ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.217.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 217/2019-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. Ž. , nar. XY, trvale bytem hlášen jako osoba bez domova v sídle Městského úřadu Orlová, Orlová-Lutyně, Osvobození 796, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 7 To 121/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 103 T 133/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 15. 3. 2018 pod sp. zn. 103 T 133/2017 byl obviněný J. Ž. uznán vinným pod bodem 1. ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a pod bodem 2.a), 2.b) a 2.c) ze spáchání pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl pod bodem 1. podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Současně s tím byl zrušen výrok o trestu v jeho bodech 1. až 4. rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 4. 12. 2017, č. j. 101 T 179/2017-442. Dále pod bodem 2.a), 2.b) a 2.c) byl podle §337 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně s tím byl zrušen výrok o trestu v jeho bodech 5. až 6. rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 4. 12. 2017, č. j. 101 T 179/2017-442.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 7 To 121/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu z podnětu dovolání obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Nově byl pak za toto jednání a dále za pokračující přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen pod body 5. a 6. rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 4. 12. 2017, č j. 101 T 179/2017-442, podle §337 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený za skutky popsané pod body 5. a 6. rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 4. 12. 2017, č j. 101 T 179/2017-442.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný brojí proti výroku o vině u skutku 2.a) a proti výroku o trestu. Namítá, že tvrzení obou soudů stran toho, že svědek S. měl vidět, jak se obviněný a J. B. za jízdy vyměnili v řízení vozidla, je relativizováno samotnou výpovědí tohoto svědka. V přípravném řízení a při hlavním líčení se v jeho výpovědích vyskytly rozpory, které se nepodařilo vyjasnit. Nejasnosti panují také v tom, zda se obviněný měl přemístit na sedačku vzadu nebo byli všichni na sedačkách vepředu. Obviněný byl tedy odsouzen na základě jediného přímého důkazu – svědecké výpovědi svědka S., která však byla vnitřně rozporná a nelogická. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Podle jeho mínění měl soud výpověď svědka S. doplnit o jiné důkazy, např. o prohlídku vozidla, což by prokázalo, zda byla kabina vozu oddělena bezpečnostní mříží nebo přepážkou. Soud porušil svou povinnost vyplývající mu z vyhledávací zásady. V daném případě bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo a obviněného osvobodit, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. O nevině obviněného svědčí zejména výslech svědka B. a tvrzení svědka O., k jehož výslechu však soudkyně nepřistoupila z důvodu, že byl nekontaktní. Při tom ale svědek O. byl v době projednávání případu před soudem prvního stupně ve Věznici Heřmanice. O nevině obviněného svědčí také záznam z přední kamery zasahujícího služebního vozidla. Není z něj totiž patrné, kdo vozidlo řídil, kolik v něm bylo osob a zda došlo k jejich výměně. Obviněný dále nesouhlasil s uloženým trestem, který považoval za přísný. Žádný soud při ukládání trestu nepřihlédl k polehčujícím okolnostem – např. že jeho chování nemělo žádný nepříznivý následek, nikomu nezpůsobil újmu na zdraví ani majetku a ani nikoho neomezoval a neohrožoval, choval se slušně a korektně. Soudy dostatečně nezohlednily míru společenské škodlivosti jeho jednání. Obviněný má také za to, že měl být aplikován §44 trestního zákoníku a neměl být ukládán souhrnný trest, neboť tresty, které mu byly uloženy dřívějším rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 4. 12. 2017, č. j. 101 T 179/2017-442, jsou dostatečné.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2018, č. j. 7 To 121/2018-168, i napadený rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 15. 3. 2018, č. j. 103 T 133/2017-135, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný J. Ž. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění (např. námitky o přemisťování osob v automobilu). Další jeho námitky, opět nepřípustné, směřovaly do hodnocení důkazu, kdy tyto důkazy záměrně vykládal ve svůj prospěch (např. údajně rozporné svědectví svědka S., výslech svědka B. nebo tvrzení svědka O. nebo zpochybňování záznamu z přední kamery zasahujícího služebního vozidla). Námitkami tohoto typu, včetně těch, kterými namítal neúplnost procesu dokazování (zejména, že soud měl doplnit dokazování o prohlídku vozidla a další důkazy), tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo je třeba uvést, že tato zásada je procesního charakteru a pojí se se zjišťováním skutkového stavu. Její porušení proto nelze podřadit pod kategorii nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tuto námitku nelze uplatňovat ani v rámci jiného zákonem stanoveného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tedy zpravidla nepřipouští, aby bylo dodržení dané zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Aby se tak stalo, musel by být shledán extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry rozhodujících soudů. Taková situace však v tomto případě zcela jistě nenastala.
Co se pak týká námitek o přísnosti trestu, nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem nebo aplikování §44 trestního zákoníku, je třeba zdůraznit, že námitky toliko proti druhu a výměře trestu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznášet nelze, protože tyto lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tyto námitky jsou pak přípustné pouze v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Napadat pouze údajnou přílišnou přísnost nebo naopak mírnost trestu, jehož uložení zákon připouští a který byl vyměřen v rámci zákonné trestní sazby, není možné v rámci taxativně stanovených dovolacích důvodů.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu