ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1181.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1181/2019-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. P. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 3 To 95/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 172/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 4 T 172/2018, byl obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §211 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 3 To 95/2019 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 3. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Současně s odkazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu namítl porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, neboť soudy bez relevantního důvodu zamítly jeho důkazní návrhy na provedení svědeckých výslechů V. P., T. B. a T. F. V důsledku toho podle něj došlo k pochybení v podobě opomenutého důkazu a byl způsoben extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem. Dále namítl, že v odůvodnění obou rozhodnutí soudy řádně nepopsaly, proč tyto důkazní návrhy odmítly. Obviněný ve svém dovolání také zpochybnil jednotlivé části v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Podle něj z úředního záznamu o podaném vysvětlení nevyplývá, že by se policejní orgán svědkyně dotazoval na konkrétní skutečnosti týkající se sjednávání úvěru. Vznesl námitku, že nedal souhlas se čtením záznamů o podaných vysvětleních dotyčných svědků ve smyslu §211 odst. 6 trestního řádu, a proto soud nemohl při svých úvahách o účelnosti a vhodnosti předvolání navržených svědků přihlížet ke skutečnostem tam uvedených. Soudy nemohou předjímat, jakým způsobem budou svědci vypovídat v hlavním líčení. Obviněný dále namítl, že jeho jednání bylo vedeno vlivem skutkového či právního omylu a absentuje subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslu. Odvolací soud se v tomto ohledu nevypořádal přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem s právním hodnocením skutku v tom smyslu, že obviněný mohl být ze strany svého otce a ostatních osob uveden ve skutkový omyl. V době podpisu úvěrové smlouvy mu bylo teprve 18 let a neměl žádnou potřebu ani motivaci získat pro sebe nebo pro jiného finanční prostředky nelegálním způsobem a navíc neměl žádnou trestní minulost. Podstatné pro právní kvalifikaci mělo být rovněž tvrzení, že při podpisu dokumentu potvrzení o zaměstnání nebyl tento dokument vyplněný, ale později bez vědomí obviněného jej vyplnila jiná osoba. Obviněný navíc ze svého pohledu nevnímal, že svým jednáním může způsobit trestný čin úvěrového podvodu. Tomuto tvrzení odvolací soud nesprávně nepřikládal žádnou relevanci. Hodnocení obou soudů shledal nedostatečným ve vztahu k technické nemožnosti dotištění textu do podepsaného dokumentu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1, odst. 2 věta první trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 3 To 95/2019, a dále podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Brně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření popsal, v čem spočívá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dále uvedl, že dovolání obviněného neobsahuje prakticky jedinou námitku, kterou by obviněný vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku. Obviněný především zpochybňuje úplnost provedeného dokazování a některá dílčí skutková zjištění soudů. Těžiště námitek směřuje do skutkové a procesní oblasti a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Podle státního zástupce nelze ani dovodit porušení práva na spravedlivý proces ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Blíže uvedl, že z práva na spravedlivý proces nevyplývá povinnost soudů provést všechny stranami navrhované důkazy. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Ústavního soudu. V posuzovaném případě se oba soudy důkazními návrhy obviněného zabývaly a jejich odmítnutí dostatečně odůvodnily. Námitky obviněného týkající se absence souhlasu podle §211 odst. 6 trestního řádu označil za nepatřičné. Souhlas obviněného ve smyslu tohoto ustanovení je třeba v případě, kdy záznam o vysvětlení má být použit jako důkaz v trestním řízení, nikoliv v případě, kdy záznam slouží pouze k úvaze soudu o tom, zda určitou osobu bude jako svědka vyslýchat. Primárně skutkové a zmatečné jsou podle státního zástupce námitky, podle kterých měl být obviněný jinými osobami uveden do skutkového omylu. Pokud obviněný předmětné potvrzení podepsal a přiložil k žádosti o úvěr, tak musel vědět, že jde o potvrzení nepravdivé, i kdyby skutečně potvrzení podepsal ještě nevypleněné. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit nanejvýš námitky, že obviněný nevnímal ze svého pohledu jednání, ze kterého byl obžalován, jako spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Negativní právní omyl o protiprávnosti činu pachatele omlouvá však pouze v případě, že jde o protiprávnost vyplývající z mimotrestních norem, na které trestní předpisy odkazují v blanketních a odkazovacích ustanoveních. Omyl o protiprávnosti činu vyplývající z omylu o trestních normách je ale irelevantní, neboť platí zásada, že neznalost práva neomlouvá. Své vyjádření uzavřel, že dovolací námitky z velké části neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a z části jsou námitky zjevně nedůvodné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 psím. c) trestního řádu].
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byla založena především na zpochybňování úplnosti provedeného dokazování a některých dílčích skutkových zjištění soudů. Těžiště námitek směřuje do skutkové a procesní oblasti, zejména námitky, že soudy bez relevantního důvodu zamítly důkazní návrh obviněného na provedení svědeckých výslechů V. P., T. B. a T. F., že došlo k opomenutí důkazů, že některé části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nejsou řádně odůvodněny, že nebylo prokázáno, zda se policejní orgán svědkyně dotazoval na konkrétní skutečnosti týkající se sjednávání úvěru ze strany obviněného, nebo že dotištění textu do podepsaného dokumentu je technicky možné. V souvislosti s tím nelze dovodit ani porušení práva na spravedlivý proces. Je třeba zdůraznit, že z práva na spravedlivý proces nevyplývá povinnost soudů provést všechny stranami navrhované důkazy. V daném případě se oba soudy důkazními návrhy obviněného důkladně zabývaly a jejich odmítnutí dostatečně odůvodnily. Námitka, že obviněný neudělil souhlas se čtením záznamů o podaných vysvětleních dotyčných svědků ve smyslu §211 odst. 6 trestního řádu je zcela nepatřičná, neboť souhlas obviněného ve smyslu tohoto ustanovení je třeba v případě, kdy záznam o vysvětlení má být použit jako důkaz v trestním řízení, nikoliv v případě, kdy záznam slouží pouze k úvaze soudu o tom, zda určitou osobu bude jako svědka vyslýchat. Do zjištěného skutkového stavu směřují také námitky, že byl obviněný jinými osobami uveden ve skutkový omyl. K tomu je však třeba uvést, že pokud obviněný předmětné potvrzení podepsal a přiložil k žádosti o úvěr, musel si být dobře vědom toho, že jde o potvrzení nepravdivé, a to i kdyby skutečně potvrzení podepsal ještě nevypleněné. Nejvyšší soud dodává, že všechny tyto námitky jsou v rozporu s provedenými důkazy. Soudy v daném ohledu nikterak nepochybily, jejich skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a nelze proto hovořit ani o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Za přípustnou lze považovat námitku, že obviněný nevnímal ze svého pohledu jednání, ze kterého byl obžalován, jako spáchání trestného činu úvěrového podvodu, nelze ji však považovat za relevantní. Negativní právní omyl o protiprávnosti činu pachatele omlouvá pouze v případě, že jde o protiprávnost vyplývající z mimotrestních norem, na které trestní předpisy odkazují v blanketních a odkazovacích ustanoveních. Omyl o protiprávnosti činu vyplývající z omylu o trestních normách je ale irelevantní, jelikož se uplatňuje zásada, že neznalost práva neomlouvá.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu