ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.169.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 169/2019-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 2 To 139/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 40/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 2 T 40/2018, byl obviněný M. H. uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §358 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž tento trest mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen se stanovením zkušební doby na dva roky. Dále bylo obviněnému podle §99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické formou ambulantní.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 2 To 139/2018 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 8. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) , g) a l) trestního řádu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že výpovědi svědkyň AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym), CCCCC (pseudonym) jsou neúčinnými důkazy, neboť nebyly splněny podmínky pro neodkladnost úkonu. V době podání návrhu na provedení neodkladného úkonu, byla osoba podezřelá známá a bylo ji možné vyslechnout podle §158 trestního řádu. Takový postup obviněný označil za účelové obcházení jeho práva na obhajobu. Namítl také, že ani nalézací ani odvolací soud se nevypořádaly s jeho námitkou, že stěžejní důkazy (výpovědi svědkyň), byly v hlavním líčení pouze přečteny. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Dále namítl nezákonnost jeho trestního stíhání, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahovalo všechny zákonné náležitosti, konkrétně v něm nebylo uvedeno naplnění subjektivní stránky trestného činu ani žádné skutkové okolnosti, které by ji charakterizovaly. Podle obviněného soudy nesprávně právně posoudily žalovaný skutek v rozporu s §358 trestního zákoníku. Jeho soukromý byt v rodinném domě totiž nesplňuje definici veřejně přístupného místa, a to i když je otevřeným oknem možné vidět či slyšet výtržnický projev. Výtržnictví spáchané v bytě lze shledat pouze tehdy, byly-li při něm přítomny alespoň tři osoby. Obviněný tedy nemohl svým jednáním naplnit objektivní stránku posuzovaného trestného činu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu obviněný uvedl, že odvolací soud pochybil tím, že nedostál své přezkumné povinnosti uložené mu podle §254 odst. 1 trestního řádu a neodstranil zásadní pochybení a vady nalézacího soudu a dalších orgánů činných v trestním řízení.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud nedostatky v rozhodnutích soudů obou stupňů konstatoval a postupem podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 8. 2018, sp. zn. 2 To 139/2018, i rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 2 T 40/2018, a aby podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil všechna další rozhodnutí na tato obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo, pozbyla zákonného podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil celé trestní řízení, a to včetně usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal orgánu činnému v trestním řízení, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že obviněný své dovolací námitky uplatňoval v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení, takže se jimi zabývaly jak nalézací, tak odvolací soud. Souhlasila s názorem obou soudů, že z výpovědí nezletilých AAAAA, BBBBB a CCCCC, jejichž výpovědi byly s ohledem na jejich věk a charakter trestné činnosti provedeny jako neopakovatelné úkony, vyplynulo, že obviněný se dopustil svého jednání, tak jak je popsáno ve výrokové větě rozsudku nalézacího soudu. Souhlasila také s názorem, že se pachatel dopustil hrubé neslušnosti a jeho soukromý byt je třeba považovat za místo veřejnosti přístupné, neboť při svém jednání mohl být sledován kolemjdoucími z ulice. Přístupností se obecně rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné. Podle jejího posouzení není meritorní rozhodnutí v dané věci zatíženo vadou, kterou by bylo nutné a možné napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody uvedené v dovolání nebyly ani naplněny.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání a tento souhlas udělila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) , g) , l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu je dán, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. O nepřípustné trestní stíhání ve smyslu citovaného dovolacího důvodu jde tehdy, jestliže proti obviněnému bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání v rozporu s ustanoveními §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 4 a §11a trestního řádu, která obsahují uzavřený výčet důvodů, jejichž naplnění v konkrétní věci má vždy za následek, s výjimkami uvedenými v ustanoveních §11 odst. 3 a §257 odst. 3 trestního řádu, nepřípustnost trestního stíhání a v konečném důsledku tedy buď nezahájení takového trestního stíhání (§159a odst. 2 trestního řádu), nebo jeho zastavení [§172 odst. 1 písm. d), §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, §314c odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Obviněný nezákonnost jeho trestního stíhání shledal v tom, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahovalo všechny zákonné náležitosti, konkrétně v něm nebylo uvedeno naplnění subjektivní stránky trestného činu ani žádné skutkové okolnosti, které by ji charakterizovaly. Takto specifikovaná námitka nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) trestního řádu, jelikož nepředstavuje žádný důvod výše uvedených nezákonností. Nad rámec pak Nejvyšší soud dodává, že usnesení o trestním stíhání obsahovalo všechny zákonné náležitosti, a to včetně naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ani Okresního soudu v Šumperku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Námitce týkající se toho, že výpovědi svědkyň AAAAA, BBBBB a CCCCC je nutné považovat za neúčinné důkazy, neboť nebyly splněny podmínky pro neodkladnost úkonu, protože osoba podezřelá byla v době podání návrhu na provedení neodkladného úkonu známá a bylo ji možné vyslechnout, nelze přisvědčit. Výpovědi těchto svědkyň byly v důsledku jejich věku a charakteru trestné činnosti provedeny v souladu se zákonem jako neopakovatelné úkony. Takovýto postup orgánů činných v trestním řízení nelze označit za účelové obcházení zákona, jak namítl obviněný.
Co se pak týká námitky nesprávného právního posouzení, je třeba zdůraznit, že obviněný se svým jednáním dopustil hrubé neslušnosti ve svém soukromém bytě. Jeho byt je ale nutné v daném případě považovat za místo veřejnosti přístupné podle §358 trestního zákoníku, jelikož při závadném jednání mohl být a také byl sledován kolemjdoucími z ulice. Dopustil se ho totiž v otevřeném okně, místo bylo v takové vzdálenosti od veřejné komunikace, po které chodily děti do školy, která velmi dobře umožňovala jeho sledování, to i v detailech. Ostatně podobné počínání je činěno pachateli této trestné činnosti obvykle právě na takových místech, aby bylo sledovatelné. Přístupností se pak obecně rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné. Obviněný tedy svým jednáním naplnil objektivní stránku posuzovaného trestného činu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, který rovněž uplatnil obviněný ve svém dovolání, nutno zmínit, že jej lze naplnit ve dvou alternativách, přičemž námitky obviněného směřují do první alternativy. Podle první alternativy je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněný k tomuto důvodu konkrétně uvedl, že odvolací soud pochybil tím, že nedostál své přezkumné povinnosti, která je stanovena v §254 odst. 1 trestního řádu a neodstranil zásadní pochybení a vady nalézacího soudu a dalších orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že v této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Pomine-li Nejvyšší soud u této námitky věcné přezkoumání, kterého se obviněný částečně dovolává, a posoudí, zda procesní postup odvolacího soudu byl v souladu s trestním řádem, dospívá k závěru, že odvolání obviněného bylo zcela v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 trestního řádu věcně přezkoumáno. Odvolací soud přitom neshledal žádná zásadní pochybení ani vady nalézacího soudu či jiných orgánů činných v trestním řízení. Při dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 trestního řádu odvolání obviněného pro jeho nedůvodnost zamítl. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, protože nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Nejvyšší soud se pro úplnost vyjádří i k naplnění druhé alternativy zmíněného dovolacího důvodu. Podle této druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Obviněný ve svém dovolání namítl existenci dovolacích důvodů v předcházejícím řízení podle již zmíněných ustanovení §265b odst. 1 písm. e) a g) trestního řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že jde o námitky, které jim neodpovídají nebo nejsou relevantní.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uplatněné dovolací námitky obviněného, i přes poukaz na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a l) trestního řádu, nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 3. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu