ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.329.2019.1
3 Tdo 329/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný E. G., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 9 To 366/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 94/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 6 T 94/2018, byl obviněný E. G. uznán vinným ze spáchání přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §214 odst. 2 trestního zákoníku a §62 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací, který byl podle §63 odst. 1 trestního zákoníku uložen ve výměře 300 hodin. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 9 To 366/2018 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného E. G. uznal vinným ze spáchání jednak přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku, jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, a za to jej odsoudil podle §205 odst. 3 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku a §62 odst. 1, 3 trestního zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu. Podle §256 trestního řádu současně odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že obžaloba byla podána pro přečin krádeže, nalézací soud jej odsoudil pro přečin podílnictví a odvolací soud znovu pro přečin krádeže. Ani v jednom případě nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace, a proto ani nevěděl, proti jaké právní kvalifikaci má vést svoji obhajobu. Jako těžiště svého dovolání obviněný označil námitku, podle které odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení trestního zákoníku o trestném činu krádeže, když v posuzované věci nebyly shromážděny žádné důkazy, které by odůvodňovaly závěr, že to byl právě on, kdo se zmocnil předmětného automobilu. Jediným důkazem proti němu je stopa DNA, která však prokazuje pouze to, že ve vozidle byl, ale nevypovídá nic o tom, co tam dělal a zda seděl na sedadle řidiče či spolujezdce. Pro právní kvalifikaci proto podle obviněného nebyla dostatečná opora v provedeném dokazování.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2018 zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný E. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze netrpí. Hodnotící úvahy odvolacího soudu učiněné v souladu s §259 odst. 3 trestního řádu důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Odvolací soud rozhodně nevybočil při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Podstatná část dovolací argumentace obviněného směřovala výlučně proti hodnotícím úvahám soudů při hodnocení důkazů. To je patrné již z formulace jeho výhrad, podle kterých pro užitou právní kvalifikaci nebyla dostatečná opora v provedeném dokazování. Nesprávnou aplikaci ustanovení trestního zákoníku o trestném činu krádeže dovozoval obviněný pouze z toho, že podle jeho názoru nebyly ve věci shromážděny žádné důkazy, které by odůvodňovaly závěr, že to byl právě on, kdo se zmocnil předmětného automobilu. Jeho námitky ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil.
Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že závěr o vině nestojí pouze na stopě DNA zjištěné na řadící páce odcizeného vozidla, ale je podpořen dalšími důkazy a logicky vyplývá ze všech okolností případu. Poškozený zaparkoval a zamkl vozidlo na Praze 4. Následně bylo nalezeno na Praze 10, kdy mělo vytržené dráty spínací skříňky a na řadící páce vozidla byla zajištěna DNA obviněného. Obviněný svoji přítomnost ve vozidle nedoznal a ke stopě DNA pouze uvedl, že se v daném prostoru často pohyboval a trousil DNA všude kolem, tudíž musela být přenesena nějakou jinou osobou. Je ovšem zřejmé, že vozidlo bylo nastartováno pomocí vytržených drátů a při jízdě musela být používána řadící páka. Ve vozidle se našly biologické stopy pouze tzv. domácí osoby a právě obviněného. Stopy žádné jiné třetí osoby nebyly nalezeny. Ani žádné další důkazy nesvědčí pro závěr, že s vozidlem manipulovala další osoba. Závěr, že to byl právě obviněný, kdo do vozidla nezjištěným způsobem vnikl, nastartoval jej a odjel na uvedené místo, je případný. Není pochyb ani o tom, že právě obviněný poškození vozidla způsobil. Užitá právní kvalifikace se proto jeví jako přiléhavá.
Deklarovanému důvodu dovolání neodpovídá ani zbývající část dovolací argumentace, v níž obviněný poukazuje na porušení práva na spravedlivý proces tím, že nebyl řádně upozorněn na změnu právní kvalifikace. K tomu dovolací soud poznamenává, že soud není vázán právním posouzením skutku uvedeným v obžalobě. Obžaloba byla podána pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku. Pokud soud prvního stupně uznal obviněného vinným přečinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, nedostal se svým postupem do kolize s §225 odst. 2 trestního řádu. Pochybení pak nelze spatřovat ani v postupu odvolacího soudu, který věc posoudil stejně, jako byla kvalifikována v obžalobě, tedy nikoliv v rozporu s omezením uvedeným v §259 odst. 5 písm. b) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu