ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1504.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1504/2018-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. N., dříve S. , nar. XY, státní příslušník Slovenské republiky, trvale bytem Slovenská republika, XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 3 To 87/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 46 T 4/2016, byl obviněný R. S. uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné R. L. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené způsobenou škodu ve výši 8.520.000 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 3 To 87/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek a za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného R. N. uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to jej podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Stejným způsobem rozhodl odvolací soud o odvolání obviněné R. L. Podle §228 odst. 1 trestního řádu pak oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené způsobenou škodu ve výši 8.520.000 Kč.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že v napadeném rozsudku je skutek vymezen rozdílně oproti jeho popisu v obžalobě státního zástupce. Tím podle obviněného došlo k porušení §220 trestního řádu. Obviněný k tomu doplnil, že skutková podstata trestného činu podvodu vychází z jiných znaků než skutková podstata trestného činu zpronevěry. Nově bylo obviněnému kladeno za vinu, že před poškozenou zamlčel podstatné skutečnosti, ovšem z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není možné zjistit, jaké skutečnosti měl zamlčet. S tímto tvrzením navíc nebyl po celou dobu trestního řízení konfrontován a neměl možnost se k němu jakkoliv vyjádřit, v čemž spatřuje obviněný porušení práva na obhajobu. Obviněný dále namítl, že jednorázovým plněním za škodní událost se poškozené dostalo vyšší částky, než v případě pravidelné měsíční renty. Veškeré částky byly uvedeny ve smlouvě, a proto nemohly být před poškozenou zamlčeny. Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud nepřípustně nahradil znak skutkové podstaty trestného činu podvodu nesvéprávností poškozené, která nebyla schopna pochopit podstatu rozhodných informací. Současně nemohla být uvedena v omyl ani pojišťovna, která stav poškozené velmi dobře znala. Jelikož poškozená byla nesvéprávná, nemohla podle obviněného uzavřít s pojišťovnou platnou dohodu o vyrovnání ani mu nemohla následně platně svěřit finanční prostředky. Jelikož pojišťovna zaslala obviněnému na účet finanční prostředky na základě neplatného právního jednání, lze hovořit pouze o bezdůvodném obohacení. Pokud by naopak bylo jednání poškozené platné, byly by platné i darovací smlouva a dohoda o vyrovnání, uzavřené mezi poškozenou a spoluobviněnou R. L. Obviněný se tak domnívá, že jde o občanskoprávní spor, nikoliv o trestný čin.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že změnu právního posouzení jednání obviněného provedenou odvolacím soudem lze plně akceptovat. Ohledně totožnosti skutku poukázala na §220 odst. 1 a 3 trestního řádu, a na rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I, č. 9/1972, č. 52/1979 a č. 17/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle státní zástupkyně je nepochybné, že obvinění využili nepříznivého psychického stavu poškozené, která nebyla v rozhodné době schopna posoudit následky svých právních jednání, a přiměli ji k podepsání dohody o jednorázovém vypořádání pojistného plnění, aniž by jí následky takového úkonu objasnili. Kdyby poškozená věděla, jaké následky její právní úkon bude mít, tedy že jí bude částka pojistného plnění vyplacena jednorázově, následně bude vybrána obviněnými a použita způsobem, který není v její prospěch, nikdy by dohodu nepodepsala. Subjektem, před kterým obvinění zamlčeli skutečný stav poškozené, byla podle státní zástupkyně pojišťovna. Závěr, že se obvinění dopustili trestného činu podvodu, nemůže ovlivnit ani skutečnost, zda se vzhledem k duševnímu stavu poškozené jednalo o dohodu platnou, či neplatnou. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 770/2016. Podle státní zástupkyně pak ve věci nemůže jít pouze o bezdůvodné obohacení, řešitelné cestou občanskoprávního řízení, jelikož si obviněný nechal poslat peníze na účet zcela úmyslně za účelem svého obohacení. I kdyby byly peníze poslány na jeho účet omylem, jednalo by se o trestný čin podvodu podle §209 trestního zákoníku, jak plyne z rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Okolnost, zda byly mezi poškozenou a spoluobviněnou R. L. později uzavřeny nějaké dohody, by mohla mít vliv toliko z hlediska náhrady škody.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítá jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný R. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a podrobně se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu především nelze podřadit námitku obviněného týkající se otázky zachování totožnosti skutku (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 6 Tdo 454/2016, sp. zn. 4 Tdo 1303/2015 či usnesení publikované pod č. 21/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Totožnost skutku je institutem trestního práva procesního (§220 trestního řádu), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Nehledě na uvedené nelze námitce obviněného přisvědčit ani po stránce věcné, když minimálně u následku byla zachována úplná shoda s obžalobou, stejně jako u části jednání kladeného obviněnému za vinu. Přehlednout rovněž nelze, že trestní stíhání bylo původně zahájeno právě pro trestný čin podvodu podle §209 trestního zákoníku. S výhradou, podle které nebyl s existencí počátečního podvodného úmyslu obviněný v průběhu trestního řízení konfrontován, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, tudíž nelze souhlasit.
Opodstatněnost nelze přiznat ani dalším výhradám obviněného, které jinak bylo možné z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu považovat za relevantní. Podle skutkových zjištění soudů postupoval dovolatel ve vzájemné dohodě se spoluobviněnou R. L. a v úmyslu získat finanční prostředky poškozené náležející jí z pojistné události, oba využili její duševní poruchy a z ní plynoucí neschopnosti posoudit následky jakýchkoliv právních úkonů, dále toho, že matka poškozené se nacházela ve výkonu trestu odnětí svobody a dceru svěřila obviněné L. do péče, a rovněž skutečnosti, že výplatu jednorázového plnění ze škodní události vyřizovala pojišťovna pouze korespondenčně, a obviněná L. nechala poškozenou podepsat dohodu o jednorázovém vypořádání pojistného plnění namísto vyplácení pravidelné měsíční renty, přičemž částku pojistného plnění ve výši 9.355.000 Kč si nechali obvinění poslat na bankovní účet dovolatele, z účtu finanční prostředky ve výši 9.200.000 Kč v hotovosti vybrali a zbylou část z účtu odčerpali, kdy na účet sdělený matkou poškozené následně převedli pouze částku 835.000 Kč a zbývající část ve výši 8.520.000 Kč si ponechali a použili pro svou potřebu. Odvolací soud na tomto podkladě dospěl ke zcela přiléhavému právnímu závěru, že obvinění sebe a jiného obohatili tím, že zamlčeli podstatné skutečnosti a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Obviněný před poškozenou zamlčel především samotnou podstatu celé finanční operace, kterou bylo vlastní obohacení obou obviněných na úkor poškozené. Jak správně podotkla státní zástupkyně, kdyby poškozená věděla, jaké následky její právní úkon bude mít, tedy že jí bude částka pojistného plnění vyplacena jednorázově, následně bude vybrána obviněnými a použita způsobem, který není v její prospěch, nikdy by dohodu nepodepsala. Skutečnost, že nejednají v zájmu poškozené, pak obvinění zamlčeli rovněž při komunikaci s pojišťovnou, které od poškozené podepsanou dohodu o jednorázovém vypořádání pojistného plnění předložili. V této souvislosti je nemístná úvaha obviněného o tom, že jednorázovým plněním za škodní událost se poškozené mělo dostat vyšší částky, než v případě pravidelné měsíční renty, když smyslem jednání obviněného od počátku bylo ponechat si z vyplacené částky podstatnou část pro vlastní potřebu. Nerozhodná pro jeho trestní odpovědnost je rovněž výhrada obviněného, že pojišťovna vlastně zaslala finanční prostředky na jeho účet na základě neplatného právního jednání nesvéprávné poškozené. I v případě přijetí této argumentace by totiž došlo jen ke změně osoby poškozené, kterou by byla sama pojišťovna. Nejednalo by se pouze o soukromoprávní bezdůvodné obohacení, jelikož vylákání předmětných finančních prostředků pro vlastní potřebu bylo od počátku cílem obviněného. Rovněž uzavření jakýchkoliv následných dohod mezi spoluobviněnou L. a poškozenou by mohlo mít vliv toliko z hlediska náhrady škody, nikoliv z hlediska trestní odpovědnosti.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu