ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.249.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 249/2019-1979
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. N. , nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 9 To 255/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 116/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 8 T 116/2016, byl obviněný J. N. uznán vinným pod bodem I. výroku rozsudku ze spáchání pokračujícího trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 2, zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), dále byl za skutek popsaný pod bodem II. výroku rozsudku uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku a za skutek popsaný pod bodem III. výroku rozsudku byl uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku. Za uvedené jednání byl podle §348 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž tento trest mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen se stanovením zkušební doby na jeden rok. Podle §229 odst. 1 trestního řádu dále byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 9 To 255/2018 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 9. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť trestný čin podle §176 odst. 1, 2 trestního zákona i trestný čin podle §348 odst. 1 trestního zákoníku vyžadují úmyslné jednání. On však úmyslně nejednal a ani mu úmysl nebyl prokázán. Vyřizoval více žádostí, navíc je pouze opravářem motorových vozidel a nedomluví se cizími jazyky. Z tohoto důvodu nevěděl a nemohl vědět, že listiny, který měl k dispozici, byly padělané nebo pozměněné. Podle jeho mínění se mohlo jednat nanejvýš o nevědomou nedbalost. V souvislosti s tím odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Dále namítl, že soudy rozšířily trestní odpovědnost obviněného při hmotněprávním posouzení objektivní stránky spáchaných trestných činů, neboť zákon vyžaduje, aby padělaná nebo pozměněná veřejná listina byla originálem či úředně ověřená. Obviněný však originály technických průkazů ani jejich ověřené opisy neměl, disponoval pouze kopiemi, o nichž nebylo zjištěno nic bližšího.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 9 To 255/2018, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 8 T 116/2016, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby jej zrušil a změnil tak, že obviněného zprostí obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření nejdříve popsal, kdy lze uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a jaké námitky je možné v rámci něj uplatňovat. Blíže k dovolání uvedl, že považuje za správné právní závěry obou soudů ve vztahu k naplnění objektivní i subjektivní stránky trestných činů podle §176 odst. 1 alinea druhá trestního zákona i podle §348 odst. 1 alinea první trestního zákoníku. V případě naplnění objektivní stránky trestných činů obviněný vycházel z chybných skutkových premis, šlo totiž o pravé doklady, nikoli kopie. Rozhodující navíc bylo, že obviněný doklady ve správním řízení vydával za pravé. K naplnění subjektivní stránky trestných činů uvedl, že to vyplývá z přesvědčivých a logických hodnotících úvah, které oba soudy řádně ve svých rozsudcích popsaly. Obviněný musel vědět, že předkládá padělané, resp. pozměněné listiny. Dlouhodobě se totiž pohyboval v oboru oprav silničních motorových vozidel, klientům zprostředkovával absolvování technických kontrol i podání žádostí o schválení technické způsobilosti. V dané oblasti měl tedy zjevné zkušenosti. Obviněný přitom postupoval zjevně za účel dosažení zisku. Nepochybně měl dbát zvýšené obezřetnosti, jaké podklady správním orgánům předkládá. Navíc vzhledem ke zjištěné kvalitě padělků měl být schopen je rozeznat od originálů bez ohledu na to, že šlo o listiny v cizím jazyce. Osvědčení k technické způsobilosti motorových vozidel jsou ostatně ve všech zemích Evropy velice podobná, neboť obsahují tentýž druh údajů.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání a tento souhlas udělil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c trestního řádu.
Obviněný J. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Jelikož lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Kolíně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Námitky obviněného směřovaly proti nesprávnému posouzení naplnění subjektivní a objektivní stránky trestných činů podle §176 odst. 1 alinea druhá trestního zákona a podle §348 odst. 1 alinea první trestního zákoníku. Naplnění subjektivní stránky vyplývá ze zcela logických a přesvědčivých úvah soudů obou stupňů, které v odůvodnění svých rozsudků vyložily. Obviněný ze své pozice a díky svým profesním zkušenostem, kdy se dlouhodobě pohyboval v oboru oprav silničních motorových vozidel a svým klientům zprostředkovával absolvování technických kontrol i podání žádostí o schválení technické způsobilosti, si musel být dobře vědom, že předkládá padělané, resp. pozměněné listiny. V dané oblasti měl obviněný dlouholeté zkušenosti. Vzhledem ke zjištěné kvalitě padělků měl být schopen je rozeznat od originálů bez ohledu na to, že šlo o listiny v cizím jazyce. Nejvyšší soud rovněž na tomto místě zdůrazňuje, že nepřehlédnutelným markantem např. jistě bylo použití jedné a téže fotografie téhož vozidla s týmž pozadím u vozidel druhově stejných na jiných dokladech. V tomto ohledu proto nelze shledat námitku obviněného stran nesprávného posouzení subjektivní stránky za relevantní, jelikož jeho úmyslné jednání mu bylo beze zbytku prokázáno.
Oba soudy se rovněž náležitě zabývaly naplněním objektivní stránky. Jejich závěry lze přitom považovat za správné a bezvadné. Námitka obviněného stran naplnění objektivní stránky trestných činů vycházela z chybných skutkových premis. V dané věci totiž šlo o pravé doklady a nikoli kopie, jak v dovolání uvedl. Rozhodující bylo, že předmětné doklady sám ve správním řízení vydával za pravé. Nelze proto souhlasit s tím, že soudy nepřípustně rozšířily trestní odpovědnost obviněného při hmotněprávním posouzení objektivní stránky spáchaných trestných činů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu , na který sice obviněný ve svém dovolání výslovně neodkazuje, ale který z jeho podání vyplývá, spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace obviněného plyne, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí měly být dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož ale na základě uplatněné dovolací argumentace nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohla být shledána opodstatněnou ani výhrada obviněného směřující, byť nevýslovně, pod §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal