ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.283.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 283/2019-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. Z. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 2 To 79/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 7/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 5 T 7/2018, byl obviněný P. Z. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl podle §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to pletené čepice černé barvy s vystřiženými otvory. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo dále rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 2 To 79/2018 , jímž podle §256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 11. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů. Podle něj soudy nehodnotily všechny provedené důkazy v souladu s §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Nevyváženým způsobem byly hodnoceny i skutečnosti svědčící v jeho prospěch a neprospěch. Soudy se s jeho doznáním nevypořádaly dostatečně, přestože to byl stěžejní důkaz. Podstatou spáchaného skutku bylo odcizení šperků, nikoli užití násilí či jeho pohrůžka. Pokud u sebe měl nůž, tak neměl v úmyslu jej použít. Do obchodu přišel spontánně, bez úmyslu nůž použít a ani jej vůči poškozené nepoužil, jen ho zasunul do kapsy a snažil se odcizit šperky. Proto není přiléhavá právní kvalifikace zvlášť závažného zločinu loupeže. Sama poškozená musela vnímat, že obviněný nemá v úmyslu nůž použít. Nemůže tomu nasvědčovat ani to, že při vstupu do provozovny řekl, že se jedná o přepadení. Podle něj se jednalo čistě o majetkový delikt bez násilného prvku. Dále obviněný namítl, že soudy měly vycházet z hodnoty odcizeného zboží podle toho, jak ji vyčíslila poškozená na základě první inventury bezprostředně po skutku, tedy z částky 406.626 Kč. Soudy se nevypořádaly s tím, že poškozená způsobenou škodu opakovaně vyčíslila rozdílně. Rozpor mezi vyčíslením poškozenou a vyčíslením podle znaleckého posudku nebyl řádně vysvětlen. Tyto pochybnosti měly být odstraněny důkazem ve formě konfrontace obviněného a poškozené nebo měly být vykládány v jeho prospěch, tedy přihlížet k nejnižší ceně odcizených věcí. Pak by totiž nebyla způsobena škoda přesahující hranici značné škody. Podle jeho tvrzení nebylo možné, aby soudy z jeho opakovaných výpovědí vyvodily, že se doznává k veškerému jednání, které je mu přičítáno. Nebyla také prokázána hypotéza soudů, že se na čin připravoval obstaráním si maskovací kukly a nože. Nůž totiž běžně nosí při sobě. Obstarání kukly pak pouze potvrzuje jeho tvrzení, že mělo jít čistě o majetkový delikt.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 2 To 79/2018, a aby toto usnesení podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že identické námitky obviněný uplatňoval od samého počátku trestního řízení a zabývaly se jimi jak soud nalézací, tak soud odvolací. Souhlasila s názorem odvolacího soudu, že obviněný s maskovací kuklou a s nožem v ruce vstoupil do prodejny a zakřičel „přepadení“, s nožem v ruce šermoval proti poškozené a naznačoval bodnutí, a že se poškozená bránila židlí. V průběhu odcizování šperků již obviněný nůž nepoužíval, neboť měl plné ruce šperků, které si dával do tašky. Považuje proto za nepochybné, že slovně, gesty a dalším popsaným jednáním obviněný použil násilí a pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Právní kvalifikaci jednání obviněného označila za přiléhavou.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání a tento souhlas udělila i pro případ jiných rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný P. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Plzni netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění (námitky o průběhu loupeže, obstarání si kukly a nože či námitky o tom, že se jednalo čistě o majetkový delikt bez násilného prvku a že neměl v úmyslu nůž použít). Soudy přitom prokázaly, že obviněný vstoupil do prodejny v maskovací kukle a s nožem v ruce a zakřičel „přepadení“. Současně s nožem šermoval proti poškozené a naznačoval bodnutí, proti čemuž se poškozená bránila židlí. Následně při odcizování šperků již nůž nepoužíval, jelikož měl plné ruce šperků, které si dával do tašky. Je proto nepochybné, že slovně, gesty a svým jednáním obviněný použil násilí a pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Další jeho námitky, opět nepřípustné, směřovaly do hodnocení důkazu, kdy tyto důkazy rozporoval a záměrně vykládal ve svůj prospěch (např. vyčíslení hodnoty odcizeného zboží prostřednictvím znaleckého posudku naproti vyčíslení poškozenou). Námitkami tohoto typu, včetně těch, kterými rozporoval proces dokazování (námitka, že soudy nehodnotily provedené důkazy v souladu s §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu nebo že nebyly vyváženým způsobem hodnoceny skutečnosti svědčící v jeho neprospěch a prospěch nebo že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho doznáním), tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 3. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu