ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1570.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1570/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 13 To 219/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2 T 195/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 2 T 195/2017, byl obviněný J. Č. uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §228 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž tento trest mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen se stanovením zkušební doby na dva roky. Dále bylo podle §228 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 13 To 219/2018 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 7. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Veškeré námitky obviněného směřují k posouzení právní povahy bazénu (nádrže) jakožto součásti či příslušenství rybníka. Obviněný ve svém dovolání rozporoval odvolacím soudem užitou civilní judikaturu. Sám se domnívá, že bazén, který se skládá z kovových plátů, není součástí systému rybníků, ale samostatnou věcí. Jeho odstranění tak nemá vliv na funkčnost rychlo chovného objektu. V dovolání blíže popsal, jak celý systém funguje a dodal, že kovové pláty nebyly spojeny se zemí a konstrukce tedy byla jednoduše oddělitelná od pozemku. Skutečnost, že je bazén užíván s jinou věcí, a ta je k tomu dokonce určena jejím vlastníkem, ještě neznamená, že se stává příslušenstvím, pokud není vlastník obou věcí totožný. O tom, kdo je vlastníkem nově vzniklé věci rozhoduje způsob jejího vzniku. Právní určení věci jakožto příslušenství jiné věci je již druhotné. V daném případě byl záměr obviněného a dalších osob takový, aby byl bazén v odděleném vlastnictví. Ve svém mimořádném opravném prostředku také namítal nevěrohodnost jednotlivých důkazů (zejména výpovědi svědků a poškozeného) a vlastním pohledem je hodnotil odlišně od soudů. Závěr odvolacího soudu o účelovosti obhajoby označil za fiktivní konstrukci, která nemá oporu ve svědeckých výpovědích. Podle jeho mínění měly soudy pro posouzení právní povahy bazénu nechat vypracovat znalecký posudek, který by zevrubně popisoval technickou funkci celé soustavy rybníčků, jejich detaily a oddělitelnost jednotlivých součástí. K subjektivní stránce trestného činu namítl, že jednal na výzvu pana B. a na základě znaleckého posudku Ing. Dolečka, ze kterého vyplývalo, že je bazén oddělitelný. Namítl také, že se s námitkou subjektivní stránky trestního činu odvolací soud vůbec nevypořádal.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 13 To 219/2018, ve smyslu §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a věc podle §265l odst. 1 trestního řádu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se v případě obviněného nejedná o případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, neboť soudy se provedenými důkazy ve svých odůvodněních důkladně zabývaly a úvahy, které z nich vyvodily, neodporují zjištěným skutečnostem. Nejsou zatíženy ani flagrantní nelogičností a vnitřními rozpory. Oba soudy se také zabývaly hmotněprávní námitkou obviněného týkající se posouzení právního režimu nádrže (obviněným zmiňovaný bazén). Dospěly při tom ke shodnému závěru, že předmět útoku byl součástí pozemku a nikoli samostatnou věcí. V dané věci soudy zcela správně aplikovaly občanskoprávní judikaturu. Obviněný svůj nesprávný právní závěr o režimu nádrže založil z podstatné části na skutkovém závěru, který neodpovídá provedeným důkazům a je v rozporu se skutkovými zjištěními. Z důkazů jednoznačně vyplynulo, že nádrž byla spojena se zemí a její konstrukci nebylo možné jednoduše oddělit. Na podkladě občanskoprávní judikatury pak státní zástupce vyložil pojmy stavby či znehodnocení. Zdůraznil, že pro posouzení právní povahy nádrže byla rozhodující dvě kritéria: vzájemná sounáležitost a míra oddělitelnosti. Uzavřel, že je-li vodní dílo natolik spjato s pozemky, na nichž stojí, že by jeho odstraněním došlo k funkčnímu znehodnocení těchto pozemků, pak není samostatnou věcí. K námitce nedostatku subjektivní stránky uvedl, že obviněný neměl oprávnění odstraňovat věc, která patřila jiné osobě (byť tvrzeným vlastníkem měla být sestra obviněného). Za tímto účelem mu navíc na pozemek nebyl umožněn ani vstup. Obviněný při svém jednání nebyl v dobré víře a věděl, že dotčená nádrž nemůže být ve vlastnictví nikoho jiného než poškozeného B., jemuž svědčilo vlastnictví pozemku. To ostatně vyplývalo i z dalších skutečností, které blíže rozebral. Závěrem státní zástupce posoudil, že dovolání obviněného je z části neodůvodněné a z části neopodstatněné.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání a tento souhlas udělil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný J. Č. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ani Okresního soudu v Ústí nad Orlicí netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud podotýká, že uvedený dovolací důvod nenaplňují námitky, kterými obviněný hodnotí jednotlivé důkazy (např. výslech svědka T., výslechy příbuzných obviněného a jeho bývalé manželky). Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. V daném případě se nemůže jednat ani o tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, jelikož dotčené soudy se provedenými důkazy ve svých hodnotících úvahách zabývaly, při tom zohlednily námitky obviněného a své úvahy vtělily do odůvodnění svých rozhodnutí a tyto úvahy neodporují skutečnostem zjištěným z provedených důkazů, nejsou zatíženy nelogičností ani vnitřními rozpory.
Oba soudy se rovněž náležitě zabývaly také námitkou posouzení právního režimu nádrže. Dospěly ke shodnému závěru, že předmět útoku byl součástí pozemku a nikoli věcí samostatnou. Na podporu tohoto závěru soudy aplikovaly zcela správně občanskoprávní judikaturu, která je přiléhavá k danému právnímu problému. Svůj postoj pak podrobně zdůvodnily ve svých rozhodnutích (str. 3 rozsudku nalézacího soudu, str. 3–4 usnesení odvolacího soudu). Dané argumentaci a použité judikatuře (nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, rozhodnutí č. 4/1992 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97, rozsudek ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4169/2017) nelze v tomto ohledu nic vytknout. Nutné je zdůraznit, že obviněný svůj nesprávný právní závěr o právním režimu předmětu útoku založil z podstatné části na skutkovém závěru, který neodpovídá provedeným důkazům a je v rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Je-li totiž vodní dílo spjato s pozemky, na nichž stojí, natolik, že by jeho odstraněním došlo k funkčnímu znehodnocení těchto pozemků, tak není samostatnou věcí. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že předmět útoku byl spojen se zemí tak, že konstrukce nádrže nebyla jednoduše oddělitelná. To ostatně vyplynulo i ze způsobu, jaký použil bezvýsledně obviněný, aby konstrukci nádrže odvezl.
Souhlasit nelze ani s námitkou nedostatku subjektivní stránky. Obviněný totiž nejednal na výzvu poškozeného B., jak se dovolává. Neměl ani povolení na pozemek vstupovat a odstraňovat věci patřící jiné osobě. Obviněný nebyl v dobré víře při svém jednání a byl si dobře vědom, že nádrž nemůže být ve vlastnictví nikoho jiného než poškozeného J. B., jemuž ostatně svědčilo vlastnictví pozemku. Tento závěr potvrzuje skutečnost, že poškozený koupí pozemku nabyl také předmětné vodní nádrže, které na něm byly již zbudované a byly jeho součástí. Další skutečností, která toto potvrzuje, je to, že poškozený jako vlastník pozemku na vlastní náklady provedl stavební práce, které zásadně pozměnily konstrukci nádrže (přidání kari sítí a dobetonování) a proti těmto úpravám nikdo nebrojil, obviněný ani verbálně, ani svým konáním nikdy předtím nedal najevo, že je přesvědčen o vlastnickém právu jiné osoby k předmětné věci.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 3. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu