ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1124.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1124/2019-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2019 o dovolání, které podal obviněný D. P., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 6 To 148/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 204/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 1 T 204/2018, byl obviněný D. P. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a dále přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž způsob tohoto jednání je popsaný v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně. Za uvedené přečiny a za sbíhající se přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 8. 2018, č. j. 34 T 138/2018-264, který byl obžalovanému doručen dne 20. 8. 2018 a nabyl právní moci dne 29. 8. 2018, byl podle §146 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 8. 2018, č. j. 34 T 138/2018-264, jakož i všechny další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením tohoto rozhodnutí, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 6 To 148/2019 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 5. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Svým dovoláním obviněný napadl výroky o vině i trestu. Namítl, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, přestože nejde o trestný čin. Obviněný uvedl, že když má odpolední směnu v práci, tak každý pracovní den kolem 11:45 hod. odjíždí svým vozem Škoda Fabia z domu, a pokud při vyjíždění z domu na místní komunikaci na ní zastaví, aby zavřel bránu, tak se nedopouští přestupku špatného parkování. Nesouhlasí proto se závěrem o naplnění subjektivní stránky přečinu, neboť do svého vozidla nenastoupil proto, aby reagoval na fotografujícího poškozeného, ale proto, že odjížděl do zaměstnání. Navíc fotografování poškozeným ani neviděl, což on sám potvrdil. Skutek by měl být, pokud vůbec, kvalifikován jako přestupek. V daném případě absentuje fakultativní znak subjektivní stránky přečinu, tj. pohnutka, cíl a záměr. Rovněž namítl, že v rozhodnutí krajského soudu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, když i okresní soud si byl vědom, že hodnocení provedených důkazů je založeno na posouzení věrohodnosti poškozeného B. a svědků M. a V. a souladnosti jejich výpovědí. Bylo třeba brát v potaz, čehož si byl nalézací soud vědom, že vztah poškozeného a svědků k obviněnému byl nepřátelský, a proto jejich výpovědi mohly být účelové. Za této situace bylo třeba jakoukoli zásadní nepřesnost v jejich výpovědích hodnotit ve prospěch jejich nevěrohodnosti. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a za přísného respektování principu presumpce neviny. Soudy nemohou opomenout, je-li u svědků objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. S ohledem na princip presumpce neviny a právo na spravedlivý proces nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučil jakýkoliv zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 6 To 148/2019 a současně zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení krajského soudu.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný D. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ani Okresního soudu ve Zlíně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazu, jejichž prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran nesprávné kvalifikace jeho jednání jako trestného činu, k čemuž namítl, že do vozidla nenastoupil proto, aby reagoval na fotografujícího poškozeného, ale proto, že odjížděl do zaměstnání. Tato i další jeho námitky byly především skutkového charakteru, a nejsou proto relevantní. Rovněž nelze akceptovat námitky stran hodnocení provedených důkazů a posuzování věrohodnosti poškozeného B. či svědků M. a V. ani námitky, že vztah poškozeného a svědků k obviněnému byl nepřátelský, a proto jejich výpovědi mohly být účelové. Nelze proto přisvědčit ani námitce obviněného, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a k porušení principu presumpce neviny. Soudy se s provedenými důkazy náležitě vypořádaly a lze pouze odkázat na logické odůvodnění, vycházející z jejich skutečného obsahu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 9. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu