ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1312.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1312/2019-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. N. , nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 5 To 137/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 31 T 83/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 31 T 83/2017, byl obviněný P. N. uznán vinným ze spáchání ad I) zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, ad II) přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku, ad III) zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, za užití §45 odst. 1 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci černohnědé airsoftové pistole.
O odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 5 To 137/2019 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu propadnutí věci tak, že obviněného odsoudil podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za užití §45 odst. 1 trestního zákoníku a §43 odst. 1 trestního zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a současně namítl v odvolacím řízení porušení jeho základních práv. Uvedl, že o protiprávním jednání obviněného k tíži poškozeného K. a poškozeného B. bylo rozhodnuto o tom, že se skutky vylučují z obžaloby k samostatnému projednání. Podle obviněného není možné s odkazem na §23 odst. 1 trestního řádu vyloučit pouze jeden dílčí skutek pokračujícího trestného činu. Obviněný ve svém dovolání dovodil, že se v případě obou útoků nejednalo o pokračování v trestné činnosti, nýbrž o její opakování, za které měl být obviněnému uložen trest souhrnný nikoli úhrnný. Dále namítl, že odvolací soud přehlédl, že již nebylo možné přihlížet k předchozímu odsouzení soudem pro mládež. Podle něj odvolací soud přehlédl, že soud prvního stupně současně obviněného odsoudil za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního zákoníku, tedy trestným činem, v němž je znakem recidiva. Z tohoto důvodu bylo následně vyloučeno přihlížet k recidivě jako k přitěžující okolnosti. Odvolací soud, podle mínění obviněného, zcela pominul jeho vyjádření k odvolání státního zástupce, v němž poukazoval na to, že mu svědčí řada polehčujících okolností, které nebyly soudem prvního stupně vzaty v úvahu. Namítl, že odvolací soud nedostál požadavkům, které plynou z práva na spravedlivý proces, jemuž odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí adekvátně odůvodnit a v tomto rámci se náležitě vypořádat i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a sám podle §265m odst. 1 trestního řádu rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se odvolání státního zástupce podané proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 31 T 83/2017, zamítá.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření zdůraznila, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. K námitkám obviněného uvedla, že jsou v části nepřípustné. Podle jejího mínění je právní posouzení, kterého se obviněný domáhá ve vztahu k jednání vůči poškozeným B. a K. – posuzování jako dva samostatné skutky, nikoli jako pokračování v trestném činu, v jeho neprospěch. Pokud by se nejednalo o pokračování v trestném činu, bylo by nutno na jednání obviněného pohlížet jako na dva samostatné zločiny loupeže, což je právní posouzení pro obviněného nepříznivější, tudíž je v jeho neprospěch. Takové dovolání je však ze zákona oprávněn podat jen nejvyšší státní zástupce, dovolatel není k podání takovéhoto dovolání oprávněn. Popsané skutky splňují zákonem stanovená kritéria pokračování v trestné činnosti a tomuto právnímu závěru nebrání ani skutečnost, že dílčí skutek trestného činu loupeže vůči poškozenému B. byl vyloučen k samostatnému projednání. K tvrzení obviněného, že nelze vyloučit pouze jeden dílčí skutek pokračujícího trestného činu, uvedla, že se mýlí. Z §11 odst. 2 trestního řádu a z §12 odst. 12 trestního řádu vyplývá, že dílčí útoky pokračujícího trestného činu lze projednávat odděleně, aniž by rozhodnutím o některém takovém dílčím útoku pokračujícího trestného činu došlo k překážce věci pravomocně rozhodnuté, poněvadž takové rozhodnutí podle dikce §11 odst. 2 trestního řádu nebrání tomu, aby se ohledně zbylé části takového trestného činu konalo trestní stíhání. Ke zbylým námitkám uvedla, že se jedná o polemiku s přísností jemu uloženého trestu odnětí svobody. Námitky vůči druhu a výměře trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu jen tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 trestního zákoníku a uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. K námitce porušení principu zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti státní zástupkyně uvedla, že i zde jde o námitku nesprávné výměry trestu, kterou nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. Odvolací soud uložený trest řádně zdůvodnil, a to zejména s ohledem na vysokou závažnost a množství spáchaných trestných činů. Pokud zmínil předchozí odsouzení, jednalo se především o hodnocení osobnosti obviněného.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden §265b trestního řádu. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Současně souhlasila s neveřejným zasedáním i ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Obviněný P. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest.
Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Ústí nad Labem netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byla z části založena na zpochybňování provedeného dokazování a některých dílčích skutkových zjištění soudů. Tyto námitky jsou nepřípustné. Nejvyšší soud dodává, že soudy v daném ohledu nikterak nepochybily, jejich skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a rovněž nelze hovořit o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
K námitce nesprávného právního posouzení pokračování v trestné činnosti, na místo opakování, v důsledku čehož měl být obviněnému uložen trest souhrnný a nikoli úhrnný, je třeba konstatovat, že tímto se obviněný domáhá právního posouzení, které je však v jeho neprospěch. Ve vztahu k jednání vůči poškozeným B. a K. se dožaduje posuzování obou útoků jako dvou samostatných skutků. Pokud by se nejednalo o pokračování v trestném činu, bylo by třeba na jednání obviněného pohlížet jako na dva samostatné zločiny loupeže, což je pro obviněného nepříznivější právní posouzení, tudíž je v jeho neprospěch. Takové dovolání může podat pouze nejvyšší státní zástupce. Obviněný není k podání takovéhoto dovolání oprávněn. Navíc popsané skutky splňují zákonem stanovená kritéria pokračování v trestné činnosti. Tomuto závěru nebrání ani skutečnost, že dílčí skutek trestného činu loupeže vůči poškozenému B. byl vyloučen k samostatnému projednání. Podle §11 odst. 2 trestního řádu a §12 odst. 12 trestního řádu lze dílčí útoky pokračujícího trestného činu projednávat odděleně, aniž by rozhodnutím o některém takovém dílčím útoku pokračujícího trestného činu došlo k překážce věci pravomocně rozhodnuté. Takové rozhodnutí totiž podle dikce §11 odst. 2 trestního řádu nebrání tomu, aby se ohledně zbylé části trestného činu konalo trestní stíhání. Námitka obviněného, že nebylo možné vyloučit k samostatnému projednání pouze jeden dílčí skutek pokračujícího trestného činu, je proto lichá.
Obviněný dalšími svými námitkami směřuje proti uloženému trestu a označuje jej za přísný. Námitky vůči druhu a výměře trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií podle §31 až §34 trestního zákoníku či námitky uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu.
V řízení před soudy nižší instance nedošlo ani k porušení principu zákazu dvojího přičítání téže skutečnosti. Danou námitku rovněž nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť se týká uloženého trestu. Lze nicméně konstatovat, že odvolací soud uložený trest řádně zdůvodnil, a to zejména s ohledem na vysokou závažnost a množství spáchaných trestných činů. Nejvyšší soud dodává, že pokud soud zmínil předchozí odsouzení, jednalo se pouze o hodnocení osobnosti obviněného, nikoliv závěr o recidivě jako přitěžující okolnosti, která nebyla přičítána obviněnému dvakrát, jak namítá.
Pokud obviněný v dovolání tvrdil, že odvolací soud nedostál požadavkům, které plynou z jeho základních práv, a řádně neodůvodnil své rozhodnutí, konkrétně se nevyjádřil ke všem bodům jeho vyjádření, které odvolacímu soudu zaslal v reakci na odvolání státního zástupce, nelze s touto výhradou souhlasit. Soud není povinen se jednotlivě vyjádřit ke všem bodům a vzneseným námitkám obviněného uplatněných v jeho vyjádření k odvolání. Musí se však ve svém odůvodnění náležitě vypořádat s těmi argumenty, které jsou stěžejní pro posouzení věci a jsou uplatněny v samotném odvolání. V celkovém kontextu pak musí být zřejmé, jak se odvolací soud vypořádal s námitkami odvolatele a protiargumenty uplatněnými druhou stranou ve vyjádření k odvolání. V daném případě obviněný shledával pochybení v tom, že nebylo přihlédnuto ke všem polehčujícím okolnostem, které by mohly mít vliv na výši, potažmo druh uloženého trestu. V rozhodnutí odvolacího soudu je uložený trest v reakci na odvolání a na vyjádření obviněného řádně odůvodněn a odvolací soud popsal a náležitě zhodnotil všechny podstatné okolnosti mající na uložený trest vliv. Povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí proto odvolací soud plně dostál.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu