ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.120.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 120/2019-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný A. M. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 3 To 42/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 30/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 1 T 30/2017 byl obviněný A. M. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §146 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž uložený trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle §85 odst. 2 trestního zákoníku bylo obviněnému současně uloženo, aby během zkušební doby dle svých sil nahradil škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestnými činy způsobil a zdržel se nevyžádaného styku s poškozenou H. S., mimo úřední jednání před soudy a správními orgány. Dále bylo podle §228 odst. 1 a podle §229 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 3 To 42/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku, kterým bylo obviněnému dle §85 odst. 2 trestního zákoníku uloženo, aby během zkušební doby dle svých sil nahradil škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestnými činy způsobil a zdržel se nevyžádaného styku s poškozenou H. S., mimo úřední jednání před soudy a správními orgány.
Podle §259 odst. 3 trestního řádu pak rozhodl, že obviněnému podle §85 odst. 2 trestního zákoníku uložil, aby během zkušební doby dle svých sil nahradil škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestnými činy způsobil.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný má za to, že právní posouzení skutku není s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání uvedeným v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Domnívá se, že daný skutek nelze právně kvalifikovat jako zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť jeho popis neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možné beze všech pochybností dovozovat naplnění objektivní a subjektivní stránky daného zločinu a příčinnou souvislost mezi způsobem a rozsahem napadení a vznikem posttraumatické stresové poruchy a potřebným stupněm společenské škodlivosti. V posuzovaném případě nebyla prokázána byť jen nevědomá nedbalost obviněného. Zpochybňoval také jednotlivé lékařské zprávy, které se výrazně lišily stran posouzení zranění poškozené a různých diagnóz. V tomto ohledu přetrvávají důvodné pochybnosti o povaze a rozsahu zranění. Z tohoto důvodu měl být přibrán znalec z oboru lékařství, odvětví soudní lékařství nebo měl být vypracován revizní znalecký posudek. Poukázal také na skutečnost, že byl soudem použit posudek soudního znalce MUDr. Fargaše, ačkoliv byl označen jako nepřípustný důkaz z důvodu pozastavení činnosti tohoto znalce. Dvojí přístup ke stejnému posudku považuje za nepřípustný. Dále rozporoval průběh útoku vůči poškozené, který kdyby proběhl tak, jak jej poškozená popsala ve své výpovědi, tak by musela mít nutně závažnější zranění než jaká byla popsána v lékařských zprávách. V potřebném rozsahu nebyla prokázána příčinná souvislost mezi způsobem a rozsahem napadení a vznikem posttraumatické stresové poruchy. Navíc posttraumatická stresová porucha nepředstavuje těžkou újmu na zdraví. Rovněž namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ve vztahu k hodnocení věrohodnosti poškozené se nalézací soud nedostatečně zabýval přestupkovou agendou, kde jí podaná verze událostí byla v přestupkovém řízení hodnocena jako nevěrohodná. Namítl také, že soud přisuzoval důkazům obžaloby vyšší vypovídající hodnotu než ve skutečnosti mají a naopak nekriticky odmítal důkazy obhajoby či snižoval jejich vypovídající hodnotu. Domnívá se, že důkazní řízení bylo provedeno nesprávně, když soud bez adekvátního odůvodnění odmítl návrh na provedení důkazu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2018 sp. zn. 3 To 42/2018 a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 1 T 30/2017 zrušil v celém rozsahu. Současně navrhl, aby byla zrušena také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že identické námitky obviněný uplatňoval od samého počátku trestního řízení a zabývaly se jimi jak soud nalézací, tak soud odvolací. Státní zástupkyně souhlasila s názorem odvolacího soudu, že vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené jednoznačně vysvětlili znalci (MUDr. Nedomy a Mgr. Perničky) při hlavním líčení, dle kterých u poškozené neexistuje zmenšená věrohodnost, jelikož nemá zvýrazněné osobnostní sklony ke lhavosti nebo ke zkreslování informací a je schopna děj správně vnímat a reprodukovat jej. Znalci jednoznačně specifikovali rozdíl mezi depresivní poruchou a posttraumatickou stresovou poruchou, která vznikla u poškozené právě jako reakce na fyzický atak a vyhrožování ze strany obviněného. V daném případě znalci vycházeli z lékařských zpráv Z. a Ch., ze kterých vyplynulo, že poškozená byla v minulosti léčena se smíšenou anxiosní depresivní poruchu kvůli předchozím zdravotním problémům, ale i konfliktnímu partnerskému životu. Po provedeném vyšetření v září 2016, kterému předcházelo napadení obviněným, se její potíže zvýraznily a od té doby nastaly silné úzkosti, nespavost, zlé sny o napadení atd. Posttraumatická stresová porucha tak u poškozené vznikla právě v důsledku jednání obviněného. Dle státní zástupkyně nebyl deklarovaný důvod dovolání naplněn.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl dle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání a tento souhlas udělila i pro případ jiných rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný A. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Prostějově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud podotýká, že velká část dovolacích námitek obviněného dovolacímu důvodu neodpovídá. Takovými námitkami jsou ty, kterými obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav a ty, kterými namítá nenaplnění subjektivní stránky, přičemž tak činí výlučně na podkladě vlastní interpretace provedených důkazů. Jednotlivá skutková zjištění obviněný vytrhává z kontextu a zcela účelově je vykládá ve svůj prospěch – např. námitky týkající se průběhu útoku vůči poškozené a toho, že kdyby útok proběhl tak, jak jej popsala, tak by musela mít závažnější zranění. Další jeho námitky, opět nepřípustné, směřovaly do hodnocení důkazů, kdy tyto důkazy záměrně vykládal ve svůj prospěch (např. že se jednotlivé lékařské zprávy výrazně lišily co se týká posouzení zranění poškozené, že se nalézací soud při posuzování věrohodnosti poškozené dostatečně nezabýval přestupkovou agendou nebo že důkazům obžaloby přisuzoval vyšší vypovídající hodnotu než ve skutečnosti měly a naopak nekriticky snižoval vypovídající hodnotu důkazů obhajoby). K námitkám, že nalézací soud bez adekvátního odůvodnění odmítl návrh na provedení důkazů, konkrétně vypracování revizního znaleckého posudku, je nutné konstatovat, že soud v tomto nepochybil. V odůvodnění svého rozsudku náležitě odůvodnil proč, a na základě jakých důkazů považuje skutkový stav za zjištěný a neopomenul ani odůvodnit, proč konkrétní důkazy neprovedl. Soud není obecně povinen provést každý navržený důkaz. Jediná podmínka, kterou je vázán, je zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Neprovede-li všechny navržené důkazy, musí však tento svůj postup odůvodnit. Této podmínce nalézací, potažmo odvolací soud, náležitě dostály. Námitkami tohoto typu tudíž obviněný deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil a nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze však subsumovat námitky, kterými obviněný napadal právní posouzení skutku a naplnění skutkové podstaty daného trestného činu. Takové námitky jsou však zjevně neopodstatněné, jelikož obviněný jednoznačně spáchal zločin ublížení na zdraví dle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Ze skutkového stavu vyplývá naplnění objektivní i subjektivní stránky, včetně naplnění příčinné souvislosti mezi napadením a vznikem posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Vznik posttraumatické stresové poruchy vysvětlili znalci (MUDr. Nedoma, Mgr. Pernička) při hlavním líčení a bylo jednoznačně prokázáno, že posttraumatická stresová porucha vznikla u poškozené právě v důsledku jednání obviněného. Bez zjevných pochybností byl naplněn i potřebný stupeň společenské škodlivosti.
K námitce, zda posttraumatická stresová porucha může představovat těžkou újmu na zdraví se již vyjadřoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, kde v právní větě konstatoval, že „ Pro závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry. “ Nalézací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že posttraumatická stresová porucha poškozené v době, kdy tento soud rozhodoval, stále trvala a vyžadovala neustálou medikaci a psychoterapeutickou péči (strana 15 rozsudku). Správné právní posouzení zdravotní újmy poškozené nebylo učiněno toliko mechanicky podle délky trvání léčení, ale zohlednilo i ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu konkrétní její zdravotní potíže.
Správně pak na základě zjištěných skutečností nalézací soud uzavřel, že obviněný svým jednáním způsobil poškozené těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku. Správnost tohoto závěru potvrdil již odvolací soud na stranách 5 až 6 svého usnesení. Tomuto odůvodnění proto nelze nic vytknout a je nutné označit námitku obviněného za nedůvodnou.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu