ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1627.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1627/2018- 44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Karviná, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 6 To 72/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 68/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 3 T 68/2017 byl obviněný R. M. uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a přečinu porušení služební povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru podle §398 odst. 2 alinea 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §329 odst. 1 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 6 To 72/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a přečinu porušení služební povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru podle §398 odst. 2 alinea 1 trestního zákoníku, a za to mu podle §329 odst. 1 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního a pracovního poměru u bezpečnostních sborů České republiky na dobu dvou let.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. M. dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu. Podle obviněného došlo v řízení před soudy obou stupňů k zásadním procesním pochybením, která měla podstatný vliv pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku a která lze podřadit pod extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Soudy především neprovedly jím navržený důležitý důkaz v podobě záznamu o sledování jeho osoby, jehož provedení zamítly z důvodu nadbytečnosti. Obviněný soudům dále vytknul, že jeho vinu dovodily na základě nezákonně získaných důkazů. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu nařízené v dané věci byly soudem shledány nezákonnými, a tudíž nelze ani poznatky z takových důkazů dále využívat v trestním řízení, a to ani jako operativní informace. Přitom právě na základě informací, které GIBS získala z nezákonných odposlechů, vyslala na místo, na kterém mělo dojít k jeho protiprávnímu jednání, dopravní policii, která zde čekala, až tudy bude projíždět. Výslech zasahujících dopravních policistů proto považuje obviněný za nepoužitelný, jedná se o tzv. „plod z otráveného stromu“. Obviněný rovněž namítl, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu podle §40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když mu nebyl umožněn přístup do celého trestního spisu s tím, že se jedná o utajené informace a že svou žádostí sleduje získání informací o utajené svědkyni. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu obviněný uvedl, že popis skutku neodpovídá §120 odst. 3 trestního řádu, jelikož není blíže uvedeno, kde mělo k přečinu dojít a výrok tak není úplný.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i mu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že v projednávané trestní věci se odvolací soud zabýval důkazními návrhy obviněného a zamítl je, přičemž dostál svým povinnostem odůvodnit tento svůj procesní postup. Skutečnosti, které by z navrhovaných listinných podkladů mohly být eventuálně zjištěny k průběhu skutkového děje, již byly bez pochybností zjištěny z jiných provedených důkazů. Podle státního zástupce nelze mít žádných výhrad k úplnosti skutkových závěrů odvolacího soudu, pokud tyto byly učiněny na podkladě ve věci provedených výpovědí, fotografií a dalších listin. Jestliže odvolací soud vycházel k počínání obviněného v inkriminované době zejména z výpovědí svědků J. M., J. V. a M. B., které se navzájem doplňovaly a nevykazovaly žádný rozpor, není důvod tyto závěry jakkoli zpochybňovat. Státní zástupce se neztotožňuje s názorem obhajoby, že by měla mít v řízení přístup ke všem materiálům, které orgány činné v trestním řízení od jeho počátku nashromáždily. To ani nelze dovodit ze zásady kontradiktornosti trestního řízení vedeného před soudem. Principy spravedlivého trestního řízení ale nevyžadují, aby soud a obhajoba měly všechny tyto materiály bez dalšího k dispozici. Rozhodující soud má pochopitelně oprávnění vyžádat si od všech orgánů činných v trestním řízení jakýkoliv materiál, který pro své rozhodnutí potřebuje, neboť je to právě on, kdo určuje, jaké skutečnosti je třeba pro rozhodnutí zjistit a posoudit a jakými prostředky se k nim dopracovat. K tomu mu má dopomoci procesní aktivita procesních stran, což však nelze vykládat tak, že by obhajobě byly bez dalšího poskytnuty všechny materiály shromážděné státní mocí k předmětnému řízení, nebo dokonce v řízení jiném, jež se skutkově týká zcela odlišného protiprávního jednání. Podle státního zástupce není možno přisvědčit obviněnému ani v jeho další procesní námitce, totiž že by výpovědi svědků J. M. a J. V. měly být z posouzení soudem vyloučeny jako nezákonně opatřený důkaz. Tyto osoby podaly svědectví o tom, čeho byly osobně přítomny, co přímo viděly a slyšely. Sledu událostí tito svědci byli přítomni v rámci plnění svých služebních povinností, přičemž jednali v situaci, jež na místě bez jejich přičinění nastala, způsobem, k němuž byli podle zákona nejen oprávněni, ale k němuž byli dokonce povinni coby příslušníci bezpečnostního sboru povolaného k dohledu nad respektováním právních předpisů při provozu na silnici. Pokud se jedná o námitku neúplnosti skutkového vymezení, co se týče místa, kde byl trestný čin spáchán, podle státního zástupce pod uvedený dovolací důvod nespadá. V tomto ohledu žádný výrok nechybí ani není neúplný.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný R. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Výhrady obviněného vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu spočívaly výlučně v námitkách procesního charakteru. Pokud jde o námitku neprovedení obhajobou navržených důkazů, odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně jasně, podrobně a vzhledem k podstatě věci a důkazní situaci rovněž přiléhavě uvedl důvody, které jej vedly k závěru o nadbytečnosti doplnění dokazování. Návrhy obhajoby podle soudu přímo nesouvisely s projednávanou věcí či rozhodné skutečnosti již byly prokázány jinými důkazy, příp. tvrzení obviněného již byla vyvrácena výpovědí svědků. Návrhy obhajoby na doplnění dokazování proto nemohly nabýt charakteru tzv. opomenutých důkazů. V této souvislosti nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že mu nebylo umožněno nahlédnout do některých částí spisového materiálu GIBS vedeného pod č. j. GI-TC-4/2014, GI-TC-69/2016 a GI-TC-503/2017, jelikož v projednávané věci nebyly takovými částmi spisů provedeny důkazy a nesloužily jako podklad pro rozhodnutí soudu, nýbrž vztahovaly se toliko k důkazním návrhům obhajoby, jež byly soudem zamítnuty.
Opodstatněná nemohla být ani výhrada obviněného, že jeho vina byla dovozena na základě nezákonně získaných důkazů, což dovodil s poukazem na doktrínu plodů z otráveného stromu. K aplikovatelnosti doktríny plodů z otráveného stromu v českém trestněprávním prostředí existuje poměrně obsáhlá judikatura, Nejvyšší soud se k ní v nedávné době vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 7. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 3/2017. Podklad pro právní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení nastalého v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a tím v trestním řízení nastalá nepoužitelnost důkazů, nelze v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících dokazování v trestním řízení (hlava pátá trestního řádu) nalézt. Striktně je zákaz použití důkazu trestním řádem formulován toliko v podobě upravené v §89 odst. 3 trestního řádu. Česká trestněprávní teorie i právní praxe rozlišuje absolutní a relativní neúčinnost důkazů. V závislosti na posouzení konkrétní povahy a závažnosti vady nastalé v procesu dokazování je soudy samostatně řešena otázka, zda konkrétně zjištěnou vadou poznamenaný důkaz je možno pokládat za důkaz procesně účinný v řízení soudním či nikoli. Relativní neúčinnost důkazu nezpůsobuje jeho procesní neúčinnost a nemá za následek vyloučení tohoto důkazu z hodnotící činnosti příslušného orgánu činného v trestním řízení. Naopak úplné vyloučení všech důkazů navazujících na jakýkoliv vadný postup orgánů činných v trestním řízení jako plodů z otráveného stromu by bylo nepřiměřené s přihlédnutím k jasnému konfliktu zájmů, neboť vyloučení těchto důkazů se příčí zájmu společnosti, aby skutečný pachatel byl uznán vinným. Závěr o nutnosti vyloučení některého důkazu z důkazního řetězce pro jeho procesní neúčinnost by byl namístě také tehdy, pokud by tím došlo ke kolizi s právem obviněného na spravedlivý proces. Tak tomu v projednávané věci však rovněž nebylo. Vina obviněného byla prokázána především výpověďmi příslušníků Policie ČR, kteří podali svědectví o tom, čemu byli osobně přítomni a co jako přímí svědci viděli a slyšeli. Průběhu celé události přitom byli policisté přítomni v souvislosti se silniční kontrolou vozidla Praga V3S, kdy jejich úkolem nebylo provádět sledování obviněného ani jeho zadržení jako pachatele trestného činu. Informaci o pohybu motorového vozidla Praga získali policisté od příslušníků GIBS v návaznosti na využití institutu sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, 2 trestního řádu. Naopak informace pocházející z nezákonných odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu nebyly pro skutkové závěry použity. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by došlo k předchozímu telefonickému hovoru mezi obviněným, J. W. a I. T. Závěr o předchozí domluvě obviněného s J. W. dovodil soud pouze ze samotného průběhu celé události a způsobu jednání obviněného.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem je výrok, který v napadeném rozhodnutí nebyl vůbec obsažen, přestože jej soud měl vyslovit. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. V případě výroku o vině by se například jednalo o případ, kdy by ve výroku nebyla citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) trestního řádu. K naplnění tohoto dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Výhrada obviněného, že ve skutkové větě není dostatečně vymezeno místo spáchání činu, proto deklarovanému důvodu dovolání neodpovídá. Nejedná se totiž o případ chybějícího ani neúplného výroku. K tomu lze v obecné rovině uvést, že skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, přičemž musí obsahovat takové okolnosti, které jsou relevantní jak z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu, tak z hlediska individualizace skutku, aby nemohl být zaměněn s jiným. Pokud je v projednávané věci obviněnému kladeno za vinu jednání v katastru obce XY, okres Frýdek-Místek, nejprve ve služebním motorovém vozidle tov. zn. Škoda Octavia poz. zn. XY jedoucím před vozidlem Praga V3S na pozemních komunikacích a po ukončení jízdy a vystoupení z vozidla na místě poblíž autobusové zastávky XY, u mlýna, je skutek z hlediska místa spáchání činu ve výroku o vině vymezen zcela adekvátně. Konkrétní určení pozemní komunikace a vlastní úsek, na němž se obviněný trestné činnosti dopustil, dále vyplývá z provedeného dokazování a je rozveden v odůvodnění napadeného rozsudku.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu