ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.305.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 305/2019-808
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. Š., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 55 To 308/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 175/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 2 T 175/2014, byl obviněný M. Š. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Za to byl podle §147 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody a nemajetkové újmy.
O odvolání obviněného a poškozeného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 55 To 308/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), f) trestního řádu zrušil napadený rozsudku v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jej podle §147 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání čtyř roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu nově rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že hodnotící úvahy odvolacího soudu odporují formální logice. Závěr soudu, že poškozený čtyřkolku neřídil, je podle obviněného založen pouze na domněnkách, důkaz k tomu proveden nebyl. Poukázal na to, že předmětná čtyřkolka by byla velmi snadno ovladatelná i pro poškozeného, který v době nehody vlastnil motocykl. Obviněný dále namítl, že nebyl proveden důkaz záznamem kamery SčVAK, a. s., který navrhoval již od počátku řízení. Přitom pokud by skutečně řídil on, takový návrh „proti sobě“ by nečinil. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěrem soudu i znalce, že čtyřkolka nebyla vybavena stupačkou i pro spolujezdce. Soud podle obviněného postupoval v rozporu s §2 odst. 6 trestního řádu a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Tím porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadené rozhodnutí v plném rozsahu zrušil a podle §265m odst. 1 trestního řádu ve věci rozhodl sám tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný opakuje obhajobu, kterou soustavně uplatňoval již od samotného počátku svého trestního stíhání a posléze zejména i ve svém odvolání. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce za podstatné, že dovolatel obsahově i výslovně namítá pouze porušení zásady in dubio pro reo. Jedná se přitom o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní, jejíž dodržení Nejvyšší soud v dovolacím řízení nepřezkoumává. Námitky uvedené dovolatelem proto podle státního zástupce neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a zejména ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Obviněný M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ani Okresního soudu v Jablonci nad Nisou netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti obviněný odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.
Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že obviněný byl usvědčován jako řidič předmětného čtyřkolového motocyklu v době nehody jak výpovědí poškozeného, tak závěry znaleckých posudků z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, a z oboru zdravotnictví, odvětví patologická anatomie. Poškozený vypověděl, že v minulosti čtyřkolku neřídil a řídit ji neumí. Znalec z oboru biomechaniky vyloučil jako fyzicky nemožnou verzi obviněného, že jel jako spolujezdec a přes poškozeného se vestoje snažil zredukovat rychlost stlačením brzdy. Charakter zranění poškozeného odpovídá jeho pozici spolujezdce. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví patologická anatomie, pak závěr o obviněném jako řidiči založil na poměru zranění mezi obviněným a poškozeným, kdy řidič je schopen daleko lépe reagovat na nehodový děj, je na motocyklu lépe fixován, drží se za řídítka, a tudíž na něj působí menší odstředivá síla než na spolujezdce. Skutkové závěry soudů rozhodně nejsou zatíženy extrémním nesouladem s provedenými důkazy, není tudíž žádný důvod k jejich revizi dovolacím soudem.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 28. 3. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu