ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1296.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1296/2019-810
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný L. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 55 To 121/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 46/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 4 T 46/2016, byl obviněný L. V. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku na skutkovém základě, že spolu s obviněným P. V.
„v přesně nezjištěné době, krátce před datem 2. 5. 2011, na neustanoveném místě v České republice, po předchozí vzájemné dohodě se záměrem takto vylákat dávky nemocenského pojištění, uzavřeli pracovní smlouvu na dobu neurčitou mezi společností A. C., zastoupenou obžalovaným L. V., jakožto zaměstnavatelem a obžalovaným P. V., jako zaměstnancem, s nástupem výkonu zaměstnání dne 2. 5. 2011 na pracovní místo obchodního zástupce společnosti, s měsíční hrubou mzdou 20.000,- Kč, se záměrem obž. P. V. krátce po uzavření této pracovní smlouvy nastoupit pracovní neschopnost a čerpat dávky nemocenského pojištění, k čemuž také došlo tím, že obž. P. V. nastoupil tuto pracovní neschopnost dne 17. 5. 2011 s diagnózou bolestí zad v bederní krajině, která mu byla obvodním lékařem prodlužována z týchž důvodů až do 1. 4. 2012 a na základě hrubé mzdy vykázané obžalovaným L. V. ve výši 10.000,- Kč za deset pracovních dnů, mu byla v době od 8. 6. 2011 do 1. 4. 2012 vyplacena na nemocenských dávkách částka v celkové výši 101.062,- Kč, na kterou by obžalovaný P. V. bez uzavření této pracovní smlouvy neměl nárok, neboť neměl uzavřen jiný pojistný poměr, přičemž obžalovaný L. V. si musel být vzhledem k ekonomické situaci společnosti A. C. vědom, že společnost nemá dostatek finančních prostředků k úhradě mzdy a mzdových nákladů a tedy pracovní smlouva byla uzavřena již se záměrem zajistit obžalovanému P. V. touto formou vyplácení nemocenských dávek, čímž přivodili českému státu, zastoupenému Městskou správou sociálního zabezpečení v Brně, Veveří 5, 660 20 Brno, škodu ve výši 101.062,- Kč“.
Za to a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 9 T 21/2008, byl podle §148 odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 9 T 21/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných P. V., M. K. a právnické osoby F.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 55 To 121/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 8. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutková zjištění soudů neplynou z provedených důkazů a jsou založena pouze na spekulacích. Mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Podle obviněného není nijak zřejmé, na základě čeho soudy dospěly k závěru, že jednal po předchozí dohodě se spoluobviněným a se společným záměrem vylákal dávky nemocenského pojištění. Nesouhlasí ani se závěry znaleckého posudku znalkyně Pechanové. Naopak jeho obhajoba je podpořena výpověďmi svědků M. a U. Jeho trestní odpovědnost není možné dovodit poté, co již nebyl v předmětné společnosti v pozici jednatele, kdy k zániku funkce jednatele došlo krátce po nástupu pracovní neschopnosti spoluobžalovaným. K dokonání trestného činu nemohlo dojít již samotným uzavřením pracovní smlouvy se zaměstnancem, ale bylo nutné vystavení pracovní neschopnosti lékařem a její následné uplatnění za účelem výplaty příslušných dávek. Takového jednání se však ani v součinnosti s dalšími osobami nedopustil.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 24. 8. 2017, č. j. 55 To 121/2017-687, tak i rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 2. 2017, č. j. 4 T 46/2016-618 podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že dovolatel zpochybnil skutkový podklad výroku o jeho vině bez respektu k zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jeho argumenty se tak nelze v rámci dovolacího řízení věcně zabývat, a to ani z titulu judikatorně vymezeného výjimečného důvodu přezkoumání skutkového stavu věci, který sice formálně vzpomenul, avšak blíže již neodůvodnil. Lze tedy pouze nad rámec podaného vyjádření poukázat na logiku a přesvědčivost, se kterou se soudy obou stupňů vypořádaly jak s důkazy ve věci provedenými, tak i v jejich kontextu s uplatněnými námitkami obhajoby. Důvodnost pak nelze přiznat jediné kvalifikované námitce, vztahující se k době dokonání podvodného jednání, která podle dovolatele spadá do časového období, ve kterém již nezastával postavení jednatele zaměstnavatelské společnosti, když k zániku jeho funkce došlo krátce poté, co obviněný P. V. nastoupil pracovní neschopnost. V uvedené souvislosti však dovolatel přehlédl, že shora popsaným způsobem jednal ve spolupachatelské formě trestné součinnosti se spoluobviněným P. V., a to na podkladě vzájemné dohody, kterou ze své pozice naplnil uzavřením pracovní smlouvy tak, aby touto pracovní smlouvou vybavený pojištěnec P. V. při svých vleklých zdravotních potížích navštívil svého ošetřujícího lékaře za účelem vystavení pracovní neschopnosti jakožto podkladu následně poskytovaných dávek nemocenského pojištění, které se za výše popsaných okolností na straně jeho formálního zaměstnavatele pohybovaly mimo jeho zákonný nárok.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný L. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ani Okresního soudu v Šumperku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Těžiště dovolací argumentace obviněného spočívalo ve zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Obviněný nesouhlasil v podstatě se všemi rozhodnými skutkovými závěry soudů, ať už se jednalo o existenci předchozí vzájemné dohody se spoluobviněným P. V., závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, či hodnocení výpovědí jednotlivých svědků. Jeho námitky tak nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.
Deklarovanému důvodu dovolání odpovídala pouze výhrada obviněného, že jeho trestní odpovědnost nelze dovodit poté, co již nebyl v předmětné společnosti v pozici jednatele, přičemž k dokonání trestného činu nemohlo dojít již samotným uzavřením pracovní smlouvy se spoluobviněným P. V., ale bylo nutné vystavení pracovní neschopnosti lékařem a její následné uplatnění za účelem výplaty příslušných dávek. Nejedná se však o námitku, jíž by bylo možno přisvědčit.
Obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu.
V projednávané věci jednání obviněného spočívalo v tom, že jako jednatel obchodní společnosti po předchozí vzájemné dohodě a se záměrem takto vylákat dávky nemocenského pojištění uzavřel se svým synovcem spoluobviněným P. V. pracovní smlouvu na dobu neurčitou s nástupem výkonu zaměstnání dne 2. 5. 2011, kdy spoluobviněný P. V. krátce po uzavření této pracovní smlouvy skutečně nastoupil pracovní neschopnost a čerpal dávky nemocenského pojištění, kdy mu byla v době od 8. 6. 2011 do 1. 4. 2012 vyplacena na nemocenských dávkách částka v celkové výši 101.062,- Kč, na kterou by bez uzavření uvedené pracovní smlouvy neměl nárok. Obviněný L. V. takto jednal za situace, kdy mu na jedné straně byl znám zdravotní stav spoluobviněného P. V., a na druhé straně mu byla známa situace obchodní společnosti, která obchodního zástupce nepotřebovala a ani si jej nemohla vzhledem ke své finanční situaci dovolit. Obviněný navíc hodlal společnost provozovat pouze krátce a následně ji chtěl prodat, kdy k převodu skutečně došlo již 23. 5. 2011. Jednání obviněného tak nepochybně tvořilo bezprostřední a nezbytnou součást trestné činnosti spočívající v podvodném vylákání nemocenských dávek, které byly vyplaceny P. V., a jako takové byla přiléhavě posouzeno jako spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku na přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu