ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1163.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1163/2019-1280
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a o dovolání obviněného M. T. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 112/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 23/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 112/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 2 T 23/2017.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 2 T 23/2017, byl obviněný M. T. uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„1) dne 29. 10. 2013 okolo 18:00 hod. při plánované lékařské neurologické kontrole v Centru pro epilepsii - poradna pro záchvatová onemocnění, Neurologická klinika, 2. LF UK a FN XY, XY, poškozenou R. M., nar. XY, využil své pozice ošetřujícího lékaře a ve svém lékařském pokoji, jí nařídil, aby se svlékla do naha, lehla si na zde umístěnou postel sloužící pro odpočinek lékařů, a následně jí nezjištěným předmětem jezdil po nahém těle a sexuální pomůckou - vibrátorem, jí opakovaně dráždil zevní genitálie, až do opakovaného vzrušení poškozené, za údajným zjištěním, zda léčiva, která užívá nemají vliv na její sexualitu, ačkoliv k tomuto lékařskému vyšetření neměl z neurologického hlediska důvod a neměl k tomuto vyšetření příslušné oprávnění k provádění takovýchto prohlídek,
2) v srpnu 2014 v přesně nezjištěný den, při plánované neurologické kontrole v Centru pro epilepsii - poradna pro záchvatová onemocnění, Neurologická klinika, 2. LF UK a FN XY, XY, využil své pozice ošetřujícího lékaře a provedl poškozené M. Z., nar. XY, gynekologické vyšetření pohmatem v pochvě, a to z důvodu zjištění srůstů po laparoskopickém odstranění vejcovodu, ačkoliv k tomuto lékařskému vyšetření neměl z neurologického hlediska důvod a neměl k tomuto vyšetření příslušné oprávnění k provádění takovýchto prohlídek,
3) v přesně nezjištěné době v jarních měsících roku 2015, při plánované neurologické kontrole v Centru pro epilepsii - poradna pro záchvatová onemocnění, Neurologická klinika, 2. LF UK a FN XY, XY, provedl poškozené J. O., nar. XY, gynekologické vyšetření pohmatem v pochvě, kdy toto zdůvodnil, že zjišťuje, zda má pacientka cysty, ačkoliv k tomuto lékařskému vyšetření neměl z neurologického hlediska důvod a neměl k tomuto vyšetření příslušné oprávnění k provádění takovýchto prohlídek,
4) dne 9. 7. 2015 v 9:00 hod. během neurologického vyšetření, které prováděl na lékařském pokoji, který uzamkl, přiměl poškozenou S. L., nar. XY, při plánované neurologické kontrole, v Centru pro epilepsii - poradna pro záchvatová onemocnění, Neurologická klinika, 2. LF UK a FN XY, XY, aby se svlékla a vykonal na ní gynekologické vyšetření pohmatem v pochvě za účelem údajného zjištění, zda pacientka nemá cysty, které mohou vznikat při aplikaci léčiv, které užívá, ačkoliv k tomuto lékařskému vyšetření neměl z neurologického hlediska důvod a neměl k tomuto vyšetření příslušné oprávnění k provádění takovýchto prohlídek“.
Za to byl podle §181 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvoláních obviněného, státního zástupce v neprospěch obviněného a poškozených proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 112/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 4. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce a obviněný .
Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného M. T. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že podle skutkových zjištění obviněný v případě poškozené R. M. této opakovaně dráždil genitálie vibrátorem, a to až do opakovaného vzrušení poškozené, a v případě zbylých tří poškozených jim prováděl vyšetření ženských pohlavních orgánů vaginální cestou. To vše bez medicínsky ospravedlnitelného důvodu, mimo gynekologickou ambulanci, při absenci příslušných záznamů v lékařských zprávách a bez ochranných pomůcek. Obviněný i podle obecných soudů zneužil svého postavení lékaře poškozených a z něho plynoucí důvěryhodnost a vliv. Jednání obviněného proto mělo být kvalifikováno přinejmenším jako přečiny sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku s tím, že po náležitém zhodnocení charakteru posttraumatické stresové poruchy nelze vyloučit posouzení jednání i podle přísnější skutkové podstaty §186 trestního zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 112/2019, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 2 T 23/2017, a rovněž všechna případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný M. T. v dovolání odkázal na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle názoru obviněného jeho jednání nenaplnilo znaky trestného činu, neboť nebyl prokázán jeho úmysl způsobit poškozeným jakoukoliv škodu. Poškozené vždy pravdivě informoval o účelu vyšetření, jeho povaze a předpokládanému přínosu, a ony s jeho provedením souhlasily. Obviněný namítl, že žádným právním předpisem není stanoveno, co je oprávněním toho kterého lékaře v rámci jeho oboru či odbornosti. Možná se proto mohlo jednat o otázku odborného pochybení, ale nikoliv o trestný čin. Obviněný dále poukázal na princip ultima ratio. V tomto případě se nejednalo o takový případ, který by nebylo možno účinně a zcela dostatečně řešit jinými právními prostředky, když věc mohla být postoupena k disciplinárnímu řízení u České lékařské komory. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem znalce o způsobení posttraumatické stresové poruchy poškozeným, jelikož závěry znalce nebyly nijak ověřovány ani objektivizovány a psychiatr pouze spoléhal na to, co uvedly poškozené. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spatřuje obviněný u případu poškozené M., jelikož se nejednalo o zjištění, zda-li léčiva mají vliv na její sexualitu, nýbrž o vyšetření, při kterém bylo natáčeno EEG a byly sledovány změny v EEG v průběhu sexuálního vzrušení pacientky. Obviněný rovněž namítl, že nebyly provedeny jím navržené důkazy zdravotnickou dokumentací o psychologických vyšetřeních poškozených a nebyl vyslechnut jako svědek M. B. K dovolání nejvyššího státního zástupce obviněný uvedl, že tvrzení o tom, že „opakovaně zasouval prsty do pochvy“ není podloženo žádným důkazem.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání přijal, řádně projednal a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 112/2019, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Obviněný M. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Obviněný M. T. podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 5 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Uplatněnému důvodu dovolání proto neodpovídaly námitky obviněného, podle kterých existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, nebyl prokázán jeho úmysl způsobit poškozeným jakoukoliv škodu, nejsou správné závěry znaleckých posudků a rozsah dokazování není dostatečný, jelikož nebyly provedeny jím navržené důkazy. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Jedná se navíc o výhrady, které obviněný uplatnil již v předchozím řízení. Nalézací i odvolací soud se k otázce skutkového stavu věci podrobně vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Obviněný byl spolehlivě usvědčen uceleným řetězcem důkazů. Jde především o výpovědi poškozených, nadřízených obviněného, ošetřujících lékařů poškozených, závěry znaleckých posudků a řadu listinných důkazů (zvláště lékařské zprávy a zdravotnickou dokumentací). Obhajoba obviněného byla na základě provedeného dokazování přesvědčivě vyvrácena.
Z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tak lze za relevantní považovat pouze poukaz obviněného na princip ultima ratio s tím, že podle jeho názoru bylo možno věc účinně a zcela dostatečně řešit jinými právními prostředky, když mohla být postoupena k disciplinárnímu řízení u České lékařské komory. S ohledem na kasační způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu k dovolání nejvyššího státního zástupce, kdy se bude nalézací soud znovu zabývat otázkou právního posouzení skutku, pozbyla tato námitka obviněného nicméně svůj podklad. Související argumentace obviněného bude nepochybně předmětem hmotněprávních úvah soudu prvního stupně. Pouze v obecné rovině lze k otázce výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Uplatnění principu ultima ratio sice přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde by některé znaky mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti a kde by ochrana konkrétního právního statku byla lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu, na druhou stranu tento princip nelze vykládat tak, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní či veřejnoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně individuálních či společenských zájmů.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Nejvyšší státní zástupce podal mimořádný opravný prostředek v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Vzhledem k tomu, že dovolatel argumentoval tím, že soudy správně zjištěný skutek naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku, lze jeho námitky považovat za relevantní.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Přečinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti, nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu . Předmětem ochrany je lidská důstojnost v pohlavní sféře, a to v případech, kdy pachatel zneužívá závislosti jiných osob nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Je to právě závislost oběti na pachateli nebo jeho postavení, co mu umožňuje či ulehčuje dosáhnout pohlavního styku s poškozenou osobou, pohlavního sebeukájení takové osoby, její obnažování či jiné srovnatelné chování. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Zahrnuje širokou škálu činností mj. zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010).
Ze skutkových zjištění obecných soudů vyplynulo, že obviněný v případě poškozené R. M. této opakovaně dráždil genitálie vibrátorem, a to až do vzrušení poškozené, a v případě zbylých tří poškozených jim prováděl vyšetření ženských pohlavních orgánů vaginální cestou, kdy jim zasouval prsty bez ochranných rukavic do pochvy. To vše bez medicínsky ospravedlnitelného důvodu a bez záznamu ve zdravotnické dokumentaci poškozených, ve dvou případech dokonce ve svém lékařském pokoji. K takovému jednání obviněný zneužil svého postavení lékaře poškozených a z něho plynoucí důvěryhodnost a vliv.
Jednání obviněného popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu pod body 1) až 4) proto bylo namístě kvalifikovat jako přečin sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 trestního zákoníku, nikoliv jako přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
Protože Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 7 To 112/2019, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 2 T 23/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 trestního řádu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 5 bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby učiněná skutková zjištění náležitě právně kvalifikoval v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Vzhledem k přítomnosti posttraumatické stresové poruchy u poškozených bude muset soud rovněž zhodnotit, zda má charakter těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku, a to s případnými důsledky pro posouzení činu podle kvalifikované skutkové podstaty §186 odst. 5 písm. b) trestního zákoníku. Náležitou pozornost pak bude třeba věnovat i motivu jednání obviněného, byť nejde o znak skutkové podstaty podle §186 odst. 2 trestního zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu