ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1398.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1398/2019-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. B. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 9 To 256/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 103/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 13 T 103/2018, byl obviněný M. B. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku (ad 1 až 6 skutkové věty) a ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (ad 7, 8 skutkové věty). Za to byl podle §173 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 8 let. Podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §75 odst. 1, 6 a §43 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen úhrnný trest zákazu pobytu na území okresu Jihlava na 4 roky. Dále podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné ústavní protialkoholní léčení. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným majetkovou škodu.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 9 To 256/2019 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 7. 2019 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný namítl, že se soudy dopustily nesprávného právního posouzení skutků uvedených pod body 7) a 8) rozsudku nalézacího soudu. Domnívá se, že skutky měly být kvalifikovány jako trestný čin opilství podle §360 trestního zákoníku, neboť obviněný spáchal trestnou činnost pod výrazným vlivem léků a alkoholu. Spáchání skutků si nepamatuje. Ve vztahu k tomu měl být také uložen adekvátní trest, který by reflektoval veškeré okolnosti spáchání skutku, polehčující i přitěžující okolnosti. Vyjádřil nesouhlas s výší uloženého trestu z důvodu jeho nepřiměřenosti. Soudy nezohlednily, že se trestné činnosti dopustil pod tlakem jeho závislosti. Podle obviněného je míra závažnosti zvlášť závažného zločinu loupeže v daném případě minimální. Léky měli na obviněného tlumící účinek, což prokázaly i svědecké výpovědi. Svědkyně totiž uvedly, že z obviněného neměly velký strach, neboť bylo zřejmé, že sotva stojí na nohou. Skutky spáchal zcela beze zbraně, nedošlo k žádnému fyzickému kontaktu se svědkyněmi a nezískal svým jednáním žádný majetkový prospěch, protože z místa vždy odešel. Jednalo se o nepromyšlené jednání provedené amatérským způsobem. Pod vlivem léků navíc nebyl schopný vyhodnotit situaci. Souhlasil s uložením ochranného léčení, neboť má zájem o léčbu svých závislostí. Samotnému se to nedařilo z důvodu možnosti ukončit dobrovolně léčení podpisem reversu. Nesouhlasil však s uloženým trestem odnětí svobody, který označil za velmi přísný a nepřiměřený povaze, motivu, způsobu provedení skutků uvedených pod body 7) a 8). Současně navrhl uložení trestu odnětí svobody při spodní hranici. Podle jeho mínění soud porušil při stanovení výše trestu zásadu humánnosti a přiměřenosti. K dosažení účelu trestu je nutné volit vhodné prostředky nápravy, kterými především bude dosaženo cíle při minimálním zásahu a v adekvátním rozsahu. Za nepřiměřené považuje též zařazení do daného typu věznice. Soud se ale tímto kritériem při ukládání výše trestu neřídil. Závěrem uvedl, že nepopírá závadnost svého jednání a je si vědom následků, které tím způsobil. Uložený trest by však měl působit na pachatele v rovině sociální a psychické s kombinací represivních a pozitivních prvků procesu resocializace.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 9 To 256/2019, popřípadě též rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 13 T 103/2018, a podle §265l trestního řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně podle §265m trestního řádu ve věci sám rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla ve svém sdělení ze dne 30. 10. 2019, že její vyjádření k dovolání bude zasláno po seznámení se spisovým materiálem, který byl vyžádán u příslušného nižšího státního zastupitelství. Dovolací soud dosud neobdržel ke dni konání neveřejného zasedání vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat. Nejvyšší soud proto přistoupil k rozhodnutí o podaném dovolání.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g ) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Jihlavě netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu byla založena převážně na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Ve svém dovolání některé důkazy znevěrohodnil nebo upozadil jejich význam tak, aby prosadil pro něj příznivější skutková zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem, zejména stran toho, že se trestné činnosti dopustil v důsledku své závislosti, nebo že míra závažnosti jeho činu je minimální, že pod vlivem léků nebyl schopný vyhodnotit situaci, že na něj léky měly tlumící účinek, což mělo vyplynout z výpovědí svědkyň, které z obviněného neměly strach, jelikož sotva stál na nohou. Rovněž je nutné za skutkové námitky považovat tvrzení obviněného, že skutky spáchal beze zbraně, že nedošlo k fyzickému kontaktu se svědkyněmi a že svým jednáním nezískal žádný majetkový prospěch. K tomu soud dodává, že všechny tyto námitky jsou v rozporu s provedenými důkazy. Soudy v daném ohledu nikterak nepochybily, jejich skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a nelze proto hovořit ani o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
K námitce nesprávného právního posouzení skutků uvedených pod body 7) a 8) rozsudku nalézacího soudu, které měly být podle dovolatele kvalifikovány jako trestný čin opilství podle §360 trestního zákoníku, neboť obviněný údajně spáchal trestnou činnost pod výrazným vlivem léků a alkoholu, je třeba uvést, že dané skutky byly kvalifikovány zcela v souladu s §173 odst. 1 trestního zákoníku jako pokračující zvlášť závažný zločin loupeže. Svým jednáním obviněný naplnil všechny znaky této skutkové podstaty. Pokud obviněný namítá ovlivnění léky a alkoholem, je nutné zdůraznit, že tato skutečnost nebyla prokázána do té míry, aby odůvodňovala naplnění skutkové podstaty opilství podle §360 trestního zákoníku. Zde stačí odkázat na v odůvodnění nalézacího soudu uvedené závěry znalce, posuzujícího duševní stav obviněného. Nejvyšší soud v tomto ohledu tedy neshledal žádné pochybení nalézacího ani odvolacího soudu. Daná námitka je tedy nedůvodná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h ) trestního řádu spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konkrétní námitky obviněného stran toho, že mu nebyl uložen adekvátní trest, který by reflektoval veškeré okolnosti spáchání skutku, polehčující i přitěžující okolnosti, že nesouhlasí s výší uloženého trestu z důvodu jeho přísnosti a nepřiměřenosti, že soud porušil při stanovení jeho výše zásadu humánnosti a přiměřenosti, nebo že nesouhlasí se zařazením do daného typu věznice však nelze považovat za opodstatněné, jelikož byly splněny zákonné předpoklady jak pro uložení úhrnného trestu odnětí svobody na osm let se zařazením obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, tak pro uložení úhrnného trestu zákazu pobytu na území okresu Jihlava na čtyři roky. Rovněž byly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného ústavního protialkoholního léčení i pro uložení povinnosti zaplatit poškozeným patřičnou majetkovou škodu. V rámci dovolání nelze úspěšně vytýkat, pokud soud při splnění zákonných podmínek využil dané možnosti a uložil tyto tresty v jejich konkrétní výši, a to ani, pokud byl trest odnětí svobody uložen při jeho horní hranici. Nejvyšší soud pouze doplňuje, že uložené tresty nijak nevybočují z mantinelů adekvátnosti a ve vztahu k povaze, motivu a způsobu provedení skutků uvedených pod body 7) a 8), jakož i ve vztahu k ostatním skutkům uvedeným pod body 1) až 6) rozhodnutí nalézacího soudu, nelze považovat za nepřiměřené. Proto nelze akceptovat ani námitku obviněného, že byla porušena zásada humánnosti a zásada přiměřenosti.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu