil jeho registrační značku. Toho si obviněný vůbec nevšiml, po svém příjezdu domů ukázal nahraný incident manželce, a jelikož k podání vysvětlení u policie došlo až 5. 12. 2019, byl již záznam v mezidobí přetočen. Dovolatel v souvislosti s tvrzeným kamerovým záznamem popsal v dovolání účinky, jaké má nahrávání jiného na organismus takové osoby. K tomu pak doplnil, že zatímco jeho výpověď byla po celou dobu trestního řízení konstantní, v případě poškozeného docházelo k odlišným verzím, zejména zda vystoupil z vozidla.
8. Obviněný též poukázal na další příklady extrémního nesouladu, který má za daný ve vztahu k nedostatečnému osvětlení ulice v době spáchání činu, kdy již tuto skutečnost nalézací soud nesprávně zhodnotil slovy, že rušná křižovatka, jakou místo bylo, musela být dobře osvětlena, ač z pořízeného kamerového systému je patrna tma. Jak již bylo dříve uvedeno, poškozený nosí brýle a za shora uvedených podmínek tak nemohl vnímat, čím na něj obviněný míří. K tomu byl u hlavního líčení proveden vyšetřovací pokus, při němž státní zástupkyně shodně s poškozeným, obhájcem i obviněným uvedli, že pokud je zbraň v pouzdře, není vidět jak hlaveň, tak rukojeť pistole. Poškozený se tedy za této situace, kdy navíc obviněný byl ve vozidle a byl na něj vrhán stín, mohl jen domnívat, že vidí zbraň. Tato svá tvrzení obviněný ve svém dovolání doložil také skupinou fotografií, na nichž je zobrazena videokamera, která je při držení se zbraní podle jeho názoru zaměnitelná. Stejně tak poškozený uvedl, že zbraň měl obviněný v hnědém pouzdře, ač je tento držitelem toliko pouzdra černé barvy. K posledně uvedené skutečnosti pak obviněný velmi obsáhle rozvedl svou argumentaci k pořízení zbraně a problematice procesu rekognice.
9. Další skupinu námitek obviněného tvořily nezákonné důkazy, o které soud své závěry opřel. Jedná se o provedení rekognice u hlavního líčení, kdy poškozenému byly ukázány tři věci, a to pistole, pouzdro na pistoli a videokamera. Poškozenému byly předloženy jen tyto tři věci, aniž byla každá z nich zařazena mezi skupinu věcí téhož druhu, jak to požaduje ustanovení §104b tr. ř. Svědek v návaznosti na tento chybný postup nemohl, než označit pistoli jako věc užitou obviněným.
10. V neposlední řadě obviněný namítl, že mu byl rozsudkem nalézacího soudu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a to konkrétně v případě trestu propadnutí věci v podobě pistole zn. CZ P-07 9 mm Luger. Předně uvedl, že takový trest nemůže být uložen vůči věci, kterou jak tvrdí, neměl u sebe, a nelze ji tedy posoudit jako nástroj trestné činnosti. I pokud by však pistoli měl na místě činu, bylo již výše uvedeno, že jeho jednání vykazovalo znaky nutné obrany a trest není na místě. Mimo to, dle obhajoby, soud prvního stupně konstatoval spáchání jednoho skutku, který se nikdy více neopakoval, a nemohlo tak jít o nástroj trestné činnosti o více činech jak uvádí §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podmínky shora uvedeného zákonného ustanovení předpokládají uložení sankce pro případy věci upravené pro páchání trestné činnosti, či předmětu pořízeného pachatelem z výnosu z trestné činnosti. Pistole je však běžnou sériově vyráběnou věcí, kterou si může zakoupit úplně každý. V závěru dovolání pak obviněný vznesl přesvědčení, že jemu uložené tresty jsou i za situace, kdy by se jednání skutečně dopustil, nepřiměřeně přísné a navrhl, aby byly sníženy v odvislosti na „nebezpečnost a závažnost trestného činu“.
11. Závěrem svého dovolání tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně a přikázal věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně aby sám rozsudkem obviněného obžaloby zprostil.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém podání toliko stručně uvedl, že se k dovolání obviněného nebude vyjadřovat a vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud o věci rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
14. Je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., pročež Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné námitky jsou podřaditelné pod důvody, na nichž svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl. V tomto případě obviněný formálně poukázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř.
15. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli však k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně pak může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, a to za situace, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě dochází k dotčení ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanovení čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
16. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
17. Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., subsumuje námitku uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jimž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody). Je třeba doplnit, že pod daný dovolací důvod není možno podřadit pouhou námitku nepřiměřenosti trestu, ať již by tento byl vnímán jako nepřiměřeně přísný či naopak mírný, nejedná-li se o situace, kdy dojde k uložení nepřípustného druhu trestu anebo překročení jeho příslušné trestní sazby.
18. Důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněným podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. Při promítnutí výše uvedeného lze tedy učinit následující závěry. Předně Nejvyšší soud stručně shrnuje velmi obsáhlou dovolací argumentaci následovně. Obviněný popřel spáchání činu tak, jak byl vymezen v rozhodnutí soudu prvního stupně, když zdůraznil, že vůči poškozenému, kterého považuje vzhledem k agresivní a bezohledné jízdě, za iniciátora celého incidentu, který také jako jediný vystoupil z auta a choval se násilně, resp. násilným jednáním hrozil, použil nikoli pohrůžku střelnou zbraní, ale namířil na něj palubní kameru, kterou si poškozený mohl při špatných světelných podmínkách, vzhledem k jejímu tvaru a faktu, že nosí brýle splést s pistolí. Obviněný celý incident nahrál a ukázal také bezprostředně poté manželce, ale jelikož byl policií kontaktován až za poměrně dlouhou dobu, nahrávka byla přetočena. Obviněný v souvislosti s výše uvedeným vznesl námitky tzv. extrémního nesouladu mezi soudy provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a současně poukázal na existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy soud prvního stupně ty, které provedl, dále ve svém rozhodnutí nerozvedl, stejně jako nepřistoupil bez jakéhokoliv zdůvodnění k provedení obhajobou navržených dalších důkazů. Z hlediska vadného procesního postupu bylo nalézacímu soudu též vytknuto nezákonné provedení rekognice u hlavního líčení v podobě ukázání tří odlišných věcí poškozenému (pistole, pouzdra, videokamery). Obviněný v dovolání velmi obšírně rozvedl chování poškozeného a poukázal na účelovost jeho výpovědi. Dospěl též k přesvědčení, že i pokud by střelnou zbraň vůči poškozenému použil, pak právě pro agresivní chování L. V. a fakt, že tento měl v rukou tyčový předmět, by reakce obviněného splňovala předpoklady jednání v nutné obraně. V návaznosti na tyto skutečnosti proto bylo na místě obviněného zprostit obžaloby a pokud mu namísto toho byl uložen trest odnětí svobody, byť podmíněně odložený, je tento třeba vnímat jako nezákonný, stejně jako trest propadnutí pistole, který pro povahu zbraně a způsob spáchání trestné činnosti ani nenaplňuje zákonná kritéria takového postupu. Celkově pak obviněný uloženou sankci vnímá jako nepřiměřenou.
20. Pokud se týká obsáhlé série námitek k procesnímu postupu nalézacího soudu a jeho hodnotícím závěrům, k nimž po provedeném dokazování dospěl, je Nejvyšší soud povinen připomenout, že není institucí, která by tvořila třetí stupeň přezkumu skutkových okolností případu. Provádění důkazů a jejich hodnocení je privilegiem nalézacího soudu a možnost případných korekcí pak přísluší v zákonech vymezených případech toliko soudu odvolacímu. Nejvyšší soud by přitom byl do takto zjištěného stavu oprávněn zasáhnout zcela výjimečně, při zjištění natolik flagrantních nedostatků, které by zavdávaly existenci shora avizovaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nich vyvozenými. Je zřejmé, že právě na existenci takového rozporu se obviněný snaží ve svém dovolání upozornit. Jeho argumentace, kterou již ostatně uplatnil před nižšími soudy, je však v drtivé většině pouhou polemikou s hodnocením důkazů a závěry, na nichž svá rozhodnutí vystavěly nalézací, jakož i odvolací soud. Nutno zdůraznit, že obviněný se snaží prezentovat vlastní, pro něj příznivější, verzi možného způsobu páchání trestné činnosti, která však zcela ignoruje potřebu vycházet nejen z existence jednotlivých důkazů, ale zejména z jejich vzájemného propojení a posouzení ve světle formální logiky.
21. Toliko pro stručnost je na místě konstatovat, že nalézací soud vycházel při své rozhodovací činnosti v podstatě z dvou protichůdných tvrzení obviněného a poškozeného, tedy aktérů dopravního incidentu. Jako věrohodnou pak vyhodnotil právě výpověď L. V., když společně s odvolacím soudem upozornili, že tvrzení poškozeného nestojí osamoceně, ale je podporováno skutečností, že obviněný je držitelem střelné zbraně a v minulosti se s touto dopustil obdobného jednání. V uvedeném směru Nejvyšší soud nemá námitek k hodnocení, jež zaujaly nižší soudy, když dané skutečnosti nikterak nevybočují z mezí formální logiky. Poškozený před incidentem obviněného neznal, nemohl vědět o jeho trestní minulosti či skutečnosti, že vlastní střelnou zbraň. Jeho trestní oznámení, které učinil u policejního orgánu téhož dne, proto nelze vnímat jako jakkoliv účelové či vykonstruované a lze mít bez důvodných pochybností za to, že obviněný při incidentu měl u sebe střelnou zbraň, kterou použil tím, že ji namířil na poškozeného.
22. Je pravdou, že z hlediska odůvodnění úvah nalézacího soudu je tomuto třeba vytknout, že se podrobněji nezaobíral skutečností, na kterou se obhajoba snažila poukázat po celou dobu řízení před soudem, a to možnost záměny pistole za videokameru, resp. její uložení v pouzdře jiné barvy než deklaroval poškozený (byť této námitce se nalézací soud stručně věnoval v bodě 17 in fine odůvodnění svého rozsudku). Ačkoliv dané skutečnosti nemusí nutně vést ke znevěrohodnění výpovědi poškozeného, soudy jsou povinny se zaobírat komplexně všemi významnými okolnostmi, které vyjdou najevo, o to více, že na ně poukázala obhajoba a u hlavního líčení dne 22. 2. 2019 pak došlo z její strany k určité snaze o ověření schopnosti osoby rozpoznat namířenou pistoli uloženou v koženém pouzdře. Daná výtka by však bez dalšího neměla rozhodující význam pro postup, k němuž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí přistoupil a výše řečené je tedy uváděno spíše k činnosti nalézacího soudu pro futura.
23. Další dovolatelova argumentace brojící proti účelovosti tvrzení poškozeného zůstává opět v rovině nepodložených úvah, kterými obviněný nesměřuje své námitky do vytyčených dovolacích důvodů, ale vytváří pouze vlastní verzi průběhu skutkového děje na základě naopak jím tvrzených zavádějících okolností. Je tak tomu hned v počátku dovolání, kdy obhajoba zcela nepodloženě poukazuje (bod 8 podání), že podle svědectví poškozeného V. tento vystoupil z vozidla, šel k autu obviněného a v ruce přitom měl předmět ve tvaru tyče. Takovou skutečnost poškozený nikdy neuvedl, jedná se naopak o osamocené tvrzení obviněného, které tento v dovolání vydává za prokázaný fakt. Táž argumentace se pak objevuje v podaném dovolání opakovaně a nižší soudy vysvětlily, proč takové obhajobě neuvěřily. Stejně tak je třeba spatřovat výrazně upravené hodnocení podle vlastní potřeby v námitce provedení nezákonného důkazu v podobě rekognice za nedodržení podmínek v §104b tr. ř. Nejvyšší soud na tomto místě nepovažuje za potřebné věnovat pozornost otázce naplnění podmínek provádění rekognice v trestním řízení, neboť jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 2. 2019 (č. l. 61 verte), jakož i z 22. 2. 2019 (č. l. 75–76), nalézací soud k tomuto nikdy nepřistoupil, ale pouze v rámci provádění dokazování předložil svědku V. k nahlédnutí obrazovou dokumentaci, resp. dotčené věci in natura k vyjádření stran poznání pistole, pouzdra, a videokamery. Obhajoba tedy přisoudila danému postupu soudu opět zcela mylný význam.
24. Pokud se týká námitky, že rozhodnutí nalézacího soudu je zatíženo vadou v podobě tzv. opomenutého důkazu, nemůže se ani s takovým názorem dovolatele Nejvyšší soud ztotožnit. Opomenutým důkazem je zejména takový důkaz, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 6 Tdo 725/2017 ze dne 20. 7. 2017 a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14, nebo usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 591/14). Obviněný dává svou námitku do souvislosti jednak s nedostatečným odůvodněním závěrů nalézacího soudu, jaké poznatky učinil z provedených důkazů, jejichž výčet je uveden v bodě 10 odůvodnění rozsudku a dále, že nalézací soud opomenul vysvětlit, jaké důvody jej vedly k neprovedení dalších, obhajobou navržených důkazů.
25. Stran prvé z uvedených námitek je třeba uvést, že ačkoliv zdůvodnění nalézacího soudu v daném směru je skutečně velmi strohé, přesto jednotlivé uvedené důkazy zakomponoval do svých hodnotících úvah. Je třeba připomenout, že obsah trestního oznámení poškozeného V. a jeho časové zařazení představovaly pro nalézací soud jeden z podpůrných důvodů při hodnocení svědkovy věrohodnosti v řízení před soudem, obdobně jako tomu bylo u osobních materiálů obviněného a jeho předchozí trestné činnosti. Stejně tak fotodokumentace pistole, pouzdra a videokamery byly použity k vyvození představy o případné zaměnitelnosti předmětu ze strany poškozeného.
26. V případě tvrzení obviněného o nevypořádání se nalézacího soudu s jeho návrhy na doplnění dokazování lze sice této argumentaci přisvědčit, když soud prvního stupně skutečně pochybil a danou problematiku vůbec nereflektoval, nicméně nápravy bylo v tomto směru dosaženo ze strany soudu odvolacího, jež v bodě 12 svého usnesení vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné dokazování doplnit.
27. Při sumarizaci výše uvedeného lze tedy konstatovat, že dovolatelem uplatněné námitky pojící se k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení nebyly s to, takový zákonný dovolací důvod naplnit, když obviněný napadal výhradně postup nižších soudů při hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů, avšak činil tak výhradně za prezentování vlastních, účelově uváděných skutečností, které neměly v provedeném dokazování žádný podklad. Stejně tak je třeba hodnotit jeho názor, že ze strany obviněného by se i v případě, že by zbraň skutečně použil, jednalo o nutnou obranu, neboť poškozený se jej chystal aktivně napadnout, či minimálně za tím účelem vystoupil z vozidla a v ruce držel blíže nespecifikovanou tyč. Také tato argumentace nedopadá na chybné právní posouzení skutku, ale obviněný opět napadá zjištění soudů, která jsou však s jeho názorem odlišná, když držení takové tyče poškozeným nebylo dovozeno.
28. Za jediný podřaditelný důvod, který tak bylo možno k uplatněnému dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), resp. l ) tr. ř. vztáhnout, je námitka absence takové společenské škodlivosti jednání obviněného (dovolatel opakovaně nesprávně užívá pojem společenské nebezpečnosti, od něhož bylo v souvislosti s účinností zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, upuštěno), která by v případě jednání obviněného vyžadovala zásah trestněprávních norem. Nejvyšší soud v souvislosti s touto námitkou přezkoumal napadená rozhodnutí právě, co do otázky nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení a ačkoliv obviněný následná pochybení výslovně nenamítá, bylo je třeba pod takový dovolací důvod subsumovat a dovolání ve výsledku přisvědčit.
29. Jak již bylo uvedeno výše, soudy prvního a druhého stupně vycházely v podstatě ze dvou protichůdných tvrzení poškozeného a obviněného, když se rozhodly jako věrohodnou posoudit výpověď prvně jmenovaného. V podstatě mezi oběma subjekty nebylo sporné, že mezi nimi došlo k vyhrocení situace při řízení motorových vozidel. Ačkoliv se názorově rozcházejí v tom, kdo celý incident svou bezohlednou jízdou vyprovokoval a jak se kdo následně choval, shodně popisují, že ve výsledku poškozený vystoupil ze svého vozidla Škoda Octavia a šel k autu obviněného, aby si „věc vyříkali“. Na tomto místě se opětovně názorově rozchází, když každý z nich tvrdí, že právě jeho chování nebylo nikterak vulgární a nevybočovalo z mezí společenského chování, a byl to druhý z nich, kdo užil nadávky a výhrůžky. Je pravdou, že incidenty obdobného rázu se v dopravě stávají stále častěji, přičemž není neobvyklé, že situace je vyeskalována oboustranným chováním dotčených účastníků silničního provozu. Také v tomto případě nelze vyloučit, resp. vzhledem k tvrzení obviněného a poškozeného je třeba považovat za vysoce pravděpodobné, že k určité míře agresivity došlo u obou jmenovaných. K takovému závěru lze dospět už jen proto, že to byl právě poškozený, kdo vystoupil ze svého auta a šel záležitost „řešit“, resp. sám uvedl, že po narážce obviněného, že mu „rozbije hubu“, jej vyzval „aby to zkusil“. Dané skutkové závěry pak navazují na zjištění nalézacího soudu, že incident v podstatě ukončil obviněný tím, že vytáhl a namířil legálně drženou pistoli na poškozeného a vyzval jej ve smyslu „aby vypadl“. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že takto apel obviněného popsal ve své výpovědi sám poškozený L. V. (bod 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
30. Podle ustanovení §353 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu nebezpečného vyhrožování dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Nalézací soud z výše uvedených alternativ základní skutkové podstaty podřadil jednání obviněného naplnění znaků jinému vyhrožoval usmrcením , přičemž dále jednání posoudil též ve smyslu §353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jako spáchané se zbraní . Podstatou takového jednání tedy je, aby pachatel jinému adresoval takovou výhrůžku usmrcením, kterou lze vnímat jako důvodnou. Tou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, a proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3285–3286).
31. Při podřazení nalézacím soudem učiněných skutkových zjištění, z nichž vychází samotný popis skutku v rozsudku Městského soudu v Brně, zákonné kvalifikaci, již na první pohled absentuje jakákoliv přímá výhrůžka obviněného, že poškozeného usmrtí. Ačkoliv jednání, které naplňuje znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování, nemusí mít vždy verbální podobu, ale lze takto konat i konkludentně, např. posunky či názornými gesty, musí i z těchto být hrozba smrtí dostatečně zřejmá, aby jí poškozený porozuměl a mohla v něm vzbudit důvodnou obavu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1042/2013). Je zřejmé, že nižší soudy vyvozovaly takovou pohrůžku z obviněným namířené zbraně. Zcela však při své činnosti rezignovaly na zohlednění dalších okolností, které v dané chvíli panovaly. Pro úplnost musí Nejvyšší soud rovněž poukázat na počáteční pochybení policejního orgánu při prošetřování oznámení poškozeného. Obviněný svou obhajobu založil, mimo jiné, na existenci údajného záznamu celého incidentu na jeho kameře, který v mezidobí smazal (ač jej před tím ukázal manželce). Nalézací soud této verzi neuvěřil, když se lze do jisté míry ztotožnit s názorem, že právě pro předchozí zkušenost obviněného s trestním stíháním by bylo logické, kdyby záznam archivoval, ať již na originální paměťové kartě, nebo stažením záznamu např. do počítače nebo na jiné médium. To však nic nemění na dosti nepochopitelném postupu policie, která dne 24. 10. 2018 získala poznatek o možném spáchání trestného činu, kdy pachatel měl použít hrozby střelnou zbraní, disponovala identifikačními údaji v podobě registrační značky vozidla užívaného obviněným, kterého tak mohla jednoduše ztotožnit, avšak namísto toho došlo k jeho kontaktování až dne 5. 12. 2018, tedy o šest týdnů později. Tím tak vznikl prostor pro určité pochybnosti, které je v rámci zásad trestního řízení třeba vyhodnotit vždy ve prospěch obviněného.
32. Pomine-li tedy Nejvyšší soud stále spornou otázku, který z účastníků silničního provozu vyprovokoval incident, byl to právě poškozený, kdo jeho verbální část zahájil tím, že zastavil své vozidlo vedle automobilu obviněného, stáhl okýnko a začal výměnu názorů. A byl to následně opět poškozený, kdo ze svého vozidla vystoupil a chtěl řešit věc na ulici. Naopak obviněný po celou dobu seděl ve svém vozidle a nevystupoval. Za dané situace tedy nebylo možno učinit opodstatněný závěr, že by to byl právě obviněný, kdo byl aktivnější a snažil se situaci eskalovat. Je sice pravděpodobné, že mezi ním a poškozeným došlo k ostřejší výměně názoru a rovněž nelze vyloučit, že poškozenému sdělil – jak uvedl L. V. – „něco ve smyslu, že mu rozbije hubu“. Na to bylo reagováno ze strany poškozeného výzvou, aby obviněný vystoupil (a tudíž aby se situace dále vyhrotila). Obviněný se měl – opět podle poškozeného – chystat vystoupit, ale nakonec na L. V. vytáhl pistoli v pouzdře a řekl něco ve smyslu „vypadni“. Obviněný tedy žádným způsobem výslovně nevyhrožoval poškozenému usmrcením. Pokud vytáhl pistoli, pak tato byla uložena v pouzdře a v takové pozici nebyla tedy přímo připravena ke střelbě. Mimo to obviněný nevykazoval známky aktivního jednání směrem k použití zbraně a je proto otázkou nakolik hrozba jejím prostřednictvím byla s to vyvolat důvodnou obavu poškozeného o život. Ačkoliv poškozený uvedl, že jej chování obviněného vyděsilo a přimělo ho, aby nasedl zpět do auta, obviněný další známky pohrůžky zbraní nevykazoval a je zřejmé, že pokud namířil zbraň na poškozeného, chtěl tím pouze dosáhnout ukončení celé situace. Lze ostatně poukázat na výpověď poškozeného na č. l. 60 verte (5. odstavec), kde uvedl, že jednání obviněného vnímal tak, že jej tento chce nějak zastrašit, aby ukončil konfrontaci. Nalézací, ani odvolací soud se tak ve svých úvahách dostatečně nezaobíraly otázkou důvodnosti užití zbraně obviněným, okolnostmi za jakých tak činil a čeho tím chtěl dosáhnout, stejně jako míry závažnosti výhrůžky a důvodnosti obavy, která při všech nastalých okolnostech z jednání obviněného vyplývala. Nutno na tomto místě poukázat právě na dřívější odsuzující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 9 T 49/2009, na nějž nalézací soud opakovaně poukázal při hodnocení osoby obviněného. Ačkoliv nalézací soud v dřívějším jednání spatřuje shodu se stávající trestnou činností obviněného, nelze tomu přisvědčit. Právě v dříve projednávané věci šlo o aktivní výhrůžné chování obviněného, který směrem k poškozenému J. K., sedícímu ve vozidle, křičel, aby vystoupil, že jej zabije, mířil na něj přitom zbraní a snažil se otevřít dveře na straně řidiče.
33. Při absenci výslovné výhrůžky usmrcením ze strany obviněného v nyní projednávané věci zůstává nejasné, proč nalézací soud přistoupil právě k této právní kvalifikaci jednání, a nezvolil např. méně intenzivní posouzení hrozby těžkou újmou, když pouhé vytažení střelné zbraně, navíc uložené v pouzdře, a namíření na jinou osobu je tomto směru třeba bez dalšího hodnotit jako nedostačující. Nalézací soud též neobjasnil, zda jednání obviněného, pokud v něm nedohledal známky nutné obrany, bylo z hlediska společenské škodlivosti s to dosáhnout takové intenzity, aby vyvstal požadavek zásahu prostřednictvím trestněprávních norem, a nepostačovalo užití norem jiného právního odvětví. Je třeba připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je dále doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
34. Za shora uvedených okolností proto Nejvyšší soud nemůže akceptovat závěry nižších soudů o vině obviněného D. K. přečinem nebezpečného vyhrožování. Lze shrnout, že nalézací, jakož i odvolací soud zcela opomenuly svou povinnost vycházet při podřazení skutkových zjištění kvalifikačním znakům zákonné úpravy jimi zvažované trestné činnosti ze všech okolností případu. Na jejich základě pak nedošlo k adekvátnímu objasnění existence všech znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu. Nebylo především objasněno, v čem soudy spatřují výhrůžku usmrcením ze strany obviněného, ani důvodnost obavy poškozeného, že tato může být realizována. Nejvyšší soud připomíná, jak již bylo rozvedeno výše, že ačkoliv výhrůžka může být učiněna nejen verbálně, ale též konkludentně, vždy musí být takové intenzity, aby vzbudila v adresátovi natolik důvodnou obavu, kterou lze podřadit reálnému očekávání, že pachatel naplní její obsah. Na tomto místě ostatně ani obviněný nejednal konkludentně, ale svým projeven se snažil ukončit incident tím, že vyzval poškozeného, aby odešel, což posledně jmenovaný potvrdil ve své výpovědi. Byť by tedy svou žádost podpořil, při takto vyhrocené situaci, namířením střelné zbraně, neobjasnily soudy, z čeho měla při všech těchto okolnostech vyplývat obava, že obviněný zbraní uloženou v pouzdře, a tudíž zjevně neurčenou k okamžité střelbě, zaútočí na poškozeného, a to s cílem jej usmrtit. Vzhledem k chování jednotlivých subjektů pak nebylo též nikterak zohledněno kritérium společenské škodlivosti jednání obviněného, a to v případné celé škále možného posouzení věci, počínaje uznáním obviněného vinným uvedeným trestným činem, zvolením jiné trestněprávní kvalifikace, posouzení jeho jednání jako přestupku či dokonce jako zcela postrádajícího znaky obecné protiprávnosti. V daném ohledu proto bude na soudu prvního stupně, aby věc v novém řízení opětovně pečlivě posoudil, odůvodnil veškeré skutečnosti nezbytné pro učinění meritorního závěru, přičemž bude vázán povinnosti, aby v případě jakýchkoliv pochybností přičítal jejich existenci ve prospěch obviněného.
35. Pokud se týká argumentačních námitek obviněného směrem k nezákonně uloženému trestu, pak i tento dovolací důvod lze mít s ohledem na uložený trest propadnutí věci za důvodný, byť opět paradoxně nikoliv pro žádné z obhajobou uvedených tvrzení. Bez ohledu na výše uvedené konstatování k otázce právního posouzení skutku, by v případě, že by došlo za uvedených okolností ze strany obviněného ke spáchání daného trestného činu nebylo možno hovořit o jakkoliv nepřiměřené trestní sankci, nehledě na skutečnost, že – jak bylo uvozeno výše – takovéto námitky nelze podřadit pod dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz bod 17 tohoto usnesení). Stejně tak zcela irelevantní a nepodléhající dovolacímu přezkumu z uvedeného důvodu jsou námitky, že uložený trest je nezákonný, neboť se obviněný trestné činnosti nedopustil. Takové tvrzení je odvozováno od hodnotících závěrů soudů stran skutkového a právního posouzení věci a nemá žádnou spojitost se zákonností uložené trestní sankce. V neposlední řadě též argumentace obviněného směrem k uložení trestu propadnutí věci tak, že uvedená pistole nemůže být kvalifikována jako nástroj trestné činnosti, jednak pro svou povahu, jakož i vzhledem k tomu, že se nejedná o nástroj trestné činnosti o více činech, je naprosto mylná a nemající základ v rovině právní či judikaturní úpravy. Zbraně, jakékoliv povahy, jsou zcela typickou ukázkou věcí, které se v souvislosti s pácháním násilné trestné činnosti stávají předmětem trestu propadnutí věci nehledě na to, zda se pachatel dopustí jednoho či více činů.
36. Za nesprávný je však třeba označit postup nalézacího soudu při ukládání trestu propadnutí věci v podobě pistole zn. CZ P-07 9 mm Luger, výr. č. XY. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku může soud uložit trest propadnutí věci, která je nástrojem trestné činnosti. Uvedené zákonné znění bylo včleněno do českého právního řádu v souvislosti s novelou zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (zákon č. 287/2018, s účinností od 1. 2. 2019). Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (bod 21 odůvodnění rozsudku) je sice patrné, že tento si uvedené změny patrně nebyl vědom, neboť uložení trestu odůvodnil ve smyslu dřívějšího znění §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (propadnutí věci, které bylo užito ke spáchání trestného činu nebo která byla k spáchání trestného činu určena), avšak daný postup by ještě vadný stav sám o sobě nezakládal, neboť shora uvedená novela toliko precizovala určení věci podléhající propadnutí s ohledem na novou úpravu legalizace výnosů z trestné činnosti a včlenění §135a tr. zákoníku vymezující nástroj trestné činnosti. Tím je třeba rozumět věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků. Podmínky pro ukládání trestu propadnutí věci tak v zásadě ani po uvedené novelizaci nenaznaly změn. A právě proto, přistoupí-li soud k uložení tohoto druhu trestu směrem k věci, které pachatel užil ke spáchání trestné činnosti, je třeba tuto přesně konkretizovat, aby nedošlo k její záměně nejen ve vztahu k jejímu propadnutí, ale již při jejím uvedení v samotném popisu skutku tak, aby bylo zřejmé, že právě tato věc, která je dotčena uložením trestu propadnutí věci, sloužila pachateli k páchání trestné činnosti. Této podmínky však nalézací soud nedostál, když ve výrokové části rozsudku při vymezení skutku toliko uvedl, že obviněný namířil na poškozeného „krátkou střelnou zbraň v pouzdře“, bez jakékoliv bližší specifikace, že se jednalo o jím drženou pistoli zn. CZ P-07 9 mm Luger, výr. č. XY. Pokud byla tato dotčena trestem propadnutí věci z důvodu uvedeného v §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, aniž bylo soudem konkretizováno, že se skutečně jedná o věc, u níž takový postup přichází do úvahy, nelze než tento považovat za vadný.
37. Pro výše uvedené skutečnosti, kdy shledal důvodnými námitky stran pochybení nižších soudů jak v případě nesprávného právního posouzení skutku, tak neplnění zákonných podmínek pro uložení trestu, Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, jakož i všechna další rozhodnutí, na shora uvedená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V rámci nového projednání věci bude Městský soud v Brně zavázán k postupu v souladu s právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí, zejména, co do zohlednění veškerých okolností případu při posouzení naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvažované trestné činnosti a náležitého zdůvodnění, proč tyto znaky dovodil či nikoli.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.
soudce