ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1394.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1394/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. D., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 12 To 283/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 86/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 16 T 86/2016, byl obviněný J. D. uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (pod body 1–2) a přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 trestního zákoníku (pod bodem 3), když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §175 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále byla obviněnému podle §82 odst. 2 trestního zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. f) trestního zákoníku uložena povinnost, aby se v průběhu zkušební doby zdržel jakéhokoliv kontaktu s poškozenými Š. a P. a také aby se zdržel zveřejňování hanlivých, zavádějících a nepravdivých zpráv na internetové síti o osobách ze společnosti A. V. A. (dále jen „AVA“).
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soudu v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 12 To 283/2017 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 5. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný nesouhlasí s tím, že se měl dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že jeho vina nebyla dostatečně prokázána a namítá, že neexistuje žádný přímý důkaz ani ucelený řetězec nepřímých důkazů, které by jej usvědčovaly ze spáchání uvedených skutků. Ve svém dovolání tvrdí, že u přečinu pomluvy nebyly naplněny znaky skutkové podstaty, neboť obviněný nesděloval nepravdivé údaje, ale pouze pravdu. K tomu blíže popisuje skutečnosti, ze kterých má plynout, že se jednalo o pravdivé informace. Podle jeho přesvědčení šlo o spiknutí zaměstnanců proti němu, a proto byl nucen se tomu bránit. Dále blíže popisuje trestnou činnost, která měla být páchána v AVA. Obviněný také namítá, že soudy obou stupňů zcela ignorovaly jeho návrhy na výslech svědků. Nebylo prokázáno ani spáchání skutků uvedených pod body 1) a 2) rozsudku nalézacího soudu. Je sice pravdou, že jinou osobu nutil, aby něco konala, nebylo však prokázáno, že by současně vyhrožoval násilím nebo jinou těžkou újmou. Pouze pohrozil podáním trestního oznámení s tím cílem, aby jejich jednání bylo prověřeno orgány činnými v trestním řízení. Samotné podání trestního oznámení podle něj nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání. Obviněný trestní oznámení nakonec skutečně podal a je přitom zřejmé, že žádnou újmu poškozeným nezpůsobil. Obviněný rovněž namítl, že soud prvního stupně ani odvolací soud nebyly místně příslušnými k projednání a rozhodnutí této věci. Skutek byl totiž spáchán v obvodu Prahy 2. Vyslovení místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 a přikázání věci Okresnímu soudu Praha-východ proto bylo ryze účelové a nemělo oporu ve spisu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 12 To 283/2017. Současně také navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 trestního řádu odložil výkon rozhodnutí odvolacího soudu.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky obviněného uplatněné v dovolání opakují jeho obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy logicky a správně vypořádaly. V rámci uplatněného dovolacího důvodu nelze napadat proces dokazování jako celek ani rozporovat skutková zjištění. Vytýkanému dovolacímu důvodu proto neodpovídají námitky, že jeho vina nebyla prokázána, že neexistuje žádný důkaz, který by ho usvědčoval z daného jednání, že se nemohl dopustit přečinu pomluvy, jelikož všechny jím sdělené informace byly ve skutečnosti pravdivé, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy nebo námitku, že jde o spiknutí zaměstnanců AVA proti němu. K neprovedeným důkazům se státní zástupce vyjádřil tak, že soud není povinen provést každý nově navržený důkaz. Je pouze vázán povinností náležitě zjistit skutkový stav tak, aby ve věci bylo možno spolehlivě rozhodnout. Musí se nicméně řádně vypořádat s navrženými důkazy a nehodlá-li je provést, musí tento postup patřičně odůvodnit. Tento požadavek v posuzované věci soudy respektovaly. S vytýkaným dovolacím důvodem se míjí také námitka o místní nepříslušnosti. K této záležitosti se navíc oba soudy opakovaně vyjádřily. Pod dovolací důvod lze podřadit námitku, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu vydírání, nicméně tato námitka je zjevně neopodstatněná. Obviněný pomíjí, že obsah jeho pohrůžek byl podstatně širší a byl představován i zjevnými nepravdami a invektivami. Znaky skutkové podstaty zločinu vydírání obviněný naplnil, jelikož ze skutkových zjištění vyplývá, že se pod hrozbou oznámení údajné trestné činnosti ve společnosti AVA domáhal nejrůznějších neoprávněných výhod. Takovou formu hrozby je namístě podle judikatury považovat za pohrůžku jinou těžkou újmou ve smyslu §175 odst. 1 trestního zákoníku. Skutečnost, že obviněný svým jednáním nezpůsobil žádnou újmu, není podstatné. Znaky tohoto přečinu totiž naplnil tím, že pod pohrůžkou jiné těžké újmy omezoval jejich svobodné rozhodování a nutil je k něčemu, co sami konat nechtěli.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Pro případ odlišného stanoviska rovněž vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. Za bezpředmětnou pak označil žádost obviněného o odklad výkonu rozhodnutí.
Obviněný J. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu Praha-východ netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud podotýká, že uvedený dovolací důvod nenaplňují námitky obviněného, že jeho vina nebyla prokázána nebo že neexistuje žádný důkaz, který by jej usvědčoval z daného jednání nebo že se nedopustil přečinu pomluvy, jelikož všechny jím sdělené informace byly pravdivé nebo že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy či že jde o spiknutí zaměstnanců AVA proti němu. Tyto námitky se zcela míjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozporují provedené dokazování a z něj vyplývající skutková zjištění. K námitce neprovedení některých navrhovaných důkazů Nejvyšší soud pouze dodává, že soud není povinen provést každý navržený důkaz. Musí se však k němu vyjádřit ve svém odůvodnění a zdůvodnit, proč ho neprovedl. Této své povinnost nalézací soud plně dostál a skutkový stav zjistil náležitě tak, aby bylo možné spolehlivě rozhodnout. Nutno dodat, že s uvedeným dovolacím důvodem se míjí i námitka místní nepříslušnosti, přičemž k této věci se již oba soudy opakovaně vyjádřily.
Pod uvedený dovolací důvod lze subsumovat námitku, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu vydírání. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání byly v daném případě naplněny, neboť obviněný se pod hrozbou oznámení údajné trestné činnosti ve společnosti AVA domáhal nejrůznějších neoprávněných výhod. Takovou formu hrozby lze považovat za pohrůžku jinou těžkou újmou ve smyslu §175 odst. 1 trestního zákoníku. Prověřování údajné trestné činnosti totiž nutně znamená v aktuálním společenském vědomí pro dotčené osoby vyvolání jistého stupně podezření z nezákonného jednání, což jim může přinést nezanedbatelné problémy v osobním i profesním životě, v krajním případě až jeho destrukci. Není podstatné, že v tomto případě mělo jít o údajné zakrývání trestné činnosti, rizika pro poškozené byla stejná.
Samotná skutečnost, že svým jednáním obviněný nezpůsobil žádnou újmu, není z hlediska skutkové podstaty trestného činu vydírání podstatná, jelikož znaky skutkové podstaty vydírání byly naplněny tím, že pod pohrůžkou jiné těžké újmy omezoval svobodné rozhodování dotčených.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu