ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1196.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1196/2019-475
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. CH. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 1 To 16/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 35 T 4/2017, byl obviněný J. Ch. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že obviněný je povinen zaplatit na nemajetkové újmě poškozené částku 100.000 Kč.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 1 To 16/2019 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného i státního zástupce zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 3. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný nesouhlasí s právním posouzením skutku jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Podle něj svým jednáním popsaným ve skutkové větě ve výroku rozsudku nemohl naplnit znak „zneužití bezbrannosti jiného“. Namítl, že soudy nesprávně dovozovaly bezbrannost z věku poškozené a z její submisivity. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se poškozená mohla bránit jak fyzicky, tak verbálně, nebránila se ale vůbec. Pokud poškozená obviněnému dobrovolně ukázala prsa, jednalo se o projev souhlasu s jeho následným jednáním nebo o projev vstřícnosti. Poškozená je přirozeně vitální, schopna vnímat realitu, bez známek projevu patologické deteriorace, což jí objektivně činí schopnou vnímat okolní svět a patřičně na něj reagovat. Obviněný naopak vždy respektoval, pokud mu poškozená odmítla ukázat prsa, stejně jako respektoval to, pokud mu po druhém intimním styku řekla, že si styk nepřeje. Obviněný uvedl, že kdyby poškozená svůj nesouhlas jakkoliv vyjádřila dříve, k ničemu by nedošlo. Rovněž vyjádřil nesouhlas s trestem, který mu byl uložen. Označil jej za nepoměrně přísný vzhledem k tomu, že mu byl ukládán v jiné trestní sazbě než v předcházejícím rozhodnutí, které zohledňovalo právní kvalifikaci podle §185 odst. 3 trestního zákoníku.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 1 To 16/2019, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že odsouzeného zprostí obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření popsala, v čem spočívá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dále uvedla, že kromě absolutně chápané bezbrannosti se oběť může nacházet i ve stavu, kdy je bezbranná, ale nikoliv z toho důvodu, že nevnímá svět kolem sebe nebo není způsobilá chápat význam pachatelova jednání, ale protože, ač ví, co se s ní děje, není schopna se buď vůbec, nebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. Jedná se tedy o stav, při kterém osoba není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. Je třeba přihlížet i k tomu, že stav tělesné bezbrannosti může způsobovat psychickou bezbrannost. Právě o takovou kombinovanou bezbrannost se jednalo u poškozené. Šlo o tchýni obviněného, přičemž všichni žili ve společné domácnosti. Obviněný tudíž znal její zdravotní stav i její submisivní povahu. Počítal proto s její bezbranností. Bezbrannost poškozené lze chápat i v tom smyslu, že byla limitována v účinné obraně proti chování obviněného, neboť nechtěla rozbít manželství své dcery, ale ani přijít případně o její pomoc a podporu, na kterých byla ve svém věku a při svém pohybovém omezení závislá. Tento závěr potvrdila i znalkyně MUDr. Kubínová, která uzavřela, že pro osobu typu poškozené v jejím zdravotním stavu je zcela běžné, že není schopna projevit výslovný odpor vůči jednání, které si nepřeje. To že nechtěla zatěžovat ostatní členy rodiny řešením nepříjemných záležitostí, se ostatně projevilo posléze, prostřednictvím jejich reakcí, jelikož rodina za původce problému označila poškozenou, ačkoliv ona byla obětí sexuálního zneužívání ze strany obviněného. Státní zástupkyně dále uvedla, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neodpovídají námitky, kterými obviněný zpochybňuje přiměřenost uloženého trestu. V posuzovaném případě na uložený trest nelze nahlížet ani jako na extrémně přísný, který by byl v rozporu s principem proporcionality trestní represe.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Vyjádřila přitom souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Obviněný J. Ch. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Ostravě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byla založena z velké části na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Ve svém dovolání některé důkazy znevěrohodnil nebo upozadil jejich význam tak, aby prosadil pro něj příznivější skutková zjištění. Obviněný vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že se poškozená mohla bránit fyzicky i verbálně, ale nebránila se vůbec, že mu dobrovolně ukázala prsa, čímž projevila souhlasu s jeho jednáním nebo určitou vstřícnost, nebo že vždy respektoval, pokud mu poškozená prsa odmítla ukázat nebo s ním nechtěla mít intimní styk. K tomu Nejvyšší soud toliko zdůrazňuje, že tyto námitky nejsou způsobilé obviněného vyvinit s ohledem na objektivní tělesný i psychický stav poškozené, daný jejím věkem, fyzickou a psychickou kondicí. Jsou i v rozporu s její výpovědí. Soudy v daném ohledu nikterak nepochybily, jejich skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a nelze proto hovořit o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Oba soudy se rovněž náležitě zabývaly naplněním všech znaků trestného činu, včetně znaku „zneužití bezbrannosti jiného“. Naplnění tohoto znaku je potřeba posuzovat ze širších perspektiv, než jen jak jej posuzuje obviněný ve svém dovolání. Kromě absolutně chápané bezbrannosti se totiž oběť může nacházet ve stavu, kdy je bezbranná, ale nikoliv z toho důvodu, že nevnímá svět kolem sebe či není způsobilá chápat význam pachatelova jednání, ale proto, že není schopna se vůbec nebo účinně bránit, přestože by tak chtěla učinit. V takovémto stavu není osoba schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. Stav tělesné bezbrannosti může do značné míry způsobovat psychická bezbrannost. Právě v případě poškozené se jednalo o takovouto kombinovanou bezbrannost. Poškozená byla tchýní obviněného a s ním i se svou dcerou žili ve společné domácnosti. Obviněný si byl dobře vědom její submisivní povahy a jejího zdravotního stavu, počítal s její nemožností účinné obrany. Do značné míry lze bezbrannost poškozené dovozovat i z toho, že nechtěla rozbít manželství své dcery, ani nechtěla přijít o její pomoc a podporu, na které byla závislá. Tento závěr rovněž potvrdila soudní znalkyně MUDr. Kubínová. Soudy proto zcela správně dovodily u poškozené její bezbrannost a nic na tom nezmění skutečnost, že obviněný poškozenou označuje za vitální osobu, schopnou vnímat realitu, bez známek projevu patologické deteriorace.
K námitce týkající se nepřiměřeného trestu, je třeba uvést, že tuto námitku lze primárně úspěšně namítat s odkazem na §265b odst. 1 písm. h ) trestního řádu, a to navíc pouze pokud byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. V daném případě však druh i výměra uloženého trestu plně odpovídají kritériím, která stanovuje §37 a násl. trestního zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu